Marie Kinsky učí Čechy milovat současný tanec. Jste otevřené publikum, říká

22. června 2018
Marie Kinsky • Foto: Archív Marie Kinsky

Marie Kinsky se narodila ve Francii ve šlechtické rodině. Vystudovala taneční konzervatoř v Boulogni a dále studovala tanec na pařížské Sorbonně, založila vlastní taneční skupinu... a nakonec bylo všechno jinak. S manželem, českým šlechticem Konstantinem Kinským, se v roce 1997 přestěhovali do České republiky. Od druhé poloviny devadesátých let tak žije střídavě v Praze a Žďáru nad Sázavou. Tanci se ale věnuje pořád.

V těchto dnech žije asi nejvíce přípravou již 6. ročníku festivalu současného tance KoresponDance, který proběhne právě na zámku ve Žďáru nad Sázavou, jejž získala rodina zpět v restituci v roce 1994. Ať Marie mluví o tanci, životě šlechticů nebo o postavení žen ve Francii a v Česku, nepřestává se smát a lehce vás nakazí radostí ze života a touhou věci posouvat dál. A také chutí porozumět současnému tanci.

Jakému publiku je vlastně určen festival současného KoresponDance, který pořádáte?

Snažíme se, aby byl skutečně pro všechny. Naši návštěvníci jsou jak odborné publikum, tak i lidé s dětmi, kteří se se současným tancem setkávají i poprvé. Program je tomu přizpůsoben – ať už tím, že některá představení jsou krátká, tak, abychom začátečníka příliš nezahltili, nebo výběrem hostů a žánrů. Letos například vystoupí skupina Barely Methodical Troupe, to jsou čtyři kluci plní energie, kteří dělají nový cirkus. Tam může přijít opravdu každý bez omezení věku. Nebo třeba na velmi populární a vstřícný street dance. A lidi chodí a my jsme rádi, že třeba děti vydrží vzhůru do pozdních nočních hodin.

Marie KinskyMarie KinskyAutor: Archív Marie Kinsky

Znám spoustu lidí, kteří se u současného tance tak trochu bojí, že ho nepochopí. Co by podle vás měli zkusit?

Každý z nás má možnost pochopit tanec, protože se každý z nás hýbe. A protože není potřeba slov, každého může určitý druh pohybu oslovit. A je v pořádku, že každého jinak. Stane se, že lidé v publiku si představení interpretují různě a po svém, ačkoliv odborníkům je to úplně jasné... Ale u tance vlastně nemusíte nic znát předem. Vystačíte si s tím, co máte. A pak, až absolvujete několik představení, budete zase o krok dál.

Mně třeba dělá obrovskou radost, když se k nám na festival vrací lidé a my vidíme, že si vybírají náročnější představení a mnohem lépe se orientují. První ročníky jsme hodně zaměřili na místní obyvatele a region Vysočina, aby měli lidé nějakou komunitní akci a možnost se setkávat. To k nám chodilo tak tisíc lidí. V posledních ročnících jsme na třech tisících, jezdí sem lidé z celé republiky i ze zahraničí.

Jsou Češi konzervativní publikum?

Když ví, že nejdou na klasický balet, když jsou připraveni na to, že to nebude něco, co znají, jsou Češi velmi otevření. Ale musí to vědět předem.

Pocházíte ze šlechtické rodiny – jak se to projevilo na vaší výchově?

Měla jsem úplně normální dětství jako všichni mí kamarádi. Nedělali jsme nic specifického, neměla jsem žádná omezení, jen jeden velký rozdíl jsem cítila: U nás se vždy kladl velký důraz na umění a kulturu. I když má rodina nebyla moc bohatá, vždycky se musely najít peníze na divadlo nebo výstavy. Své děti jsem vychovávala stejně.

Ale cítím, že tady v Česku je to podobné. Že v té osobní rovině jsou Češi velmi kulturní národ. Hodně čtou, skoro nejvíc v Evropě, je mezi nimi spousta amatérských hudebníků, chodí hodně do kina. Máte velmi silné kulturní tradice. Škoda jen, že to často zůstává v té osobní rovině a nepromítne se to víc do veřejného prostoru nebo i do politiky.

Marie a Konstantin KinskyMarie a Konstantin KinskyAutor: Archív Marie Kinsky

Do České republiky jste přišla v roce 1997. Bylo pro vás těžké rozhodnout se opustit Francii?

Asi jsem to brala spíš jako výzvu. Ale beru to tak, že v životě prostě přicházejí různá období změn a nikdo dopředu nedokáže říct, co vám přinesou.

Jaké jsou vaše vzpomínky na tu dobu?

Samozřejmě bylo těžké, že neumím česky. Ale po čase jsem si uvědomila, že jde vlastně o celý způsob komunikace, a to není jen jazyk. Češi mi tehdy přišli málo sebevědomí, uzavření. Úplně nejvíce to bylo vidět na ulici, přišlo mi, že všichni chodí nenápadně s hlavou dolů a dívají se do země. Jakoby se báli mluvit s cizinkou. To se, myslím, za tu dobu skoro dvaceti let změnilo. Lidé jsou otevřenější a sebevědomější, nejen v pracovním životě, ale i v soukromí.

Vnímala jste třeba i jinak postavení žen tehdy v České republice?

Určitě. Hlavně ve chvíli, když se ženě narodilo dítě. Ve Francii chodíme po narození dítěte mnohem dříve do práce a neznamená to, že své děti nemilujeme. V České republice bylo běžné, že ženu, která chtěla pracovat dříve, než byly dítěti tři roky, společnost nepovažovala za dobrou matku. Díkybohu se to mění, což je skvělé pro ženy, které potřebují peníze nebo seberealizaci.

Je důležité mít volbu. Pokud chce někdo vychovávat děti dlouho doma a naplňuje ho to, ať to dělá. Ale je dobré dát šanci i těm, které chtějí pracovat a mimochodem – společnost jejich práci potřebuje.

Udělala byste ve svém životě něco jinak?

(Tahle otázka Marii Kinsky rozesmála snad úplně nejvíc). Mám tolik práce, že o tom vůbec nedokážu přemýšlet! Ne, opravdu, to není můj styl. Proč mám litovat něčeho, co bylo, když můžeme realizovat své sny a touhy teď.

Stíháte odpočívat nebo relaxovat?

Kromě festivalu řídím ještě Centrum choreografického rozvoje, věnujeme se zámku ve Žďáře nad Sázavou, kde stojí za zmínku hlavně Muzeum nové generace, které je držitelem ocenění Živa award za nejkreativnější muzeum ve střední Evropě. Pořádáme hodně akcí pro veřejnost, podporujeme tanečníky, snažíme se o větší podporu současného tance a pohybového divadla... Vím, že bych asi měla odpočívat víc, ale nějak mi na to nevychází čas.

Marie Kinsky se v roce 2016 stala rytířkou Řádu umění a literatury Francie, vyznamenání, které vyjadřuje vděk Francie za trvalou podporu a šíření francouzské kultury. Ve stejném roce spolu s manželem obdržela nejvyšší ocenění Kraje Vysočina, Skleněnou medaili.

Jdi na homepageZpět na začátek
720p 360p
Další příběhy

Horoskopy