Ilustrační fotografie

Ilustrační fotografie Zdroj: iStock.com

Je mi čtyřicet: Uplynulá dekáda byla krásná i bolavá, ale naštěstí se stále mám co učit

K napsání tohoto článku mě motivovala kolegyně Kristýna. Shodou okolností totiž letos obě překračujeme magické narozeninové milníky. Zatímco ona napsala několik článků, ve kterých se zamýšlí nad tím, co jí přináší třicetiny a jestli se její očekávání potkávají s realitou, já mám možnost nyní reflektovat, jaká byla moje čtvrtá dekáda a co si myslím, že mi přinese vstup do té páté. Během roku jsem například zjistila, že ideální způsob, jak tento věk přijmout, je uvědomit si, co všechno jsem získala, ale i ztratila v předchozích deseti letech.

Když jsem si ve třiceti zkoušela vizualizovat, jak budu ideálně vypadat ve čtyřiceti, představovala jsem si elegantní paní v bílé košili a s birkinkou v ruce. Nesmějte se, zkrátka jsem měla pocit, že jediný způsob, jak zmírnit obavy ze stárnutí, je pořídit si kabelku, o které platí, že čím je starší, tím víc získává na ceně. Rovnou vám mohu prozradit, že ani jedno se mi nesplní. Bílou košili stále nemám, protože jsem dosud nepřekonala strach, že si ji do pěti minut něčím pokecám. A kabelka Birkin, nehledě na její astronomickou cenu, se v poslední době v mých očích stala především instagramovou trofejí, o kterou už nemám zájem. Navíc v necelých čtyřiceti u mě chtě nechtě na hodnotě nabývají zcela jiné věci.

TIP NA VIDEO: Jak si poradit s úzkostí?

Video placeholde

Když Kristýna psala, že čtvrtou životní dekádu vnímá jako definitivní vstupenku do světa dospělých, měla v podstatě pravdu. Když jsem do této dekády před deseti lety vstupovala já, rozhodně jsem se stejně jako ona ještě dospěle necítila, byť už jsem byla mámou roční dcery. Moje tehdejší já nostalgicky vystihuje rozmazaná fotografie, kdy mě kamarádka na oslavě třicetin zachytila při tanci na diskotéce. Jsem jsem na ní parádně štíhlá a rozverná stejně jako před porodem, což jsem tehdy považovala za nejvyšší metu. A nejspíš šťastná, jelikož jsem v té chvíli měla takzvaně všechno: muže, dítě, rodiče, zdraví, energii, mládí. Chtěla jsem si to uchovat napořád, ale přirozeně to nebylo možné.

Předně – nevím, kdy se to stalo, ale – na diskotéku už bych asi nešla. Ne že by se mi tak moc nechtělo, ale už rozumím tomu, čemu jsem se kdysi smála – totiž že třicátníci musí chodit spát před půlnocí. Z nespoutané party girl, která byla zvyklá držet v jedné ruce cuba libre a v druhé cigaretu, jsem se na sklonku uplynulé dekády stala nekuřačkou a abstinentkou. Z maminky roční holčičky matkou jedenáctileté (skoro)puberťačky, které chci jít příkladem. Z novomanželky ženou, která musí přemýšlet, jaké výročí s manželem vlastně letos slavíme. Z milující dcery svých rodičů polovičním sirotkem. Z nejmladší v pracovním kolektivu tou nejstarší. A z člověka, který nemusel řešit své zdraví, letos nečekaně také pacientem na ARO.

Když se dnes za uplynulými roky ohlížím, jsem vlastně vděčná, že jsem to všechno přežila – doslova i přeneseně. Zatímco dvacátá léta se nesla na křídlech naivity, kdy jsem se do věcí vrhala po hlavě, ať už šlo o manželství s klukem, kterého jsem znala pár měsíců, nebo rozhodnutí, že chceme dítě, třicetiny mě zastihly zcela nepřipravenou na jakékoli změny. Jenže jak zaznívá v seriálu Sex ve městě: „Život je to, co se stane, když máte plnou hlavu jiných plánů.“ A tak i mně uštědřil pár lekcí, za které člověk získává onen pomyslný diplom z dospělosti. Zjistila jsem, jak bolí výpověď z práce i smrt dvou nejbližších lidí a milovaného psa. Pochopila jsem, k čemu je dobrá psychoterapie a k čemu fyzioterapie a že ideální záchranou může být kombinace obojího. A také mi došlo, že pravidlo z dětství – když se netěšíš, tak to bude určitě dobrý – už nefunguje. Naopak, když mi dnes moje intuice našeptává, že něco bude stát za prd, tak má z 95 % pravdu.

Přesto budu i do následující dekády vstupovat s řadou nedospěle nevyřešených věcí. Stále například nevím, jak si zorganizovat čas, abych se nemusela pořád bičovat studem, že něco nestíhám. Neumím nakupovat tak, abych měla doma vždy z čeho uvařit. Cítím, že moje tělo bude chtít brzy zúčtovat hříchy z mládí, a přesto se nedokážu dokopat k tomu aspoň deset minut cvičit. A stále také nesvedu odolat pokušení udělat si bezhlavě něčím radost, i když pak čtrnáct dní netrpělivě vyhlížím výplatu. Netuším, kam by se měla ubírat moje kariéra ani jestli jsem připravená být mámou teenagerky, která už mě tolik nepotřebuje. A přesto mě to svým způsobem i uklidňuje – ten pocit, že se mám stále co učit, že třicetiny byly jako bakalář a teď se můžu vrhnout na magistra. Nebo už je to doktorát? Ať tak či tak, nebojím se. Moje psycholožka mě už před pár lety uklidnila, že se nikdy necítila tak vyrovnaná jako ve čtyřiceti. A tento výrok se nyní stává mojí birkinkou, kterou chci denně nosit.

Doporučujeme

Načíst další články