Pomalý sex, skvělý sex!

Trvá hodiny. Odvádí vás do úplně jiného světa. Do nitra sebe samých. Vytrhuje vás z reality, nechává vás ponořit se do pocitů a extází, jejichž sílu při pětiminutové „jízdě“ prostě nezažijete. Pomalý sex je umění, po kterém toužíme stále častěji. Proč je dobré v posteli zpomalit? 

Sex je všude. Mluvit o něm je běžné, myslet na něj ještě běžnější. Nabízelo by se, že v téhle oblasti máme všechno srovnané, že jsme spokojení, naplnění.

Jak nicméně píše Carl Honoré ve své knize Chvála pomalosti: „I když strávíme velkou část dne tím, že se na sex díváme, že o něm hovoříme, že si ho představujeme, že o něm vtipkujeme, ve skutečnosti trávíme velice málo času tím, že ho provozujeme… A když už k němu dojde, je konec často mnohem dřív, než něco doopravdy začne…“ naráží Honoré na jeden z největších paradoxů, které v sexu umíme.

Teoreticky máme velké oči, prakticky jen pramalé „výsledky“. I když, ty výsledky – ty si hlídáme. Abychom mohli říkat, že souložíme dost často, dost intenzivně, dost rychle.

Šup sem, šup tam!

Nic proti rychlovkám. Odjakživa byly jednou z podmínek přežití lidstva (jeskynní člověk se nemohl milovat celé hodiny, to by přilákal šavlozubého tygra!). Nahrává jim také naše vyčerpání z práce, přemíra starostí a často je rychlovka jedinou cestou, pokud spolu doma nějaký sex provozovat vůbec chceme.

Nepopírám, že někdy je skvělé jen odhodit svršky a poddat se okamžité touze… Problém je, když se stane jedinou formou milování. Hlavně ženy to pociťují jako nedostatek. Výkony je totiž až tak nezajímají. Potřebují spíše emocionální stránku a často postrádají více trpělivosti, „důkladnosti“, pozornosti a intimity.

Vždyť podle průzkumů, na něž Honoré odkazuje, potřebují ženy až 20 minut na to, aby cítily opravdovou touhu. A kolik postelových epizod je tak dlouhých? Když sex končí, ženy mnohdy teprve začínají. Partneři se pak v prožitcích míjejí, spojení je fyzické, ale ne duševní. Sex je povrchní. A začíná nám to vadit, chceme zpomalit.

Vnímám tě…

„Potřeba ‚zpomalení‘ a ‚hloubky‘ je reakcí na rychlost vybičovanou do maxima, jejímž výsledkem je člověk vyčerpaný, osamělý, pociťující prázdnotu a ztrácející smysl života,“ říká k tomu psycholožka Alex Hrouzková s tím, že na základě toho všeho se už v mnoha rovinách ke zpomalení obracíme. „Vybíráme si různé styly jógy, poznáváme mindfulness, slow food, slow fashion, slow sex – všechno je to touha po návratu k sobě samému, touha po naplněných mezilidských vztazích, které umožňují intenzivněji vnímat smysl bytí.“

Přestáváme chtít kvantitu, hledáme kvalitu. Šetříme energií, obracíme se k sobě, k partnerům nejbližším. A přinášíme si do života více bezpečí, důvěry, opravdovosti.