Toxické vztahy: Jak se do nich dostáváme a jak z nich ven?
Ve světě, který si lásku pořád ještě maluje jako pohádku, ve skutečnosti velmi často žijeme ve vztazích, jež s idylkou nemají nic společného.
Pod pojmem toxický vztah se toho může skrývat hodně. Mohou to být vztahy, ve kterých je něco viditelně špatně. Jsou tu partnerství s alkoholiky, násilníky a manipulátory, v nichž doslova před očima „odumírá“ sebevědomí intoxikovaného partnera a spolu s ním často také psychické i fyzické zdraví, protože dlouhodobě se toxické vztahy na zdraví podepíšou vždycky. Bulimičky a anorektičky často zažijí muže, podle jehož měřítek krásy nejsou dost krásné, hubené, sexy. Lidé upadající do depresí či úzkostných poruch a směřující k sebevražedným sklonům nejednou žijí vedle manipulátorů a násilníků.
„Ale svým způsobem jsou častější vztahy, v nichž to toxické není na první pohled vidět. Vztahy, kde se denně jeden či druhý nebo oba vzájemně – vědomě i nevědomě – strefují do svých bolavých míst a způsobují si nová a nová zranění. Znovu na vědomé i nevědomé úrovni,“ vysvětluje k tomu Martin Zikmund (www.martinzikmund.cz) s tím, že toxickým vztahem je vždy ten, který vás opakovaně dostává do špatných pocitů.
Každodenní bolest
Chcete příklad? Tak si představte, že máte sex s partnerem, ale „zapomenete“ mu říct, že na ten sex vlastně ani nemáte chuť. Uděláte to jen proto, že máte pocit, že mu to působí radost a mělo by to tak být. Ano, to je sice hezké, ale ve vás to vytvoří ono „bolavé místo“, protože jste šli proti sobě. „Pak přijde nový partner a najednou je tu stejný pocit – a každé opakování mu přidává na toxicitě. A otravuje nejen vás, ale celý vztah, ve kterém se kolem toxického jádra hromadí další a další bolavá místa – postupně je toho na vás moc a vztah raději pod tíhou špatných pocitů ukončíte, i když mohl být jinak vlastně dobrý,“ vysvětluje Martin Zikmund jednu z častých bolestí partnerství.
Nakročeno k toxickým vztahům má až dechberoucí množství lidí. „Jsou to například všichni ti, kteří mají takzvané nejisté vztahové vazby, což je podle amerického průzkumu až dvaačtyřicet procent populace!“ Nejistou vztahovou vazbu pak obvykle míváme z dětství – ze vztahu s rodiči nejčastěji. Když vás rodiče celé dětství třeba nechávají „vyřvat“ a nevšímají si vás, pak se snadno budete ocitat ve vztazích, kde „budete na všechno sami“, a ještě se v nich budete „dusit“.
„Na druhou stranu úplně stačí, když se třeba bude odehrávat dlouhodobá šikana, zvlášť ta ze strany učitele. Nebo projdete několikaletou první láskou s ‚blbým‘ partnerem a můžete si zadělat na nejistý typ vztahové vazby. Ta pak právě dává větší prostor pro vznik toxických vztahů,“ popisuje další aspekty odborník. Kvůli zranění z minulosti můžete být v dané oblasti zranitelnější i nadále, často aniž byste to věděli. Bolesti tohoto typu se obvykle odehrávají mimo vědomé vnímání a mnohdy i za našeho nevědomého přičinění. Snadno se pak může roztočit bludný kruh bolesti, kdy z různých stran dostáváme ta samá zranění. Některé těžké vztahové prožitky tak páchají škodu vlastně celoživotně.
Škůdce vědomý a nevědomý
Stejně jako mnohdy nedokážete vy coby intoxikovaná osoba odhalit, co vás to bolí, nemá často ani ten, kdo vás intoxikuje, tušení, že něco dělá špatně. „To jsou pak ty úplně nejnevinnější situace, kdy vám muž navrhne, ať si vezmete jinou sukni – a nemyslí tím třeba nic jiného, než že venku je větší zima, než tušíte. A co vy? Některá žena jen pokrčí rameny a souhlasí, ale jiná třeba vyštěkne a hluboce se urazí.
