.

. Zdroj: Anna Kovačič

.
.
.
4
Fotogalerie

Jana Plodková: Jsem introvert, nejsem královna večírků. Ale tanec mi přináší radost

S Janou Plodkovou jsem se sešla k rozhovoru, kdy jsme ještě netušily, že postoupí do finále soutěže StarDance. Už tehdy ale bylo jasné, že ať pro ni soutěž dopadne jakkoli, její pracovní i osobní život bude dál pokračovat cestou, kterou si Jana vybrala sama již dlouho předtím.

Na přelomu roku si mnozí z nás dělají plány, co ve svém životě změní. Co byste chtěla změnit vy?

V mém životě se teď neděje nic zásadního, co by si žádalo zásadní změnu. Ty velké změny se odehrávaly před dvěma třemi lety. Týkaly se hlavně jakési mé sebevíry, sebevědomí. Pokud bych chtěla něco měnit dál, pak by šlo o to, vracet se víc sama k sobě, sama si řídit svůj život a nenechat si ho řídit ostatními. Což se v mé práci někdy děje a je mi to nepříjemné, ale zároveň si nedokážu pomoci. Říkám si ale, že všichni máme právo svůj život držet pevně v rukou.

.
. | Zdroj: Anna Kovačič

A ten posun v sebevědomí, který se vám podařil před dvěma třemi lety - jak se vám to podařilo? To je změna, kterou by jistě ve svém životě přivítalo hodně lidí.

Měla jsem tehdy pár let takové období, kdy jsem měla pocit, že žiju ve velké negaci vůči sobě i vůči okolí. Dělala jsem hodně věcí, které mě nebavily. Nevěděla jsem, jakým směrem se chci vlastně vydat. A musela jsem na sobě začít víc vědomě pracovat. Říká se, že zvyk je železná košile, a já jsem mnoho věcí dělala ze zvyku pořád stejně a výsledek byl negativní. Proto jsem musela své chování začít vědomě měnit, hledat pozitivní věci… A nevím, jak se to stalo, ale najednou něco jako by břinklo a všechno se otočilo. A já jsem se uklidnila.

Chtěla jsem změnit to, jak mě publikum vnímá.

Mnoha soutěžícím v minulých kolech tato soutěž doslova změnila život - buď v osobní, nebo v pracovní rovině. Vnímáte, že i pro vás může soutěž StarDance znamenat nějakou výraznou pracovní změnu?

Jedním z důvodů, proč jsem do soutěže šla, byl ten, že jsem chtěla změnit to, jak se na mě publikum dívá. V poslední době se ke mně často dostávaly zprávy, že mě hodně lidí vnímá jako chladného a nepřístupného člověka. Měla jsem pocit, že nejsem v žádném pořadu, kde bych měla kontakt s normálními lidmi, takže navenek můžu působit nafoukaně a odtažitě. Měla jsem potřebu dát lidem najevo, že to, co se o mně píše, není pravda. A myslím, že ta změna se daří. Najednou na mě lidé reagují úplně jinak.

Umíte teď říkat ne - ve srovnání s dobou před několika lety?

Stoprocentně! Předtím, kdykoli za mnou někdo s něčím přišel, jsem slepě na všechno kývala. A potom jsem byla vnitřně nešťastná, co jsem to udělala; často jsem pracovala na něčem, co mi nepřinášelo radost. Takže o to víc si na to dávám velký pozor a nechávám se vést svou intuicí. Když mi někdo volá s nějakou pracovní nabídkou, nezřídka se stane, že ve mně něco zabrnká a vím, že mám říct ne. To funguje.

.
. | Zdroj: Anna Kovačič

Patříte mezi těch pár českých osobností považovaných za módní ikony. Jak tahle nálepka vznikla? A co pro vás móda znamená?

