Film je audiovizuální dílo a jako takové využívá k vyprávění vícero nástrojů. Jedním z nich jsou kostýmy filmových postav. Ty zasazují děj snímku do určité doby nebo prostředí, dokreslují nebo přímo definují povahu charakteru – a někdy jsou i hlavním tématem.
TIP NA VIDEO: 100 let historie dámských šatů
Že je móda významná i na stříbrném plátně bylo dokázáno už mnohokrát – a děje se to znovu pokaždé, když se přední designér, módní dům nebo luxusní značka uvolí vytvořit šatník postav v nějakém filmu či seriálu. Ikonických modelů tak dějiny kinematografie čítají již desítky. V tomto článku se nicméně nedočtete o garderobě, kterou pro Audrey Hepburn a potřeby filmu Snídaně u Tifannyho vytvořil Hubert de Givenchy, ani o módních kreacích Carrie Bradshaw. Podíváme se na to z druhé strany a představíme si osmičku významných filmových kostýmních návrhářů, jejichž výtvory neuvidíte na žádném fashion weeku ani na instagramových účtech influencerů, rozhodně si je ale vybavíte – hrály totiž ve vašich oblíbených snímcích.
Článek pokračuje na další straně. >>>
Irene Sharaff
Legendární velkofilm Kleopatra z roku 1963 se do dějin kinematografie zapsal několika zajímavostmi. Milovníci drbů vědí, že při výrobě tohoto snímku se představitelka hlavní role Elizabeth Taylor seznámila se svou osudovou láskou, Richardem Burtonem. Zároveň si ale připsala jeden světový rekord: během natáčení Taylor vystřídala celkem 65 kostýmů. Ty pro film ve spolupráci vytvořili Vittorio Nino Novarese, Renié Conley (známá jen pod křestním jménem) a americká designérka Irene Sharaff. Právě ta měla na svědomí jeden z nejslavnějších filmových kostýmů vůbec: Kleopatřiny zlaté šaty doplněné zlatým pláštěm a sedmikilovou zlatou korunou. Film byl nominován na osm Oscarů; získal tři a jeden z nich právě za kostýmy.
Irene Sharaff začínala na Broadwayi, k filmu se dostala v roce 1938 a postupně se propracovala k opravdovým hitům. Vedle Kleopatry vytvořila kostýmy také pro filmy Američan v Paříži (1951), Král a já (1956), West Side Story (1961) – za všechny tři mimochodem získala Oscara – nebo pro muzikál Hello, Dolly! s Barbrou Streisand. Sharaff se ale ráda věnovala i snímkům se střízlivější výpravou – s Elizabeth Taylor ji totiž pojilo dlouholeté přátelství i mimo plac a herecká hvězda si často přála pracovat se svou oblíbenou kostymérkou.
Sharaff tak například stojí i za šaty v dramatu Kdo se bojí Virginie Woolfové? a navrhla také slavné žluté svatební minišaty, které si Liz oblékla, když si v roce 1964 (poprvé) vzala Burtona. Posledním filmovým projektem se pro uznávanou návrhářku stal snímek Drahá maminko z roku 1981. V roce 1993 obdržela první Cenu Irene Sharaff za celoživotní přínos, jež je od té doby udělována těm kostýmním designérům, kteří ve své tvorbě ctí stejné principy jako sama Irene: estetické, ale nápadité kombinování barev, perfektní střihy a kreativní práci s materiály.
William Travilla
Šaty, které oblékala božská Marilyn Monroe, jsou skoro stejně proslulé jako sama blonďatá sexbomba – stačí si uvědomit, jaký rozruch vyvolala Kim Kardashian, když si na Met Gala vzala bílou róbu, v níž MM slavně zazpívala prezidentu Kennedymu k narozeninám. Ještě legendárnější jsou ale jiné hereččiny běloskvoucí šaty – lehounké koktejlky, jejichž sukně se divoce rozevlála nad větrákem ve filmu Slaměný vdovec. Tento kousek, stejně jako kostýmy pro dalších osm jejích filmů, navrhl William Travilla, vystupující zpravidla pouze pod svým příjmením.
Foto z filmu Slaměný vdovec.