Třeba proto, že předchozí partner neustále kritizoval způsob jejího oblékání nebo její zadek právě v této sukni. Partner o tom nemá ani tušení, a byť zcela nezáměrně, tak ublíží. A žena je zraněná a ve skutečnosti neví proč. Na druhou stranu jsou tu partneři, kteří ubližují i záměrně. Ty je určitě potřeba rozlišovat a pokud možno to s nimi řešit, pakliže tohle dělají. Protože vztah, kdy jeden cíleně zraňuje druhého, je jasně toxický,“ dodává Martin Zikmund. A co když ke zraňování dochází nevědomě? Namístě je komunikace s partnerem a práce na sobě sama i na vztahu jako takovém.
Dobrý základ
Zmíněná práce vyžaduje dobrý vztahový základ. Ten nemívají vztahy, které vznikly účelově – například s vědomím „tak ať jsem aspoň s někým“ nebo s jedinou motivací typu „chci dítě“. „Takový vztah pak obvykle nestojí na ničem, nemá párový obsah. Partnerům nejde o toho druhého coby člověka, ale jen o nějaký konkrétní účel. Vztah pak naplněním účelu často sám vyprchá. Stejně tak, když účel nesplní,“ vysvětluje Martin Zikmund.
Pokus o uzdravení obvykle nezvládnou ani ty vztahy, které tvoří lidé s vyhýbavým vztahováním spolu s těmi s úzkostnými, kdy jeden doslova žadoní o trochu životního prostoru, kdežto ten druhý mu pořád funí v patách a křičí: „Já chci být s tebouuu a ideálně pořád!“ Naopak s dobrým párovým základem může dojít i k „detoxikaci“ vztahu. „Ideální je takovou detoxikaci rozdělit na dvě části – nejprve musím uzdravit sebe, tedy zvolím individuální terapii a tu doplním o uzdravení vztahu, tedy o párovou terapii. Samotná párová terapie mnohdy nestačí – bolavá místa nemá jen pár, ale mají je i jednotlivci v něm. A nestačí ani samotná individuální terapie – protože se sice můžete sami uzdravit, ale ve vztahu je ještě partner, který také bude muset něco změnit, pokud je vztah toxický,“ uzavírá odborník.
Věci, které signalizují toxický vztah
Nejste si jistí, zda se vás tenhle problém týká? Zkuste si přiznat, jestli se mezi vámi neodehrává jeden ze čtyř momentů, které definoval psycholog John Gottman jako takzvané „apokalyptické jezdce“:
Všudypřítomná kritika: Projevuje se častými hláškami typu: „Ty prostě nikdy neuděláš, co potřebuju, nikdy si na mě nenajdeš čas, ty mě zkrátka nikdy neposloucháš.“ Lítá mezi vámi kritika něčeho, co tomu druhému nedělá dobře, a je to kritika velmi útočná – protože pravděpodobně pochází od zraněného člověka, ale to nedokážete jeden ani druhý správně rozklíčovat.
Pohrdání: Tehdy slýcháte (nebo vypouštíte!) slova, která ironicky opakují: „No jasně, ty jsi ten, který ví všechno, to ty jsi expert na výchovu dětí…“ Jsou plná arogance a vypovídají o naprostém nedostatku respektu toho, kdo je říká, k tomu, komu jsou adresovaná.
Stonewalling: Toto asi nebudete znát podle názvu, ale podle chování ano. „O tom s tebou nehodlám diskutovat!“ ozve se nahlas, následuje třísknutí dveřmi a ten, kdo odešel, se jakoby zavře do sebe, což může zanechat pěknou paseku v tom, kdo zůstal. Ovšem ta se samozřejmě odehrává i v tom, kdo dveřmi třískl. Jenom pak každý má to své bolení.
Defenziva: Je přítomná po slovních útocích typu: „Můžeš mi, prosím tě, říct, jak jsi zase mohl zapomenout koupit vajíčka?“ – „No, víš, já ti přece šel ještě koupit ty tkaničky do bot…“ Člověk se vlastně omlouvá i za to, za co nemusí, a navíc je k tomu druhým ještě tlačený.
Více zajímavého čtení a informací o zdravém životním stylu najdete v aktuálním čísle časopisu Dieta. Čeká vás například rozhovor s Martou Jandovou. Kupte si ho v naší online trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.