Mají pověst fenoménu, který holky přivedl ke hraní počítačových her, i milované zábavy mileniálů, jež chytila druhou mízu během covidové pandemie. The Sims se poprvé objevily před více než dvaceti lety; v pubertě nám umožňovaly randit, s kým jsme chtěli, a dělat, co jsme chtěli, během lockdownu nás zase dokázaly rozptýlit při dlouhých izolovaných večerech. Proč nás hra, ve které chodíme do práce a staráme se o rodinu, baví i dnes, kdy máme dost rodinných a pracovních povinností v reálném životě?
Kéž by se všechno v životě dalo vyřešit tím, že skočíte do bazénu a odstraníte schůdky. Videohra The Sims – doslova simulace reálného života – poprvé vyšla v únoru 2000 a hitem se stala téměř okamžitě. Mně tehdy bylo osm a dostala jsem se k ní o něco později. Z jedničky si dnes pamatuju už jen to, že vrcholem kulinářské dovednosti bylo odemčení receptu na Pečenou Aljašku. Za srdce mě ale hra chytila hned. A vzhledem k celosvětově rozšířené komunitě, která je na Simíky v současnosti navázaná, jsem nebyla jediná.
TIP NA VIDEO: Víte, že The Sims můžete hrát i v telefonu? Mobilní verze vypadá takto!
The Sims totiž jako únik před šedou realitou existovaly dlouho před ostatními eskapismy, jež jsme si v posledních dvaceti letech zamilovali. Netflix byl na začátku tisíciletí ještě obyčejnou DVD půjčovnou. Neexistoval Instagram a už vůbec ne TikTok, kterým se dnes dá dlouhé hodiny bezcílně scrollovat. Tehdy nebyl ještě ani Facebook – a tedy ani Candy Crush nebo FarmVille. Existovala sice spousta videoher, ale Simíci byli jiní. Žádné souboje, žádné rébusy, žádné plnění úkolů nezbytné pro postup do vyšších levelů. Byla to hra pro lidi, kteří počítačové hry nehráli.
Vytvořit si postavu v sousedství SimVille se proto stalo skvělým způsobem, jak mohlidospívající introvertní mileniálové jako já upustit páru a vyčistit si hlavu z pohodlí a bezpečí domova. A to první Simíci navíc ani zdaleka nenabízeli takové možnosti, jakými disponuje jejich současná, již čtvrtá verze, která je inkluzivní, tematicky aktuální a v níž má hráč nesrovnatelně větší svobodu a jejíž tvůrci definitivně přijali zlepšováky vzešlé přímo z herní komunity (takže si už při spuštění hry můžete úplně legálně stáhnout fanoušky vytvořený obsah a nejpopulárnější cheaty najdete přímo na oficiálních stránkách EA Games).
Když hraju The Sims teď, můj manžel se mi směje, že trávím volný čas tím, že chodím do práce, platím účty a starám se o domácnost – jako bych toho snad neměla dost v reálu. Na první pohled to určitě je poněkud paradoxní, Simíci ale samozřejmě nabízejí mnohem víc než jen otrockou simulaci každodenních povinností. Ostatně, když zajdu k bankomatu a naklikám do něj heslo motherlode, rozhodně se mi na účtu jen tak neobjeví 50 tisíc korun.
Z puberty si vybavuji pocit útěchy: vždycky, když jsem se cítila osamělá, odstrkovaná nebo nepochopená, stačilo zapnout The Sims a všechno bylo lepší. Nikdy jsem si nemyslela, že Simíci nahrazují skutečný život, ani jsem na něj kvůli nim nezanevřela, vždycky to byla hlavně zábava. Měla pro mě ale úlevný, takřka terapeutický rozměr v momentech, kdy jsem se coby teenager necítila nejlíp, a v době, kdy jsem moc jiných způsobů, jak takové úlevy docílit, neznala nebo pro mě nebyly dostupné.
The Sims nikdy vyloženě neztratily na popularitě, obří boom ovšem zažily během covidu, a to i mezi mladou generací. V lockdownu, kdy bylo všude zavřeno a prázdno, jsme si právě v Simících mohli připomínat, jak vypadal normální život. Jedna z mých nejbližších kamarádek například postavila náš oblíbený vinohradský bar, abychom do něj spolu mohly i nadále chodit na náš pravidelný víkendový drink.
Bezproblémový svět Simíků totiž i v obrovské konkurenci jiných způsobů, jak si odpočinout, zůstává místem, kde se plní sny. Můžu v něm mít husté, kudrnaté vlasy po pás, které ve skutečnosti nikdy mít nebudu. V rozmezí dnů se můžu stát světoznámou šéfkuchařkou i oceňovanou spisovatelkou; a když mě to všechno začne štvát, prostě si založím druhou aktivní domácnost – anebo, když budu mít chuť na nějaké to drama, nechám sama sebe uhořet. Můžu si vytvořit zcela fantazijní postavu s docela odlišnou povahou, než mám já, a zkoušet věci, které bych normálně nikdy nedělala (třeba postavit vesmírnou raketu nebo absolvovat deset rozvodů, protože si to žádá moje životní aspirace).
Můžu si vytvořit postavy z oblíbených seriálů, anebo taky prostě jenom můžu stavět domy. V dimenzi The Sims se neděje nic doopravdy zlého. Nic nebolí, nic není definitivní, nikdo nikoho neuráží ani nešikanuje, nejsou tam komentářové sekce ani soukromé zprávy plné nenávistných anonymních vzkazů. Úlevy, které bych skrze terapii dosahovala dlouhé měsíce, možná i roky, se díky Simíkům dočkám instantně. Hlubší problémy samozřejmě nevyřeší, ale takové ambice hra ani nemá. Je to prostě ventil. Kvalitní, rychlý, dosažitelný ventil.