Travilla se narodil v Los Angeles a ke kostymérskému řemeslu přičichl v šantánu, kam od puberty pravidelně docházel a kde kreslil návrhy pro tamní tanečnice. Pro Hollywood ho objevila herečka Ann Sheridan, která si od něj v baru koupila jeden z jeho kostýmních návrhů. Krátce nato přesvědčila studio Warner Bros., aby Travillu najala jako jejího osobního kostyméra. S Marilyn poprvé pracoval na thrilleru Klepáním se neobtěžuj, načež si ho herečka objednala i na svůj další film – Páni mají radši blondýnky. Vrchol jejich spolupráce ale přišel až v roce 1955 právě se Slaměným vdovcem. I když se později objevilo obvinění, že Travilla bílé šaty sám nenavrhnul, ale koupil kdesi v butiku, model se stal v podstatě synonymem MM a v roce 2011 byl vydražen za 84 milionů.
Colleen Atwood
Dnes čtyřmi Oscary oceněná kostýmní návrhářka Colleen Atwood začínala jako brigádnice v butiku. K filmu se dostala přes matku jedné své zákaznice, která pracovala jako produkční na setu Formanova snímku Ragtime. Z Colleen se tehdy stala asistentka, ale od fochu už ji nikdo nevyhnal. V 80. letech navrhla kostýmy pro Stingovo turné k albu Bring on the Night, zlomovým pro její kariéru však byl rok 1990, kdy se seznámila s režisérem Timem Burtonem. K dnešnímu dni spolu ti dva spolupracovali na celkem dvanácti filmech: začalo to Střihorukým Edwardem (1990), pokračovalo Ospalou dírou (1999) a vyvrcholilo Alenkou v říši divů (2016), za niž Atwood získala svou třetí Cenu Akademie. Tu má také za muzikál Chicago (2002), historickou Gejšu (2005) a snímek Fantastická zvířata a kde je najít (2016). Aktuálně pracuje na live-action disneyovce Malá mořská víla a opakuje si tak spolupráci s režisérem Chicaga Robem Marshallem.
Jenny Beavan
Jenny Beavan určitě znáte, pokud aktivně sledujete Ceny Americké filmové akademie. Na jejich letošním předávání totiž britská designérka jednu dostala – samozřejmě za kostýmy: ty z hrané disneyovky Cruella. Pro hlavní obsazení filmu Beavan vytvořila celkem 277 kostýmů, z toho 47 jich bylo jen pro titulní (anti)hrdinku v podání Emmy Stone. Pro návrhářku to ovšem nebyl první oscarový úspěch: ten totiž přišel už v roce 1985, kdy byla oceněna za snímek Pokoj s vyhlídkou.
Novinová róba, kterou má na sobě Emma Stone ve filmu Cruella, je jen jedním z mnoha efektních kostýmů z dílny Jenny Beavan.
Beavan začínala v 70. letech jako kostymérka na malých londýnských divadelních scénách. Její první samostatnou prací u filmu byl snímek Jamese Ivoryho Evropané. V 90. letech Beavan navrhovala kostýmy například pro adaptaci románu Jane Austen Rozum a cit (1995), pro Janu Eyrovou (1996) nebo pro snímek Anna a král s Jodie Foster a maličkým Tomem Feltonem. Její filmografie je rozmanitá, lásku ke kostýmním dramatům a dobovkám v sobě ale nezapře – i když se jí musí nechat, že jim umí dát moderní šmrnc, jako to udělala například v obou filmech o Sherlocku Holmesovi s Robertem Downeyem Jr. v úloze brilantního detektiva. Jejím možná nejpřekvapivějším a nejpozoruhodnějším výtvorem jsou nicméně kostýmy pro akční sci-fi Šílený Max: Zběsilá cesta z roku 2015. I za něj má Oscara.
Milena Canonero
Ne každý filmový tvůrce se může pochlubit tím, že si ho jako začátečníka prakticky bez zkušeností ke spolupráci vybral Stanley Kubrick. Italská kostýmní návrhářka Milena Canonero to ovšem říct může: prvním filmem, pro který navrhovala kostýmy, byl totiž Mechanický pomeranč (1971). S legendárním režisérem Canonero pracovala ještě několikrát a za módní kreace v historickém Barrym Lyndonovi z roku 1975 získala svého prvního Oscara. Díky spolupráci s F. F. Coppolou se dostala k jeho dceři Sofii, a tak i k dnes už kultovní Marii Antoinettě (2006) s Kirsten Dunst v ústřední roli, za niž designérka rovněž dostala Oscara. Ve filmu jako svébytné složky září nejen šaty, které Canonero navrhla, ale také střevíčky Manolo Blahnik.
