Ilustrační fotografie

Ilustrační fotografie Zdroj: Tomáš Kala

Ilustrační fotografie
Ilustrační fotografie
Ilustrační fotografie
Ilustrační fotografie
Ilustrační fotografie
17
Fotogalerie

Plakal jsem jen dvakrát, líčí dobrovolník, který pomáhal Ukrajincům přes hranice

Když začala ruská invaze na Ukrajinu, v Česku se vzedmula vlna solidarity. Jiří Dejl byl v první vlně českých dobrovolníků, kteří vyrazili na hraniční přechody pomáhat válečným uprchlíkům z Ukrajiny. Jak to u Ubľy, kde působil, vypadalo? Jak to zvládal psychicky? Jaká pomoc je aktuálně nejvíc potřeba? Na to odpověděl v rozhovoru, v němž jsme probrali třeba i začleňování Ukrajinců do české společnosti nebo to, proč bychom jim měli být vděční.

Téměř ihned po začátku ruské invaze na Ukrajinu jste vyrazil ke slovensko-ukrajinským hranicím jako dobrovolník. Jak jste se k tomu dostal?

V den ruské invaze na Ukrajinu se odpoledne konala demonstrace před DAMU. Svolávalo se to narychlo, byli tam i moji známí, tak jsem vypustil zkoušku v divadle a rozhodl se jít také. Byla tam skvělá atmosféra, od DAMU jsme pak šli na piazzettu Národního divadla, kde zazněla ukrajinská hymna. Ale protože mě moc nebaví demonstrovat – je samozřejmě důležité vyjadřovat své názory, ale z mého pohledu je dobré rovnou i něco dělat – začal jsem přemýšlet, co dál. Pak mi kamarád poslal screen tweetu, ve kterém autor psal, že vyráží s dodávkou pomáhat na hranice. A protože i my s tím kamarádem máme dodávky, řekli jsme si, že vyrazíme taky.

TIP NA VIDEO: Psycholožka radí, jak o válce na Ukrajině mluvit s dětmi.

Video placeholde

Jak probíhala další organizace?

Zavolal jsem dalšímu známému, který měl na Ukrajině babičku. Řekl jsem mu, že tam pojedeme a jestli ji nechce přivézt. Chtěl a rovnou se nabídl, že i když je tam špatné spojení, zkusí zjistit, jaká je na místě situace. Já na to konto začal obvolávat různé instituce. Tak jsem dostal kontakt na koordinátorku Červeného kříže v Humenném. U té jsem pak zjišťoval, jestli má opravdu smysl, abychom přijeli, protože není nic horšího, než když dobrovolníci na vlastní pěst dorazí doprostřed nějaké humanitární krize a začnou tam bezprizorně pobíhat jak jantaři. Červený kříž nicméně řekl, že smysl to má, že pro nás využití určitě najdou.

A tak jste vyrazili?

Ještě předtím jsem napsal příspěvek na Facebook do Dejvické party, abych zjistil, jestli se nechce přidat někdo další, buď k nám, nebo s vlastní dodávkou. Ten příspěvek si téměř ihned začal žít vlastním životem. Telefon mi zvonil v podstatě 24/7 a z mého bytu se během chvíle stal takový dobrovolnický stan a zároveň sklad – primárně jsme k hranicím jezdili pro rodiny s dětmi, takže jsme s sebou potřebovali vzít dostatek autosedaček. Lidé nám hned od začátku neskutečně pomáhali. Jedna příhoda na ukázku: učím na základní škole, a když se jedna z mých starších žaček dozvěděla, že jedeme pomáhat přímo k hranicím, přijela do Dejvic s tatínkem a autosedačkou, načež nás ten tatínek podpořil i finančně, když zjistil, že to celé platíme sami. Skrze Facebook jsem se ostatně seznámil i s dalšími dobrovolníky, se kterými jsme nakonec do Ubľy vyrazili – s Matoušem Bláhou, který na Ukrajině působí doteď, Kájou Beránkovou a Jirkou Hilgartem. Nakonec jsme se dohodli, že nejlepší bude tam dojet, zmapovat situaci, zjistit, co je potřeba, pak se vrátit a nadále organizovat pomoc z Prahy. Měli jsme opravdu v plánu jet tam jen na jeden den s batůžkem.

