Narcis, psychopat, trauma, projekce, závislost. Čím dál častěji slýcháme, že o každodenních pocitech a běžných mezilidských vztazích se mluví jazykem vypůjčeným ze slovníků psychiatrů a psychologů. Proč bychom s tím měli co nejrychleji přestat?
Dřív jsme to znali jenom z filmů Woodyho Allena, teď je to každodenní realita. Nerudný kolemjdoucí, který bezdůvodně nakopl vašeho psa, je nejspíš psychopat. Partnerův zvyk nechávat na vaně svoje ostříhané nehty vás nerozčiluje, ale triggeruje. Kamarádka, která každých deset minut kontroluje telefon, jestli jí nenapsal ten chlápek, co s ním byla na rande, je podle teorie citové vazby úzkostný typ a může za to nepřijetí v raném dětství. Spolubydlící posedlá uklízením zase určitě trpí obsedantně-kompulzivní poruchou.
TIP NA VIDEO: Co dělat, když vás přepadne úzkost?
Každý je psycholog amatér. Zájem o témata duševního zdraví je samozřejmě skvělá věc, stejně jako snaha porozumět sobě samým a druhým s pomocí psychologie nebo psychoterapie. „V době mého mládí nikdo nemluvil o tom, že chodí na terapii. To by byl za ,blázna‘,“ říká belgicko-americká psychoterapeutka Esther Perel. „Je dobře, že toto stigma zmizelo. Dnes má terapie úplně jinou image a je to skvělá příležitost porozumět věcem, se kterými se lidé potýkají odedávna, mnohdy úplně sami.“
Jenže zároveň se odborné termíny dostaly jako zbraň do rukou lidem, kteří si o sobě jen myslí, že vidí druhým do duše. A spolu s nimi i záliba v amatérském psychoanalyzování: „Ty sice říkáš, že ti to nevadí, ale ve skutečnosti popíráš svoje pocity. Na podvědomé úrovni tě to atakuje a aktivuje to vzorce z dětství. Měla bys zpracovat nepřijaté emoce.“
V mnoha dvojicích hraje jeden z partnerů roli psychoterapeuta, který tomu druhému vysvětluje, jak se doopravdy cítí. Psycho žargonu se chopily i sociální sítě, kde úspěšně působí spousta samozvaných terapeutů. Rady, jak porozumět sobě i vztahům s druhými, udílejí na TikToku v půlminutových videích s obrovským dosahem. Jedním z důsledků je, že význam některých termínů se postupně devalvuje. Z deprese jako termínu pro vážnou duševní nemoc se už kdysi dávno stala „depka“, špatná nálada, kterou může mít každý.
Dnes jsou pro změnu všichni „vysoce citliví“. Trochu mi to připomíná začátek humoristického románu Tři muži ve člunu, kde autor Jerome Klapka Jerome píše: „Prapodivná věc, ale já když si čtu reklamní oznámení na nějakou zázračnou medicínu, tak vždycky dojdu k závěru, že tou dotyčnou nemocí, o které se tam pojednává, trpím v té nejvirulentnější podobě. Pokaždé odpovídá diagnóza přesně všem pocitům, které mám odjakživa já.“
Méně vtipným následkem zneužívání odborných termínů je to, že jimi nálepkujeme lidi okolo. „Kdekdo si přečte o teorii citové vazby a potom chodí a škatulkuje své přátele a příbuzné jako vyhýbavé nebo úzkostné typy,“ říká Esther Perel. Nejenže jsou takové nálepky dost necitlivé, ale mohou zcela zamlžit smysl toho, co chceme říci.
Proč tolik lidí láká popisovat vlastní pocity, ostatní lidi a vztahy jazykem odborných psychologických termínů? Dodává nám to pocit důležitosti, zní to zasvěceně, vypadáme díky tomu jako autorita. Jenže zároveň, aniž si toho všimneme, nás to vzdaluje od toho, co chceme doopravdy říci. „Cizí slova nám pomáhají distancovat se od obtížných stránek našeho citového života,“ říká psychoterapeut Jonathan Shedler. „Jazyk populární psychologie a abstraktních konceptů je jako štít, kterým se chráníme proti tomu, co bychom řekli, kdybychom mluvili opravdu od srdce.“
A vzápětí uvádí příklad jedné ze svých klientek. „Mám hrozný vztah se svojí matkou, je to totální narcistka,“ prohlásila. Terapeut pak musel složitě pátrat po tom, co si pod tímto termínem klientka vlastně představuje, a snažil se ji přimět, aby svou matku popsala konkrétněji a běžnějšími slovy. Jak se její údajný „narcismus“ projevuje?
Psycho žargon tak může naši řeč připravit o mnoho nuancí. Když řekneme, že matka je „narcistka“, můžeme tím myslet, že se chová, jako že ji naše chování zraňuje, že s ní nedokážeme navázat kontakt. Zároveň ale může být sobecká a chovat se zraňujícím způsobem, aniž by naplňovala definici narcistní poruchy osobnosti.
Zneužívání rádoby odborných výrazů ale může mít obrovské negativní důsledky i mimo terapeutická sezení v reálném životě. Ukažme si to na slově, které už dávno přestalo být odborným výrazem. Ostatně, bylo to možná vůbec první slovo, které opustilo stránky lékařských pojednání a stalo se nadávkou. To slovo je hysterie. Celá staletí se používalo k umlčování žen, které si moc dovolovaly. Staří Řekové, kteří toto slovo vynalezli (hystera znamená děloha), se domnívali, že u žen, které se chovají nepřijatelně, putuje děloha skrze celé jejich tělo. V raném novověku byla hysterie vnímána v přímé souvislosti s posedlostí ďáblem, což vyvrcholilo hony na čarodějnice.
Zlatým věkem diagnózy „hysterie“ bylo devatenácté století, kdy se za typický projev „hysterky“ považovala snaha o emancipaci, touha studovat univerzitu, pronášet proslovy na veřejnosti. Jako léčba se doporučoval odpočinek, v těžších případech v nějakém ústavu pro choromyslné. Dnes už hysterie mezi diagnózy nepatří, ale stále slouží k nálepkování žen, které se druhé straně znelíbí. Cejch „hysterky“ dostávají političky, manažerky, aktivistky, umělkyně nebo prostě partnerky a kolegyně... Často jen proto, že nahlas vyslovují určité názory nebo dávají najevo emoce.
Sami psychoterapeuti na sezeních s klienty odborný jazyk většinou moc nepoužívají. „Vzdaluje nás od naší vnitřní zkušenosti, i když to navenek vypadá, že je to naopak,“ říká Jonathan Shedler. Psycho žargon nám ve skutečnosti často napomáhá vyhnout se skutečnému pojmenování toho, co nás bolí, v čem selháváme, čeho se bojíme. Na naše pocity a vztahy je to ale často příliš hrubý nástroj, jako bychom se snažili okopávat zahrádku bagrem. Mluvit o svých emocích obyčejnými slovy sice není tak efektní, ale zato vede k lepšímu porozumění druhým i sobě samým.
Článek vyšel v časopisu Moje psychologie. Aktuální číslo najdete na stáncích nebo jej můžete zakoupit online na iKiosek.cz.