Střevíce do filmu Marie Antoinetta dodal Manolo Blahnik, o šaty se postarala kostýmní návrhářka Milena Canonero.
Od roku 2004 je Milena Canonero spojena také s režisérem Wesem Andersonem, který je proslulý symetrickou estetikou a dokonale vyladěnou mizanscénou. Designérka s ním poprvé dělala Život pod vodou (2004), nejvíc se vyřádila na Grandhotelu Budapešť (2014), který jí vynesl další Cenu Americké filmové akademie. Kostýmy obstarala i pro Andersonův zatím poslední snímek Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun.
Canonero často spolupracuje s režisérem Wesem Andersonem.
Deborah Lynn Scott
Titanic (1997) Jamese Camerona je možné obdivovat z mnoha důvodů. Jedním z nich je i garderoba Rose DeWitt Bukater, za níž stojí Deborah Lynn Scott. Napodobeniny bílo-modrého cestovního kompletu z úvodní scény se stejně jako kopie červených večerních šatů, v nichž se Rose seznámí s Jackem, dají i dnes dobře sehnat, protože Rose je oblíbenou figurou cosplayerek. Za Titanic dostala Scott svého prvního a jediného Oscara. S Cameronem spolupracovala také na slavném Avataru a kostýmy navrhovala i pro jeho pokračování, které vyjde letos. Jejím vůbec prvním filmem byl Spielbergův E. T. (1982) a navrhla kostýmy pro první Návrat do budoucnosti (1985).
Joanna Johnston
I Joanna Johnston začínala jako divadelní kostymérka a přes různé asistence se postupně dostala až k samostatnému filmovému projektu – démonickému Hellraiserovi, který se mezi fanoušky hororu stal legendou právě i díky kostýmům silně ovlivněným BDSM estetikou. Johnston její odvaha otevřela cestu k předním hollywoodským tvůrcům. Několikrát pracovala s Robertem Zemeckisem – například na černé komedii Smrt jí sluší (1992), kde Isabelle Rossellini v jedné scéně zakryla nahý hrudník jen masivním náhrdelníkem.
Stevenu Spielbergovi navrhla kostýmy do Indiany Jonese a Poslední křížové výpravy (1989). S krajanem Richardem Curtisem britská kostýmní návrhářka dělala Lásku nebeskou (2003), cit pro stylové retro prokázala v komedii Piráti na vlnách (2009). Postarala se rovněž o kostýmy v předloňském remaku fantasy Čarodějnice s Anne Hathaway.
Britskou kostýmní designérku Joannu Johnston si oblíbil Richard Curtis i Guy Ritchie.
Její zatím poslední film je remake Čarodějnic z roku 2020.
Theodor Pištěk
I historie české kinematografie je plná talentovaných kostymérů. V této souvislosti nejde nezmínit magické kreace Šárky Hejnové v Kachyňově Malé mořské víle (1976), pážecí kostýmy Ireny Greifové z Noci na Karlštejně (1973), které by se v duchu aktuálního trendu color-blockingu klidně daly normálně nosit i v roce 2022, nebo třeba pohádkové oděvy Šíleně smutné princezny (1968) od Jana Skalického.
Je-li ale třeba vybrat jedno jméno za všechny, pak do tohoto seznamu jednoznačně patří Theodor Pištěk. Nejslavnějším dílem českého výtvarníka, který proslul i za hranicemi, je Formanův Amadeus (1984), který Pištěkovi vynesl Oscara. Se slavným režisérem návrhář spolupracoval také na Valmontovi (1989). Z českých snímků jsou pro Pištěkovu kostýmní tvorbu významné Vláčilovy historické filmy Údolí včel a Markéta Lazarová (obojí 1967). A v neposlední řadě stojí také za kostýmy k pohádce Princ a Večernice (1978).
Za kostýmy k Amadeovi získal Theodor Pištěk Oscara.
Oscarový návrhář Theodor Pištěk dělal také kostýmy k pohádce Princ a Večernice.