Jak probíhala cesta směr Ukrajina?

Už v autě jsme založili facebookovou skupinu, kde by se ti, kdo chtějí pomáhat, mohli přehledně domlouvat. Během chvilky se v ní nastřádalo několik tisíc lidí, pořád je mimochodem aktivní – několikrát se přejmenovávala, teď je to Pomoc Ukrajině – Ubľa. Kvůli tomu obrovskému počtu dobrovolníků vznikl dotazník, ve kterém jsme vyzývali: hlavně nejezděte nikam na blind, zapište kontaktní údaje a způsob, jakým můžete pomoci, až budete potřeba, ozveme se, vydržte. Chtěli jsem se tak vyhnout chaosu.

A jak to vypadalo na místě, když jste dorazili?

Hraniční přechod u Ubľy je na kopci nad vesnicí, takže to tam bylo trochu složité a zmatečné, ale to nebyla ničí vina. Státní správa tam v tu chvíli ještě nepůsobila, byli tam nicméně charitativní pracovníci, hasiči i vojáci a všichni fungovali skvěle. Tak jsme se přihlásili, zapojili – a z jednoho dne a batůžku se staly tři týdny. První čtyři dny jsme makali skoro beze spánku, a tak jsme si uvědomili, že tam jsme potřeba víc než v Praze. Potom jsme ve spolupráci s místními záchrannými složkami založili český dobrovolnický stan. Svoje životy v Praze jsme v tu chvíli vypustili a nechali je prostě ležet – válka je válka.

Co jste v Ubľe přesně dělali?

Primárně jsme organizovali a zprostředkovávali odvozy válečných uprchlíků z Ukrajiny do České republiky. Náš původní dotazník vyplnilo asi tři a půl tisíce lidí, odvezli jsme zhruba pět tisíc utečenců.

Jak to fungovalo v praxi?

Vzpomínal jsem u toho na metro D, které se zrovna staví v Praze a v jehož rámci by měli dispečeři sledovat provoz a podle něj operativně zkracovat nebo prodlužovat interval odjezdů jednotlivých souprav. Přesně tak jsme totiž fungovali my – propojili jsme se s podpůrným pracovištěm v Praze a tomu jsme hlásili: Teď je to trochu lepší, posílejte dobrovolníky po hodině nebo teď je to intenzivní, volejte je po půl hodině. Podle toho přijížděla auta a odvážela lidi od hranic do bezpečí. Fungovali jsme nonstop celé ty tři týdny. 

Jaké problémy jste v těch prvních dnech nejčastěji řešili?

Já musím říct, že to klapalo docela dobře, díky obrovské vlně solidarity byl všeho dostatek, řekl bych až nadbytek. Jediný problém byl v tom, že v noci byla hrozná zima a uprchlíci museli na hranicích, tedy na té ukrajinské straně, čekat i několik hodin, než je pustili. Jednu noc takhle Ukrajinci nechali projít větší objem lidí, aby venku nemrzli, ale my je neměli kam schovat. Naštěstí se nám je podařilo rozdistribuovat, a to i díky autobusům. S těmi totiž dobrovolníci začali také přijíždět. To bylo skvělé a opravdu hodně nám to pomohlo, protože autobus je kapacitně a samozřejmě i finančně úplně jinde než dodávka.

A vy jako koordinátoři – naráželi jste na překážky, třeba na nějaké osobní limity?

Určitě nedostatek spánku. První čtyři dny vypadaly tak, že jsme 36 hodin makali, pak si na tři čtyři hodinky pospali a pak zase jeli 24 hodin v kuse. Byla to zajímavá zkušenost, překvapily mě třeba výpadky krátkodobé paměti způsobené tou extrémní únavou. Mně se třeba stalo, že jsem si s někým povídal a uprostřed hovoru jsem zapomněl, s kým mluvím a co po mně chce. A s nadsázkou bych asi za problém označil jídlo – v těch prvních dnech se v táboře vařila jen kapustnica, takže jsme přežívali na ní a na Brumících. A když týden jíte jenom zelí a Brumíky, nemůžete to pak už ani vidět. Později nám ale z Prahy přijeli vařit další dobrovolníci, takže tohle se rychle vyřešilo.

