Mít dítě po 40 není sobectví, starší matky jsou laskavější
„Honila kariéru.“ – „Chtěla si užívat a cestovat.“ – „Žádný chlap jí nebyl dost dobrý.“ Tak společnost obvykle nálepkuje ženy, které porodí první dítě po čtyřicítce. Skutečnost bývá úplně jiná.
Moje máma mi nikdy nepřipadala starší než matky mých spolužáků, se svým holčičím mikádem a bohémským stylem oblékání působila mladší než většina maminek v ondulacích a usedlých outfitech. Pak ale jednou – bylo to na střední škole – jsem před svou spolužačkou zmínila, kolik bylo mámě let, když jsem se narodila. Šokovaně prohlásila: „To měla kliku, že se jí ještě vůbec podařilo otěhotnět!“ Mé matce tehdy bylo dvacet osm. Jenže v době husákovské normalizace byly osmnáctileté nebo dvacetileté nevěsty spíš pravidlem než výjimkou. Svatba a založení rodiny byly jedinou šancí, jak mít naději na získání bytu a koneckonců jedním z mála smysluplných způsobů, jak se v té době realizovat. Ale časy se změnily.
Když jsem ve stejném věku – v osmadvaceti – porodila první dceru, bylo to přesně naopak. V redakci plné mladých a ambiciózních kolegů jsem byla široko daleko jediná, kdo měl dítě. Právě osmadvacet let je dnes průměrný věk prvorodiček v Česku, přičemž v Praze je ještě o něco vyšší – kolem jednatřiceti. A nejvíce žen, které porodí své první dítě, přibývá v kategorii čtyřicet plus.
Sobecké „odkladačky“? Akorát, že vůbec
Když zadáte do vyhledávače sousloví „matkou po čtyřicítce“, vyhrne se na vás spousta nepříliš povzbudivých informací. Lékaři káravým hlasem hovoří o stárnoucích vajíčkách, zlomkovité šanci na početí a rizikovém těhotenství. Veřejné mínění (které podle statistik CVVM soudí, že žena by měla první dítě porodit nejpozději do třiceti) je ještě přísnější: Žena, která má první dítě ve vyšším věku, podle něj obvykle spadá do škatulky „sobecká kariéristka“. K zástupu kritiků se v květnu 2020 – v průběhu kovidové krize – připojil i tehdejší premiér Andrej Babiš, který na svém Facebooku moudře podotkl, že „dítě starší matku značně duševně a fyzicky vyčerpává“ a že je potřeba zařídit, aby ženy začaly znovu rodit ještě před čtyřiadvacátým rokem.
Všechny tyhle hlasy mají jedno společné. Tváří se, jako by početí dítěte záleželo jen a jen na rozhodnutí ženy. Jako by šlo o činnost srovnatelnou s úklidem sklepa nebo výměnou pneumatik, kterou si můžete naplánovat podle svého. O starších matkách se říká, že těhotenství „odložily“ a obvykle následuje stereotypní portrét rozmazlené vysokoškolačky, která si až do pětatřiceti užívá, jezdí si s batohem po světě, cpe se avokádovými toasty, vymetá večírky a nezodpovědně přitom nechává stárnout svá vajíčka; případně portrét ambiciózní manažerky, která si nechce zkazit postavu a nemůže se nabažit sekýrování podřízených na poradách, zatímco její nenaplněná děloha tiše pláče.
VIDEO TIP: Těhotenská kalkulačka
Oproti tomu se ženy, které porodily první dítě okolo čtyřicítky, obvykle shodují na tom, že nešlo o jejich záměrnou volbu, ale souhru mnoha okolností. Mnohé z nich strávily příliš času ve vztazích s muži, kteří se na dítě necítili zralí, marným čekáním na to, až partner změní názor. Jiným se partnerský vztah rozpadl právě pod tlakem stresu při dlouholeté snaze o početí. Svou roli samozřejmě hrají i ekonomické důvody – a ne, nemusí to být nezřízená touha po velkém bytě, domě se zahrádkou a každoroční dovolené u moře. Sladit mateřství s prací (nemusí to být „kariéra“, ale úplně obyčejná práce pro obživu) je u nás stále nesmírně obtížné. „Blokem mateřství nejsou náklady na rodinu, ale ztráta příležitosti,“ říká sociolog Daniel Prokop.
