Z pekla rovnou do ráje: druhý trimestr mi ukazuje krásy těhotenství
První trimestr mě skoro donutil přehodnotit moje životní plány. „Vážně chci tohle absolvovat ještě jednou, nebo dokonce dvakrát?“ ptala jsem se sama sebe pořád dokola. Tak moc jsem chtěla svým bezdětným kamarádkám těhotenství prodat. Když se ale zeptaly, jak mi je, zmohla jsem se jen na falešné „joo, jde to“. Ale pak se všechno změnilo.
Vrátila se mi energie
Ani nevím, kdy přesně k tomu došlo. Jednoho večera jsem si uvědomila, že zvládám práci, sport i vaření v ten samý den – často dokonce bez odpoledního šlofíku! Těhotenství mě navíc (po letech marného snažení) donutilo zbavit se mé závislosti na kofeinu. Takže do sebe ani nemusím lít kafe, abych fungovala. Zkrátka ráno vstanu a funguju.
Jídlo už mi zase chutná
Maso, sýry, vejce, dortíky… všechno to do mě padá. Někdy mám pocit, že můj žaludek ztratil dno. Jídlo v něm prostě zmizí během vteřiny. A to nejlepší? Neřeším kalorie! Téměř cokoliv si dokážu obhájit argumentem „miminko to potřebuje“. Samozřejmě to neznamená, že sním k obědu pět řízků, zapiju je kolou a jako dezert si dám tři koblihy. Ale když mám chuť na čokoládu nebo brambůrky, tak si je bez výčitek dopřeju. A proč taky ne? Břišáky u mě stejně dlouho nikdo neuvidí.
Hormony se zklidnily… a já s nimi
Počáteční hormonální bouře doprovázená nevyzpytatelnými výkyvy nálad odezněla. A já se cítím vyrovnanější než kdy dřív. S mým tělem už necloumají „těhotenské hormony“ ani PMS. Chvílemi se cítím skoro jako ledová královna, jako by mě nic nemohlo rozhodit. Pak ale znovu najdu ty špinavé ponožky na svojí židli a přiznám si, že tak daleko ještě nejsem.
Zkouška ohněm? Bez problému!
Finální ověření toho, jestli je druhý trimestr opravdu milosrdnější než ten první, mělo přijít v srpnu. Čekala mě totiž dovolená ve Švýcarsku – nejen aktivní, ale plná kopců, ferrat a náročných výstupů. Do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli to zvládnu. Byla jsem smířená i s variantou, že zkusím jednu ferratu, a když to nepůjde, budu se jen procházet po okolí. Ale roky dřiny se vyplatily a moje tělo mě nezklamalo. V 5. měsíci jsem zdolala nejdelší švýcarskou ferratu Daubenhorn téměř bez obtíží.
Každé těhotenství samozřejmě probíhá zcela odlišně, takže to, co platí pro mě, nemusí platit pro jiné. Ale já si teď užívám krásné období. Dopřávám si dobré jídlo, nechávám se opečovávat a na otázku „Jak ti je?“ můžu konečně upřímně odpovědět „Skvěle!“. A že přibírám a zadýchávám se při zvedání ze židle? To je jen malá daň za to, že v sobě tvořím nový život.