A co psychika?

Je fakt, že smát jsme se začali asi až po pěti dnech, to jsme se trochu uvolnili, měli chvíli volno, dali si pivo. A taky je pravda, že v průběhu se z nás stali tak trochu cynici, podobně jako jsou cyničtí někteří doktoři. Jenže doktoři jsou vyškolení a připravení na to, že jim zemře pacient. Nás na tu situaci nikdo nepřipravil a některé životní příběhy, se kterými jsme se setkávali, byly opravdu těžké. Asi jsem zatížený na prarodiče, ale když jsem viděl některé ty dědečky a babičky, v šoku a vyděšené, bylo mi opravdu úzko. Ale plakal jsem jen dvakrát! Mimochodem, tu kamarádovu babičku, kterou to všechno začalo, jsme nakonec také odváželi. Byla chudák celá pomlácená, při evakuaci ji totiž převáželi sanitkou, na kterou pak Rusové stříleli, a sanitka se vybourala. Ale babča to zvládla, stavěla se k tomu s grácií a ještě nadávala, že jí „Rusáci zaparkovali raketomety na zahradě a zničili jí záhonky“. Ta má tuhý kořínek.

To vy zjevně také, já bych se na vašem místě asi složila.

Já si to nemohl dovolit. Kromě starých lidí k nám jezdily děti ze sirotčinců, ty samozřejmě plakaly, vřískaly… Musel jsem to prostě filtrovat, jinak bych to nedal. Jednou jsem cítil, že na mě jde opravdu velká krize, ale šel jsem to hned řešit; do tábora později dorazila psychologická pomoc, pracovnice ze slovenské organizace IPčko, tak jsem se k nim chodil vypovídat. To většinou stačilo, a když ne, šel jsem si na chvíli lehnout. Nic jiného dělat nešlo, při pohledu na sociální sítě jsem se vždycky akorát rozčílil. V českém stanu jsme pak v rámci psychohygieny pro jistotu také zavedli systém, že se dobrovolníci střídali po týdnu, aby na místě netrávili moc dlouhou dobu.

Po třech týdnech v Ubľe jste se vrátil do Prahy. Proč?

Protože opadla ta největší první vlna utečenců a také si to celé začala přebírat státní správa, která začala vypravovat vlaky. A tak už se lidé od hranic vozili jen na nádraží. Už se nevyplatilo, aby dodávky a autobusy jezdily 800 kilometrů tam a zpátky. Navíc už dávalo i větší smysl, abychom se my z toho českého stanu věnovali organizaci věcí v Praze.

Čemu se tedy věnujete nyní?

Hned po návratu z Ubľy jsme začali řešit, jak pomáhat Ukrajincům po příjezdu do Prahy – kam je nasměrovat, kde je ubytovat, jak umístit děti do školy. Z toho se vyvinul nápad vytvořit překladovou mobilní aplikaci, která bude Ukrajincům usnadňovat pobyt v Česku. Teď ji připravujeme, ale přesný termín spuštění zatím nemáme – takové appky se většinou připravují rok až dva, my na to máme pár měsíců. Ale intenzivně na tom pracujeme.

A jaká pomoc obecně je podle vás aktuálně nejvíce potřeba?

Upřímně, teď je podle mě nejdůležitější, aby se každý v rámci svého okolí snažil co nejvíce komunikovat fakta o válce na Ukrajině a vyvracet dezinformace. Různé zlehčování situace vnímám třeba i ve své sociální bublině, mezi mladými lidmi. Řeči o tom, že utečenci z Ukrajiny nepotřebují pomoc, protože přijíždějí v drahých autech a vybaveni iPhony, mám nejraději. Na to se dá reagovat jen protiotázkou – kdybys ty utíkal před válkou, zahodil bys svůj dotykáč, sehnal někde starou omlácenou Felicii a pak teprve vyrazil? Je to absurdní uvažování. Stejné je to s argumentem, že Ukrajinci utíkají i z oblastí, kde se neválčí. I kdyby se v Česku válčilo třeba ve Zlíně, taky bych svoji mámu a bráchu posadil do nejbližší dodávky a poslal je co nejdál od toho. Ukrajincům za hodně vděčíme – i odborníci se shodují, že kdyby nebojovali tak, jak bojují, válka by se ubírala úplně jiným směrem. A je dobré si uvědomit, že tahle válka se odehrává fakt jen kousek od nás a my v Česku jsme v pohodě i díky jejich odvaze. Myslím, že už proto je naším úkolem pomáhat jejich uprchlíkům. Stačí si vzpomenout, jak lidé v zahraničí pomáhali československým emigrantům, kteří utíkali před komunistickým režimem.