Mimochodem, titíž lidé, kteří kritizují sobectví starších matek, také často nadávají na matky samoživitelky, které podle nich vysávají sociální systém. Přitom se jedná o dvě strany téže mince. Za vyšším věkem prvorodiček se opravdu neskrývá sobectví a zkažená moderní doba, která ženám nabízí příliš mnoho možností.
Věk není důvod to nezkusit
Lékaři se shodují na tom, že z čistě fyziologického úhlu pohledu je nejlepší věk na první těhotenství mezi dvacátým a pětadvacátým rokem. Zároveň ale připouštějí, že neexistuje žádná konkrétní věková hranice, za kterou už by se otěhotnět „nesmělo“. Vše je individuální – záleží na zdravotním stavu konkrétní matky. A navíc, každé, i to nejideálnější těhotenství představuje jisté riziko, připouštějí. „Těhotenství a porod jsou jedny z nejriskantnějších stavů, které většina žen zažije, ale pravděpodobnost, že to skončí nějakou katastrofou, je poměrně nízká. Věk není důvodem, proč to nezkusit,“ konstatuje ředitel newyorské kliniky pro umělé oplodnění James Grifo. Asi nejzajímavější jsou názory lékařek, které samy měly děti v pozdějším věku. „Měla jsem obavy, ale byly spíše společenského, nikoli zdravotního charakteru,“ připouští doktorka Louise Brinton, která svou dceru porodila ve dvaačtyřiceti letech. „Když jsem vedla dcerku do školy, některé děti si myslely, že jsem její babička. To samozřejmě zabolí.“ Gynekoložka Jane van Dis v devětatřiceti letech přivedla na svět dvojčata. Dnes říká, že lituje, že se to nestalo dřív, ani u ní ale nehrají roli zdravotní důvody. „Kdybych mohla, poradila bych svému mladšímu já, že je lepší být svobodnou matkou, než celá léta zůstávat ve vztahu s někým, kdo s vámi nechce mít rodinu,“ konstatuje.
Čemu ze zdravotního hlediska čelíte, když se snažíte otěhotnět okolo čtyřicítky?
Všeobecně známý je fakt, že od pětatřiceti šance na přirozené početí klesá, zprvu jen mírně, od čtyřiceti ale už velmi rychle a ve čtyřiačtyřiceti už jde jen o jednotlivé úspěšné případy. Je tu možnost v podobě umělého oplodnění, ale i ta se s věkem snižuje – žena pod pětatřicet má 36% šanci, že během jednoho cyklu umělého oplodnění otěhotní, dvaačtyřicetiletá žena už jenom 13% šanci.
Ve vyšším věku hrozí také vyšší riziko potratu. Hlavně potraty na začátku těhotenství jsou většinou způsobené chromozomálními problémy zárodku, které jsou pravděpodobnější právě u „starých“ vajíček. Proto také ženám po čtyřicítce hrozí potrat ve třetině případů, u mladších žen je to 10–20 % (skutečná čísla nejsou známa, protože hlavně mladší ženy mohou na začátku těhotenství potratit, aniž by vůbec zjistily, že byly těhotné).
Když překonáte všechny tyto počáteční problémy, váš „překážkový běh“ pokračuje dalšími zdravotními riziky ke konci těhotenství – těhotenská cukrovka, vysoký krevní tlak a následná preeklampsie, to všechno ohrožuje matky po čtyřicítce trochu více (přičemž samozřejmě opět záleží hlavně na individuálním zdravotním stavu). A konečně, výrazně vyšší je také možnost narození dítěte s Downovým syndromem nebo jinou chromozomální poruchou – v průměru postihuje jedno těhotenství z 1250, u žen nad čtyřicet ale jedno ze sta.
Je ovšem stále více žen, které se překážkami nenechají odradit: „Cokoli, co skutečně stojí za to, má svou cenu,“ napsala spisovatelka Joan Didion.
Jako by náš život uvízl na místě
O tom, jak vyčerpávající může tento vytrvalostní běh být, vypovídá třeba příběh Britky Sary Crowley. Čtyřicítku oslavila jako single žena se spoustou přátel a zajímavou prací. Teprve poté potkala svého současného manžela, o třináct let mladšího Estebana, prvního muže ve svém životě, o kterém věděla, že by byl dobrým otcem a zároveň po tom i on skutečně toužil. Ve třiačtyřiceti se začali pokoušet o dítě a Sara věděla, že bez návštěvy reprodukční kliniky to nepůjde.