Myslím, že to vzniklo tak, že jsem se jednou nějak oblékla a někdo mi dal jedničku. (směje se) A najednou k tomu někdo napsal „zrodila se nová ikona“ a začala jsem být pod drobnohledem. Potom už se to začalo střádat. Móda mě baví. Když jsem byla malá, mamka nám šila oblečení a snažila se nás oblékat víc současně, než dovolovala nabídka v obchodech. Baví mě hledat si příjemný materiál, vybírat si střih, protože v tom vidím umění. Těší mě mít na sobě něco, nad čím někdo přemýšlel a co posléze vytvořil. Ale rozhodně doma před svou skříní nepřemýšlím, jakým outfit tem zase oslním. A vlastně mi vadí, že vás takhle někdo označkuje. Nálepku „módní ikona“ si nijak zvlášť neužívám, protože pak si jednou na sebe vezmete něco, v čem se cítíte dobře, a dají vám pětku.

Od každé zajímavé ženy, kterou potkám, si odnesu nějakou inspiraci.

Ale na tom je pozoruhodné, jak na to lidé hned reagují. Nemyslím tím své přátele, ale pozornost médií. Jednou dostanete dobrou známku a všichni jdou za vámi. Pak zase špatnou a lidi se odvracejí. Takové malé stádo. Nedávno měla na Univerzitě Karlově přednášku Madeleine Albrightová. Jedním z témat byla právě média. V některých jsou lži a polopravdy, a lidé tomu věří, aniž by přemýšleli o zdrojích. Přestali jsme pátrat, ověřovat si informace a to z nás dělá ty ovce.

.
. | Zdroj: Anna Kovačič

Zmínila jste Madeleine Albrightovou. Máte i nějaké další vzory, nebo prostě ženy, které vás inspirují?

Slovo vzory bych asi nepoužila, ale z každé ženy, kterou osobně nebo zprostředkovaně potkám, si beru nějakou inspiraci. Madeleine Albrightovou ráda poslouchám, protože její řeči dávají smysl. A ráda sleduji Michelle Obamovou, ta je pro mě v tom, co z ní vyzařuje, ženou číslo jedna. Působí na mě, že je silná, možná silnější než Barack Obama; jako by to byla ona, kdo zastřešuje celou rodinu a je vůdčí typ. Mám ráda rozhovory se ženami z různých oborů, nejen uměleckých, ale i vědeckých, protože v nich vždycky objevím nějakou inspirativní myšlenku. Teď také hodně čtu životopisy, momentálně například Vivienne Westwood. Nacházím v nich inspiraci, i když nejde o žádný návod, kterým bych se do písmene řídila. Spíš si jen něco odnesu.

Hodně lidí asi hledá u slavných a úspěšných právě ten přesný návod. Například spisovatel Haruki Murakami vstává ve čtyři a jde si zaběhat, takže když to budu dělat jako on, bude se mi stejně dařit…

Tak to já ne. Fascinuje mě, když právě čtu o lidech třeba z módního průmyslu, že vstanou v pět nebo v šest ráno, jdou si zaběhat, zacvičit, vypijí fresh, celá ta příprava na pracovní den je úplně šílená. Večer jdou brzo spát, pořád jako by jeli v nějaké lince. Měla bych pocit, že žiju ve svěrací kazajce. Čas je relativní a věci mohou probíhat různě. Ale je možné, že toho mají tolik, že potřebují dostat věci do nějakého řádu.

.
. | Zdroj: Anna Kovačič

Momentálně je velkým trendem mindfulness -vědomé soustředění se na přítomný okamžik. Myslíte, že to umíte?

Někde jsem četla, že být tady a teď znamená být v kontaktu s planetou, s dechem vesmíru. Často se ale přistihnu, že jenom tak koukám, jak se říká, do blba. A to určitě není tady a teď, protože duchem jsem v tu chvíli jinde.

Mám ráda županová rána, když nikam nemusím.

Článek připravila redakce časopisu Moje psychologie.

Jana Plodková: Jsem introvert, nejsem královna večírků. Ale tanec mi přináší radost

.
. | Zdroj: Anna Kovačič
.
. | Zdroj: Anna Kovačič
.
. | Zdroj: Anna Kovačič
.
. | Zdroj: Anna Kovačič