Sebekritika - nepřeháníte to s ní?

Pokud jste dětství a pubertu prožili pod diktátem přísné matky a ještě přísnějšího otce, kteří málo chválili a o to více kritizovali, budete sami na sebe nahlížet velmi kriticky. Pokud vám všichni odmalička říkali, že jste krásná šikovná holčička, vyrostla z vás nejspíš osoba, která na sobě najde nějakou tu chybičku jen stěží a nepřestává se divit, co proti ní ostatní pořád mají.

Vzory z dětství a mládí máme tendenci vyhledávat si ve svých vztazích i v dospělosti, a místo přísného otce na vás jednou bude hledat chyby váš stejně kritický partner. Dobrá zpráva je, že s tím jde něco udělat.

„To, že existuje nějaké objektivní já, je mýtus. Naše já se mění podle toho, v jakém se nalézáme prostředí a jakou dostáváme zpětnou vazbu,“ vysvětluje psycholog Dalibor Špok. Pokud chcete svůj postoj sami k sobě změnit, doporučuje proto zaměřit se nejen na sebe, ale především na prostředí a okolí, ve kterém pobýváte nejčastěji, a zamyslet se nad tím, zda ho lze nějak změnit. Svým okolím pohnete jen stěží, ale často stačí změnit svůj pohled a chování k němu, tedy především k lidem.

Pokud se neustále dostáváte do konfliktu se svojí matkou, která není nikdy spokojena s tím, co děláte, řekněte jí příště místo dokazování své pravdy, že má pravdu ona. Že nikdy nebudete zřejmě dokonalá, ale snažíte se dělat maximum. Pokud se vám podaří dosáhnout takového nadhledu a přestanete se bránit útokem, s velkou pravděpodobností se změní i postoj vaší matky. A tím se alespoň částečně posunou hranice. „Vždy ale musí jít o nějaký druh vnitřní změny, nejen o slova,“ dodává Dalibor Špok.

Jak moc jste ovládáni sebekritikou, můžete posoudit i podle toho, jak kritičtí jste ke svému okolí. Sebekritika a postoj k okolí spolu podle Dalibora Špoka úzce souvisí. „Ve své praxi jsem se nesetkal s člověkem, který by byl vnitřně silně sebekritický a tolerantní k okolí. Naopak. Když pracuji s hodně sebekritickým člověkem, tak má často stejně kritickou představu o světě a sklony k černobílému vidění světa,“ říká. Zkuste se tedy na svět dívat s větším nadhledem. Pokud se naučíte více akceptovat a tolerovat okolí a chápat jeho různost, stanete se méně sebekritičtí i k sobě.

Pokud je dítě odmalička často a hodně chválené, postupně ztotožní úspěch se svými vlastnostmi. Je úspěšné, protože je prostě dobré. V takovém případě jde o takzvané „fixní pojetí“ sebe sama. „Takoví lidé se špatně vyrovnávají s jakoukoli změnou. Když se jim něco nepovede, je to důkaz toho, že nejsou dobří,“ vysvětluje Dalibor Špok rozdíl oproti takzvanému „růstovému sebepojetí“, jež se lépe vyvíjí u dítěte, které je chválené ne za to, jak je dobré, ale za to, jaký pokrok udělalo a jak úspěchu dosáhlo.

Například za to, že se dokázalo poučit z chyby a příště ji neopakovalo. „V dospělosti jsou pak takoví lidé mnohem flexibilnější. Chyba je pro ně výzva, jak se z ní poučit, jak se posouvat, a jejich sebevědomí je postavené na tom, že se dokážou poučit z omylů a jít dál,“ vysvětluje Dalibor Špok.

Jak se vidím já | Zdroj: shutterstock

Velký problém hodně sebekritických lidí je podle něho právě v tom, že se bojí chybovat a chybí jim právě tento flexibilní přístup k životu. Zkuste se přestat bát chyb. Pokud nějakou uděláte, není to důkaz toho, že jste neschopná nula, ale toho, že se z nich zatím nedokážete poučit.

Stará dobrá rada, která v tomto případě platí dvojnásob. Bez akceptace sebe sama pozitivní změny nedosáhete. „Je důležité přijmout sebe sama takového, jaký skutečně jsem, a to i s chybami nejen na úrovni slov, ale především pocitů. Přijmout všechny své vnitřní slabosti a chyby s tím, že se jich nejspíš už nezbavím a že na ně nejsem zrovna moc hrdý, ale jsem to prostě já.

Odměnou za to bude velká úleva. Pokud chcete s něčím pracovat, musíte to nejdřív přijmout,“ dodává Dalibor Špok a upozorňuje na to, že lidé s nízkým sebevědomím mívají často velmi vysoké sebeuvědomění. Právě proto pak mají vysoké požadavky sami na sebe a neustále se bojí, že v důležitých situacích zklamou sami sebe.

Hlídejte vnitřní hlas

Pokud se po ránu opaříte čajem a trochu si za to vynadáte, nic se neděje. Horší je, když proud vnitřních nadávek neustává celý den. „Vnitřní sebemluva nás provází celý den a je dobré hlídat si, jak k sobě promlouváme. Když máte něco důležitého před sebou, zkuste si místo mantry ‚nevím, co budu dělat‘ opakovat ‚udělám maximum pro to, abych to zvládl‘,“ radí Dalibor Špok, který sám ale rozhodně není zastáncem radikálních a firmací z nepřiměřených očekávání.

Pokud se totiž budete přesvědčovat tím, že jste krásná, hubená a zvládnete úplně všechno na světě, je dost pravděpodobné, že se to někde cestou zasekne. Právě podobná přehnaná očekávání, která stojí mimo realitu, jsou častým zdrojem zklamání.

Stejně častou chybou bývá, že se ve svých cílech zaměřujeme na příliš velký úsek reality. Většinou přitom stačí zaměřit se pouze na další krok. Pokud se ani ten zrovna nezdaří, není nic jednoduššího než si přiznat, že se věc zkrátka nepovedla. Ale místo dokola omílané výčitky je na místě se z chyby poučit a vykročit k dalšímu pokusu.

Faktem zůstává, že pro dnešní dobu je sebevědomí základním kamenem úspěchu. Jsme obklopeni nekonečným množstvím nereálných modelů, jak vypadá úspěch, vztah, svět. Dokonce i reální „hrdinové“ jsou prezentováni v ještě lepším světle, než jaká realita ve skutečnosti je.

Rozeznat iluzi od reálného cíle pak může být těžké, a pokud uvěříme tomu, že opravdové přátelství vypadá jako v seriálu Přátelé a skutečná láska jako v britské romantické komedii, můžete mít v životě opravdový problém. Když k tomu připočítáte ještě příliš mnoho možností, které dnešní doba nabízí k tomu, abychom byli dokonalí, je to velmi stresující výhled.

„Řešením je nenechat se tolik ovlivňovat, nejít společně s hlavním proudem a najít si svoji vlastní cestu,“ dodává Dalibor Špok. Postavit se davu a vydat se vlastním směrem bývá těžké, ale ošklivého trpaslíka ve vaší hlavě by to mohlo nadobro umlčet.

Článek připravil časopis Moje Psychologie.