„Máte jen dvouprocentní šanci na přirozené početí. Ale když využijete dárcovské vajíčko, vaše šance se zvýší na šedesát procent,“ řekl jí doktor. Sara se na proces umělého oplodnění vrhla s nadšením a intenzitou, kterou dříve vyhrazovala své práci, přestože mnozí přátelé nad jejím úsilím kroutili hlavou. Během několika let bezúspěšně absolvovala řadu cyklů umělého oplodnění, do nichž investovala všechny své úspory. „Možná bychom toho měli nechat,“ řekl jí manžel po pátém pokusu. „Je to, jako by náš život uvízl na místě,“ mínil. Sara to nevzdala. A nakonec, pár dní před padesátými narozeninami, se dozvěděla, že je konečně těhotná – čekala dvojčata. Ale to ještě nebyl vytoužený happy end. V pátém měsíci totiž lékaři zjistili, že jednomu z dětí přestalo tlouct srdíčko. „Nikdy už bych neřekla nikomu něco tak necitlivého, jako ,přece máte ještě to druhé dítě‘,“ popisuje Sara svou zkušenost. O dva měsíce později se narodil její syn Andres. Dnes už jsou mu tři roky. „Je to, jako bych začala žít úplně nanovo,“ říká Sara.
Starší matky jsou laskavější
Ačkoli to zní překvapivě, rodičky starší čtyřiceti let nejsou v Česku žádnou novinkou. V padesátých letech minulého století jich bylo zhruba stejně jako dnes, přestože tenkrát ještě neexistovalo umělé oplodnění. (Počet starších matek potom prudce poklesl od roku 1958, kdy byl u nás zlegalizován umělý potrat.) Přece jen tu je ale jeden výrazný rozdíl – staršími matkami se v 50. letech stávaly většinou ženy, které už měly předtím mnoho dětí, a často to byly ženy z chudších a méně vzdělaných vrstev. Dnes je to naopak – žena, která přivede dítě na svět po čtyřicítce, je obvykle vzdělaná a dobře situovaná. Proto také starší sociologické studie, provedené v 50. a 70. letech, ukazovaly, že děti starších matek si v mnoha ohledech vedou hůře. Zatímco dnes jsou právě děti starších maminek podle výzkumů studijně úspěšnější než jejich vrstevníci a mají výrazně vyšší šance, že dosáhnou vysokoškolského vzdělání.
Podle studie 4741 rodin, publikované v Dánsku roku 2016, jsou starší matky ke svým dětem laskavější a méně se uchylují k fyzickým trestům. „Starší matky jsou psychologicky flexibilnější, vstřícnější k veškerým projevům svého dítěte,“ říká vedoucí studie Tea Trillingsgaard. Závěry platí, i když vědci zohlednili vzdělání a ekonomickou situaci sledovaných rodin. „Emoční pohoda matek se s věkem zvyšuje bez ohledu na jejich společenské postavení,“ konstatuje. Pokud toužíte po dítěti a váháte kvůli věku, nenechte se odradit tím, „co řeknou lidi“. Věřte sama sobě. Kdy jindy je pravý čas začít si opravdu důvěřovat než okolo čtyřicítky?
Kde je hranice?
V médiích se tu a tam objevují zprávy o matkách, které porodily první dítě dlouho po padesátce, tedy ve věku, kdy již pravděpodobně prošly menopauzou. K těmto těhotenstvím dochází pomocí umělého oplodnění a dárcovských vajíček. Nejstarší matkou světa je údajně Indka Erramatti Mangayamma, která loni v září porodila dvojčata ve věku čtyřiasedmdesáti let. Etická stránka takovýchto extrémních případů je samozřejmě sporná. V České republice se umělé oplodnění smí provádět ženám do devětačtyřiceti let pouze na základě písemné žádosti dané ženy a jejího partnera. Ženám bez partnera nebo lesbickým párům není umělé oplodnění podle zákona umožněno. Zdravotní pojišťovny umělé oplodnění proplácejí ženám do devětatřiceti let.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie 9/2020
