The New York Times, The Guardian, The Telegraph nebo CNN. Všechna tato světová zpravodajská média se v posledních měsících věnovala jednomu společenskému fenoménu – dospělí muži nemají dostatek přátel. Rozhodně nejde o žádný z prstu vycucaný výmysl, neboť i osobní praxe se mnohdy nese ve stejném duchu. Čím to je, že zatímco ženy chodí na jedno víno s kamarádkou za druhým, muži se propadají do samoty a i pouhý dotaz Jak se máš? je pro ně nemyslitelný? A jakou roli v tom všem hraje toxická maskulinita?
A jak se vlastně má Jakub? Chystají se s ženou letos někam na dovolenou? ptám se manžela poté, co pozdě večer vypíná notebook, na němž právě strávil pět hodin s přáteli, s nimiž si celou dobu povídal přes Skype. To netuším, odpovídá manžel, zatímco já na něj překvapeně zírám. Vždyť jste spolu právě několik hodin mluvili, namítám. No jo, jenže my takové věci neřešíme. Nikdo se nikdy nikoho neptá, jak se má. Řešíme praktický věci…
TIP NA VIDEO: Kde je hranice mezi přátelstvím a vztahem?
Téma kamarádství a utužování vztahů v naší malé rodině rezonuje poměrně často – sama jsem se v posledních letech několikrát dostala do stavu, kdy jsem měla pocit, že přicházím o kamarády anebo že některá přátelství, která jsem považovala za velmi pevná, náhle vyčpěla. Nelze si ale nevšimnout, že v mužském kontextu má pojem přátelství i jeho celkový obsah úplně jiné vyznění. Jestli skutečně něco nesnáším, tak je to rozdělování na mužské a ženské. V tomto případě si ale dovolím udělat výjimku. Mužská kamarádství skutečně fungují na jiných principech, jsou orientovaná na úplně jiné životní aspekty a pánové i zcela jinak řeší rozpady pevných pout. Ostatně, přesně tohle potvrzuje i článek z kulturně-společenského magazínu Dazed, který na mě před pár měsíci vyskočil na internetu. Zaujal mě už jeho všeříkající, zároveň ale zarážející název: Proč heterosexuální muži nemají žádné přátele?
„Muži mají obecně méně blízkých vztahů než ženy,“ vysvětluje v článku antropolog Robin Dunbar z univerzity v Oxfordu. „Mužská přátelství mají také velmi odlišnou kvalitu od ženských. Jsou více založená na aktivitě, přičemž konverzace je z velké části jen vedlejší a nemá žádný obsah; mužské vztahy jsou neformálnější a více klubové, zatímco přátelství žen jsou více dyadická a personalizovaná.“
Autorka textu Serena Smith na Dunbarovy poznatky reaguje svým vlastním postřehem, který rozdíly v ženském a mužském přátelství potvrzuje: „Se svými kamarádkami obvykle chodím na kávu nebo večeři, zatímco mužští přátelé si častěji zahrají fotbal, podívají se na film nebo spolu lezou po skalách. Pro mě je povídání s mými kamarádkami smyslem setkání. Zdá se však, že pro muže se socializace točí kolem společných koníčků a společných věcí.“ A já nemohu než souhlasit – v případě mého muže se přátelské setkání často protáhne až do ranních hodin. A zatímco jim nedělá problém zdolat celý raid ve World of Warcraft, po celou dobu ze sebe ani jeden člen party nedostane otázku Pánové, jak se máte?
My ženy hledáme ve svých (ženských) přátelích primárně oporu, porozumění, emoční intimitu a safe space, díky kterému se budeme i poté, co jej o půlnoci po pátém víně opustíme, cítit ještě několik dní lépe. Popravdě já osobně si ani neumím představit, že bych setkání s kamarádkou začala jinak než právě dotazem, jak se má. Pochopit mužské jednání a jejich zjevně menší zájem o emoce a v konečném důsledku i život jejich kamarádů pro mě bylo dlouho nemožné. Postupně ale bohužel věci začaly dávat smysl.
„Muži se mohou jevit méně emocionální mimo jiné kvůli společenským tlakům: po generace jim bylo explicitně i implicitně řečeno, aby byli stoičtí, odolní a tvrdí a potlačovali vlastnosti, jako je citlivost, trpělivost a něha – což vylučuje jakoukoli opravdovou šanci, aby muži podporovali skutečně hluboké vzájemné vztahy,“ vysvětluje dále Smith v článku.
„V soukromí jsem skutečně velké ‚cry baby‘, ale v životě by mě nenapadlo se rozbrečet před svými kamarády nebo jen dát trochu více najevo negativní emoce. Necítím vyloženě tlak, moje tělo a mysl mi ale v takových situacích vytvoří automatický blok,“ odepsal mi můj kamarád J. na dotaz, zda skutečně muži mají problém projevovat emoce v partě přátel. „Přitom mám poměrně dost kamarádek, zejména z dětství, kterým ani po spoustě let nemám problém říct, jak se doopravdy cítím, že mám úzkost a poslední měsíce jsou pro mě obrovská psychická zátěž.“
Problém tedy, zdá se, nemusí být přímo v jednotlivcích, ale v celkovém pojetí a nastavení mužských přátelství. „Když řeknete kamarádům, že dnes nejdete na pivo, protože chcete zůstat doma s rodinou a podívat se na film, téměř nikdy si neodpustí poznámku, že jsem podpantoflák a starej fotr, co je línej jít si užít večer jako za ‚mladých let‘. Nemyslím si, že je v tom jakýkoliv špatný záměr nebo chuť mě ponížit. Takhle ale prostě mužská přátelství fungují – musíte být drsní chlapi, co se piva a holek nevzdají, i když doma přebalují svému dítěti plenu, mají vždy skvělou party náladu a už vůbec je nikdy nic nerozhodí, natož aby je cokoliv rozbrečelo,“ dodává J.
Také vám právě teď v hlavě vyskočila červená kontrolka s nápisem toxická maskulinita? Opodstatněně. Ostatně všechny výše zmíněné postřehy velmi dobře reflektuje současný kinohit Barbie, v němž režisérka Greta Gerwig proměnila panáčka Kena v nedoceněného muže, jehož potřeby a vlastně i celková osobnost jsou v původním, ryze feministickém Barbielandu opomíjené. Vše se změní ve chvíli, kdy Ken ve skutečném světě objeví patriarchát a rozhodne se jej zavést i v zemi růžových panenek. Pivo náhle teče proudem, panáčci jsou obletování panenkami, které ještě nedávno zastávaly všechny vrcholové funkce, a testosteron, pravý od Mattela, stříká do všech stran. Tedy jen do chvíle, než Ken zjistí, jak je patriarchát emočně vyčerpávající a že pouze poštvává nejen muže proti ženám, ale primárně také halí mužská přátelství do rádoby drsňácké přetvářky, která je však tak křehká, že vede k rozbrojům a konečnému rozpadu celého přátelství.
Pokud jste Barbie ještě neviděli, ale nevadí vám drobný spoiler, tak vězte, že film (mimo jiné) končí sblížením všech Kenů, kteří přestanou vidět smysl ve vzájemném boji. Místo toho se vezmou kolem ramen a společně přijmou svou přirozenou, citlivou a občas také ztracenou stránku s prostým zvoláním I’m Kenough. Jako inspirace pro muže ve „skutečném světě“ ideální.