Zmínil jste umisťování ukrajinských dětí do českých škol a jejich začleňování. To je téma, které se teď hodně řeší a vy sám s dětmi pracujete, učíte na základní škole. Jak se na tuto problematiku díváte?

Myslím, že to bude ještě problém a že je potřeba se na to hodně soustředit. My máme ve třídách zhruba 10 až 15 českých dětí a k tomu cca 5 ukrajinských, což není úplně šťastný model. Integrace je náročná, zpomaluje to proces výuky. Ukrajinské děti se navíc stejně baví jen mezi sebou, což je naprosto logické, je to pro ně bližší a jednodušší než se seznamovat s cizími českými dětmi, kterým navíc ani nerozumějí. Podle mě pak právě z toho mohou vznikat názory, že nám Ukrajinci zabírají místo ve školách a školkách, kradou práci, volné byty a další podobné výkřiky.

A co by podle vás bylo lepší řešení?

Já si myslím, že dlouhodobě udržitelnou cestou jsou ukrajinské třídy a školy. Zaznívají hlasy, že to je segregace, ale ty děti prostě potřebují být spolu. A také potřebují trochu jiný přístup – výuka češtiny a výuka češtiny pro cizince, to jsou dvě naprosto odlišné věci. Ale zase nechci kritizovat; myslím, že české školy se s tou bezprecedentní situací vypořádávají velice dobře. Potíž je, že nikdo neví, jak dlouho ta situace bude trvat.

To je dobrý postřeh. Několikrát jsme se dotkli toho, že po prvotní vlně solidarity se někteří Češi ohledně ukrajinských válečných uprchlíků začínají cukat, situaci zlehčují nebo jsou už vůči ní apatičtí. Možná je to způsobené právě i tím, že konec je v nedohlednu.

Možná. Válka jako by zevšedněla, což je hrozné, ale částečně asi pochopitelné. Člověk otupí. Ale právě kvůli tomu si musíme opakovat, co válka znamená – že to tam opravdu bouchá, jsou tam mrtví, lidé musí utíkat ze svých domovů. Je to zároveň způsob, jak přijmout, že teď prostě všichni musíme zatnout zuby a z toho blahobytu, ve kterém žijeme, si trošičku ukrojit, abychom pomohli těm, kdo to potřebují. Já jsem na Čechy hrdý, jak se k tomu postavili, ale ještě pořád to trvá. Na to nesmíme zapomínat.

Info: Jak můžete pomoci?

Můžete finančně podpořit Humanitární koridor přímo na Ukrajinu. Ten spojuje několik neziskových organizací, které poskytují pomoc přímo na Ukrajině. Organizují sklady, přepravu a distribuci potřebných věcí ze slovenských hranic přímo na Ukrajinu, kde spolupracují pouze s ověřenými organizacemi, a tak eliminují riziko všudypřítomného obchodu s humanitární pomocí.

Můžete se připojit k Iniciativě Hlavák, která aktuálně pomáhá ukrajinským uprchlíkům po příjezdu do Prahy s dalšími kroky. Pokud se na to necítíte nebo nemáte kapacitu, také je můžete podpořit finančním darem.

Podpůrná a organizační dobrovolnická skupina na Facebooku, kterou spolu s dalšími založil Jiří Dejl, stále funguje – najdete ji jako Pomoc Ukrajině ČR – Ubľa.

Pokud znáte nebo ubytováváte ukrajinské uprchlíky, ukažte jim web ProUkrainu. Najdou tam nejen všechny potřebné informace související s pobytem v České republice, ale také mediální obsah a aktuální zpravodajství – to vše samozřejmě v ukrajinštině.