Kvalita našeho života se odvíjí od kvality našich vztahů. Jak ale říká psycholožka Eliška Remešová, neustále do nich vstupují různé proměnné. Jak tedy na zdravé vztahy?
Máloco v životě řešíme tak moc jako partnerské vztahy. Je můj partner ten pravý? Proč dělá tohle, když já chci, aby dělala tamto? Je mi nevěrný? Měla by být matkou mých dětí? Jak poznám, že bychom se měli rozejít? Otázek kolem vztahů je nespočet, a i když se vám ze všech stran dostává dobře míněných (a často nevyžádaných) zaručených rad, univerzální návod, jak být ve vztahu šťastní, prostě neexistuje. Každý jsme totiž jiný, a navíc se měníme nejen my, ale i okolnosti kolem nás. Proč se tedy vůbec pouštět do debat o tom, jak svoje vztahy zlepšit? Protože některé věci fungují a stojí za to je zkusit.
TIP NA VIDEO: Je ve vztahu nejdůležitější tolerance? Honza Vojtko odpovídá na zásadní otázku.
Eliško, z vaší zkušenosti psychoterapeutky, řeší lidé v posledních letech vztahy víc než kdy dřív?
Ano, pozoruji zvýšený zájem o vztahy. Moderní život přináší nové výzvy a lidé jsou nyní čím dál otevřenější hledání podpory ve svých vztazích.
Proč? Co se změnilo?
Patrně je to důsledek narůstající komplexity moderního života, rozmachu technologií, zvyšující se individualizace, a tím i potřeby lidí nalézt hlubší spojení ve svých vztazích. Spolu s rozvolněním společenských norem je ve společnosti upřena celkově větší pozornost na náš životní styl a s ním spojené vztahy. To samozřejmě vytváří větší tlak na to, aby byly dobré, funkční a abychom v nich byli spokojeni.
Mají dnešní čtyřicátníci jiné vztahy, než měli jejich rodiče a než budou mít jejich děti?Není jednoduché vysypat z rukávu typickou podobu partnerského vztahu pro každou generaci, především proto, že bychom se dopustili až přílišného zjednodušení, které rozhodně nebude reprezentovat všechny vztahy v dané generaci.
Kdybychom se o to ale chtěli pokusit, je třeba si všímat očekávání, která různé generace od vztahů mají. Mileniálové a generace Z vyrostli v naprosto jiných podmínkách než boomeři a to samozřejmě ovlivňuje optiku, přes kterou vnímají vztahy. Zatímco pro boomery bylo charakteristické se rychle usadit a zajistit se finančně, pro mnoho mladších je ekonomická nezávislost v závěsu za hodnotovým souladem. Jinými slovy, ubylo pragmatičnosti a přibylo očekávání.
Prim v tom hrají také moderní technologie, které zásadně ovlivnily způsob, jakým ve vztahu komunikujeme. Jak navazujeme kontakt, jak randíme, jaký je náš postoj k závazku, jak se rozcházíme atd. V neposlední řadě se také rozvolnily genderové role, pravděpodobně zesíleným důrazem na individualitu každého z nás. To samozřejmě přináší narušení zaběhlého fungování ve vztazích, jisté osvobození od nefunkčních stereotypů, ale na druhé straně také zmatení a nejistotu v sobě samotném či vzájemně nevyjasněná očekávání ve vztahu.
Máme tendenci honit se víc za nějakou iluzí dokonalého vztahu? Najít si toho pravého nebo tu pravou, s kým to bude zalité sluncem, a když se objeví mraky, tak utíkáme?
To je zobecněná představa, kterou o současných vztazích často máme. Že hledáme dokonalost, a když se spálíme, vyměňujeme partnery. Do jisté míry asi ano, vystihuje to známý výrok Esther Perel, americké párové terapeutky, která říká, že máme na našeho partnera nároky pro několik lidí dohromady – aby byl nejlepším přítelem, milencem, ochráncem, parťákem na cestování a podobně – ale moje zkušenost z posledních let zároveň ukazuje, že lidé se o vztahy daleko víc zajímají, upírají svou pozornost na to, aby jimve vztahu bylo dobře, chodí na kurzy, workshopy, terapii. Samozřejmě že s vyšší mírou seberozvoje do vztahu přinášíme nové impulzy, které mohou jeho stabilitu ohrožovat. Nicméně, a to dokreslují i data z ČSÚ, rozvodovost v České republice od roku 2010 klesá.
Jak vlastně vypadá spokojený vztah? Víme to vůbec? Dokážeme si to jako jednotlivci definovat?
To je super otázka! Nikoli však pro mě, ale pro každého z nás. Jak si Adam, Bára nebo Cyril definují spokojený vztah? Jaké atributy má podle Dity či Eliáše takový vztah mít? Naše fungování ve vztahu by mělo být doplněno o to vlastní sebepoznání, že jsem v kontaktu sama se sebou, se svými přesvědčeními, představami, potřebami, že vím, co si přeju, že to testuju a konfrontuju s realitou, je-li to vůbec dosažitelné. Když to umím hledat a objevovat, dokážu to pak lépe komunikovat tomu druhému, a tím i vyjasňovat očekávání, která na něho, potažmo společný vztah, mám. Prostě slovy klasika: „Žádný vítr mi není dost dobrý, když nevím, kam pluju.“
Klade na nás v tomhle ohledu nesmyslné nároky společnost? Média a sociální sítě? A možná nejen na vztahy, ale i na člověka jako jedince?
