Je to tak. V očích svého vnitřního kritika nemáme šanci obstát. Každý úspěch ho nasytí jen na chvilku. Celý život se můžeme lopotit za jeho uznáním, anebo se prostě smířit s tím, že ho neuspokojíme.
Nejsem dost dobrá, nejsem dost dobrý. Tohle přesvědčení, které málokdo vysloví nahlas, a někdo ho nepřizná ani sám sobě, stojí za největšími lidskými úspěchy i selháními. Pohání lidi, aby šplhali po kariérním žebříčku na nejvyšší posty, zdolávali horské vrcholky, stavěli katedrály, ale také pod jeho vlivem ztroskotávají ve vztazích, zavírají se doma, sahají po další láhvi. Vnitřní kritik, který nám šeptá, že se musíme víc snažit, abychom si zasloužili jen tak existovat, to s námi paradoxně myslí dobře. Je jako vystresovaný rodič, který se bojí, že se jeho dítě nedostane na školu, a tak ho nutí znovu a znovu drilovat přijímačkové testy. Našemu vnitřnímu kritikovi jde ale o víc než jen o přijetí na střední školu. Myslí si, že bez jeho peskování nepřežijeme, nikdo nás nebude mít rád. Jsou to přijímačky, které nikdy nekončí.
TIP NA VIDEO: Co dělat, když vás přepadne úzkost?
Důvody, proč se nám v duši začne ozývat vnitřní hlas, který říká „nejsi dost dobrý, nezasloužíš si, aby tě lidi měli rádi jen tak“, se většinou ukrývají hluboko v minulosti. Možná to byl původně hlas náročných autoritativních rodičů, kteří věřili, že kritika je nejlepší způsob motivace: „Aha, tak ty jsi byla druhá v okresním kole matematické olympiády? A proč ne první?“ „Sice jsi dal gól, ale další dvě gólové šance jsi propásl.“ Anebo jeden z rodičů náhle někam zmizel, a zažili jste pocit ztráty bezpečí, která se může znovu kdykoli bez varování zopakovat, což ve vás probudilo celoživotní vysilující ostražitost.
Nebo vám rodiče prostě neuměli dát pocit bezpodmínečné lásky, stability a bezpečí. Pak si můžete dokolečka opakovat slogany typu „mám se ráda taková, jaká jsem“, ale cosi hluboko uvnitř vás ví, že jsou to jenom slova. Když si pocit vlastní sebehodnoty představíte jako tekutinu, pak miska, ve které ji uchováváte, je prasklá a voda v ní nikdy nevydrží dost dlouho. Stále musíte pracovat na tom, abyste ji doplňovali z vnějších zdrojů. Dokud vám lidé dávají najevo, jak jste skvělí, nepostradatelní, chytří, potřební, vtipní, zajímaví, důležití, voda do misky stále přitéká.
Ale v jednom kuse musíte pracovat na tom, abyste hladinu udrželi na potřebné úrovni. A i když se vám daří, může se stát, že prasklina na dně misky se zvětšuje, a potřebujete dodávat víc a víc vody. Připočtěme k tomu ještě Dunning-Krugerův efekt, podle něhož mají lidé s nízkými schopnostmi sklon své výsledky přeceňovat, zatímco lidé s vysokými schopnostmi se naopak podceňují. Třeba proto, že dokážou lépe nahlédnout, kolik toho ještě nevědí a neumějí. Výsledek je, že sebeskvělejší úspěchy nás před sžíravým hlasem vnitřního kritika ochrání vždycky jen na chvilku.
Strávit celý život lopotěním za tím, abychom si na chvilku připadali dost dobří, je smutná představa, byť to není nic výjimečného: Stačí se rozhlédnout po navenek úspěšných představitelích téměř všech oborů lidského snažení. Skutečností ale je, že vnitřního kritika si nemůžeme nechat vyoperovat jako mateřské znaménko a navždy ho umlčet mnohdy nedokážou ani celá léta poctivé psychoterapie. Můžeme ale zkusit něco jiného: Uvědomit si, že z jeho pohledu nikdy nebudeme „dost dobří“.
Nikdy se nedopracujeme k momentu, kdy by nám vnitřní kritik řekl: „Dobrá, tohle už stačí.“ Vždycky se bude snažit vyvolávat v nás pocit nedostatečnosti a selhání. Britský publicista Oliver Burkeman napsal několik knih o osobní produktivitě, nakonec ale dospěl k závěru, že věčná snaha zvyšovat vlastní výkon nevede ke kýženému klidu a meta zvaná „mít všechno hotovo“ je nedosažitelná. V jednom ze svých esejů píše o tom, že každé ráno začíná s pocitem jakéhosi pracovního dluhu, který musí během dne splatit, aby se dostal alespoň na nulu. „Málo věcí je tak niternou součástí mého dospělého života jako neustálý nejasný pocit, že jsem s prací pozadu, že nestíhám. Je to skoro, jako bych potřeboval ospravedlnit svou existenci, jako bych tím, že ,to zvládnu‘, odvracel nějakou nejasnou permanentně hrozící katastrofu,“ píše Oliver Burkeman.
Současně si ale uvědomuje, že onen dluh je ve skutečnosti nesplatitelný. „Pracovat tak efektivně, abyste si nepřipadali pozadu, je zkrátka nemožné. Množství e-mailů, které můžete dostat, požadavků, které na vás šéf může uvalit, ambicí, které chcete naplnit, je v současném světě zkrátka neomezené a není důvod věřit, že někdy narazíte na nějakou hranici.“ Nakonec tak dochází k závěru, že lepší než ždímat se ještě víc anebo hledat další finty na zvýšení produktivity je přijmout fakt, že prostě nikdy nestihnete všechno, a snažit se najít klid ve smíření s touto zdánlivou nedostatečností.
Sám k tomu nabízí malý trik pro zlepšení osobního pocitu: Namísto seznamu úkolů, které máme během dne udělat, si zapisovat věci, které jsme během dne už udělali. Každý den tak nezačínáme s dluhem, začínáme na nule. A každý sebemenší kousek odvedené práce nás posouvá do plusu. Stejný přístup jako u každodenní práce můžeme uplatnit i v jiných oblastech svého života. Nad vnitřním kritikem nemůžeme vyhrát, ale můžeme přijmout, že to tak je. Ve svých vlastních očích zkrátka nikdy nebudeme dost dobří. Je to trochu hořká pilulka. Když si to připustíme, pocítíme zklamání, ale také úlevu. Náhle je zřejmé, že se svět nezbořil, nerozpadli jsme se, pořád jsme to my, jenom svobodnější.
Zatímco doteď jsme si stále kladli nějaké podmínky, při jejichž splnění se smíme na chvíli cítit „v pořádku“ (když se mnou budou spokojeni, když nikoho nenaštvu, když si najdu partnera), najednou vidíme, že můžeme sami sobě držet palce, ať to dopadne jakkoli. I když se někomu nebudeme líbit, i když si nás nevyberou, i když nějaký plán nevyjde, stále zůstáváme sami sebou. A když už nemusíme být v očích svého vnitřního kritika „dost dobří“, můžeme se rozhodnout, jací chceme být doopravdy.
Článek vyšel v červencovém vydání časopisu Moje psychologie. Aktuální i archivní čísla si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz.