Samozřejmě jsme utvářeni společností, ve které žijeme. A každá éra má své tlaky, dřív to byly společenské konvence a vliv primární rodiny, dnes jsou to možná víc sociální sítě, neustále tlačící na srovnávání se s druhými. Současná doba od nás vyžaduje jiné dovednosti, potřebujeme být daleko víc psychicky odolní a dobře zvládat stres, umět žonglovat s prioritami, vyrovnávat se s odmítnutími či posilovat schopnost rozhodovat se. S tím vším se pojí i schopnost umět se odpojit od vnějších stimulů. Vyžaduje to však píli a vytrvalost.
O tom, co všechno může ve vztahu vyvolávat konflikty a jak je můžeme řešit, se spolu budeme celý rok zabývat ve vztahovém speciálu Mojí psychologie. Když se ale teď budeme bavit obecně – existuje nějaký recept na šťastný láskyplný vztah?
John Gottman, přední americký psycholog a průkopník párové terapie, by pravděpodobně mluvil o rozvíjení emoční inteligence. Gary Chapman by mluvil o znalosti svých jazyků lásky. Brené Brown zase o kultivování zranitelnosti a autenticity, někdo jiný by možná vyzdvihl respekt nebo smysl pro humor, další třeba schopnost se usmířit. Mně se moc líbí myšlenka Samuela Schürera, že jedinou podmínkou pro to, aby spolu dva byli šťastní, je jejich ochota růst, proměňovat se a přijímat i růst toho druhého. A právě proto, že neexistuje jeden univerzální návod, se tomu budeme věnovat celý rok.
A naopak, máme šanci na první dobrou poznat toxický vztah, nebo je to spíš výraz, který se hojně nadužívá?
Hodně záleží na tom, s jakým významem o toxicitě mluvíme. Ze sémantického hlediska znamená toxický „jedovatý“. To znamená něco, co je zdraví škodlivé, blokuje to jeho funkce a v nejhorším případě vyvolá smrt. Když se vrátíme do vztahů, mnoho z nich může být nefunkčních, zdraví škodlivých a samozřejmě v těch nejkrajnějších podobách i takzvaně toxických, tu a tam se ale chováme toxicky všichni.
Ale přijde mi, že u tohonadužívání je jiný problém – jako lidi milujeme, když můžeme něco nebo někoho označit za viníka, původce patálie, do které jsme se dostali. Ono nás to tím přehozením viny chrání, očišťuje, a tím se nám snad i trochu ulevuje. Jenže zároveň se zbavujeme možnosti s nastalou situací něco dělat. Takže jo, myslím, že se ten pojem nadužívá, že je trendy.
Co když do naší snahy rozvíjet vztah s partnerem nebo partnerkou vstoupí stresové situace, které nám berou čas, energii i náladu, například malé dítě, které vyžaduje neustálou pozornost, náročné období v práci, finanční potíže nebo psychická nepohoda? Jsou tohle ty momenty, kdy spolupráci s vámi páry vyhledávají nejvíc?
Jasně, velmi často příchod partnerů vyvolá nějaká událost či situace, která ovlivní atmosféru a promění jejich vztahovou dynamiku. Děje se to takřka pořád, že do vztahu vstupují různé proměnné. Někdy si s tím víme rady, jindy vyhledáme pomoc zvenku. Není to ale pravidlem, někdy na terapii chodí páry i „preventivně“, například protože vědí, že je něco velkého v životě čeká, a chtějí se na to připravit, či naopak chodí, když už je ta událost dávno za nimi, nicméně si s sebou vláčejí zranění, která se v té době vytvořila.
Pokud tedy chceme pracovat na svém vztahu, ale současně žádné univerzální rady neexistují, co spolu budeme v následujícím roce řešit? Jaký přístup byste čtenářkám a čtenářům poradila?
Jsem přesvědčena, že tam, kam zaměřujeme naši pozornost, to roste. To je přístup, který je typický pro směr mé terapeutické praxe. Jinými slovy, když se soustředím na to, že mě štve moje práce, můj mozek bude hledat víc a víc důkazů potvrzujících, že je moje práce na nic, a naopak, když zaměřuji pozornost na to, co mě v té práci, co má – jako všechno – svá pro i proti, naplňuje, mohu se radovat z věcí, které bych jinak přehlížela.
V první řadě se tedy budeme soustředit na to, jak můžeme sebe a potažmo tím i náš vztah v různých ohledech rozvíjet. Zaměříme se na témata, která se dotýkají většiny z nás, a budeme hledat ty dobré otázky, které je užitečné si zodpovědět. Doplníme to o příklady dobré praxe, výsledky studií a psychologických výzkumů. Určitě nerozdáme ryby, ale budeme se spolu učit rybařit.
Článek vyšel v lednovém vydání časopisu Moje psychologie. Aktuální i archivní čísla si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz.
