Adéla Elbel o vzteku: Je to ten nejlepší nástroj, jak začít něco dělat | Ženy.cz
 


Adéla Elbel o vzteku: Je to ten nejlepší nástroj, jak začít něco dělat

22. srpna 2021 • 06:00
Adéla Elbel
Adéla Elbel • Foto: Archiv Mojí psychologie

Tentokrát jsme se s Adélou Elbel bavili o tom, jak se vzteká. Jak se umí popasovat s emocí, ke které se my všichni ostatní moc nehlásíme? A jak vztek zvládne přijmout tak, aby jí pomáhal?

Asi by do mě málokdo řekl, že jsem líná. Snad jen nějaký letitý psychoanalytik, kterému už prošly rukama zástupy velmi, dalo by se říct často až extrémně aktivních lidí, jako jsem já.

Ano, já. Já, která mám diář nabitý k prasknutí, pracovní dny si plánuju po půlhodinách, přebíhám z jedné schůzky na druhou a na Messengeru mě často najdete svítit zeleně jak Alzáka nejen přes den, ale i v noci, protože zatímco děti spí, já mám čas dopsat nějaký článek. Ano, i tento.

TIP NA VIDEO: Jak ze sebe dostat vztek?

Jak dostat ze sebe vztek a přitom neublížit druhým

 

„Ty že jsi líná? A kdo je potom aktivní? Pavel Novotný? Tryskomyš? Týpek na efedrinu ze sídlištní pizzérky? Na co si tady zase hraješ, holčičko,“ říkáte si nevěřícně. Vše vám vysvětlím. Uvidíte, že nelžu, a až článek dočtete, budete nejen chápat, že nejsem vzácnou odchylkou z líného lidstva, ale dostanete i návod, jak se z lenosti vyburcovat. Nebojte, nebude to druhý díl Konce prokrastinace. Zaprvé, na to už má copyright Petr Ludwig a zadruhé, mně nevadí, když zůstanete líní. Jen vám chci nabídnout svůj recept, jak se z lenory občas „vyhajpnout“, a až uděláte, co potřebujete, zase se můžete ponořit do blaženého nicnedělání. Je to vlastně recept, jak se stát efektivním zevlem.

Prokrastinuju, tudíž žiju

Jsem typická prokrastinátorka. Věci posunuju, kam až to jde. Pokud mi nedáte deadline, vždy se najde něco jiného, co víc hoří nebo co zrovna udělat chci. Jít ven, koukat na seriál, pít víno s kámoškami nebo prachobyčejně ležet a sjíždět instáč. To je přece taky součást mé práce, a navíc jsem v tom všem naprostý mistr a moje tělo tyhle činnosti vymění za povinnosti naprosto elegantně a bez povšimnutí. Pracuju, pracuju, a najednou koukám na šestý díl oblíbeného seriálu v kuse.

Pořád mi ale nevěříte? Budu vám tedy muset nastínit svůj běžný den, kdy mám něco napsat. Je jedno, co člověk (já) píše, pokaždé musí zasednout k počítači a rozjet mozkové závity. No a jak každý cyklista a žák v autoškole ví, rozjíždění bolí.

Adéla Elbel Adéla Elbel Autor: Archiv Mojí psychologie

Takže příklad. Je třeba pondělí ráno: Odvedu dceru do školky, a než ji za osm hodin vyzvednu, mám za úkol napsat glosu. To je jedna a půl normostrany textu, která se dá i při hlubším rozmýšlení napsat za dvě tři hodinky. Abych měla čerstvý mozek, jdu si před psaním zaběhat. Běh mě trochu unaví, a tak se raději pořádně nasnídám, protože snídaně je grunt. Po snídani, kterou úplně náhodou a neúmyslně přeženu, se mi chce zase spát. To nejde, začít psát v takovém stavu. Lehnu si na půl hodinky, vytrávím a mezitím aspoň zkontroluju, co je nového na sociálních sítích. Po hodině tupého scrollování usínám. Probudím se po jedenácté jako praštěná polenem.

Sedám k počítači a přemýšlím nad tématem textu. Nic mě nenapadá, ale vzpomenu si, že jsem nepověsila prádlo z pračky, která během mého spánku doprala. Opět sedám k textu a rozepíšu si pár témat, ale nic z toho mě nebaví. Deadline odevzdání je dnes, ale do večera času dost… Jdu si pustit nějaký podcast a uklidím kuchyň. Stejně mě nic nenapadá. Jejda, musím ještě skočit na poštu. To vlastně můžu cestou do školky. Aha, to už je ale za pár hodin. Napíšu text a půjdu. Ježíši, ještě si musím umýt hlavu. A vlastně taky rychle poslat nějaké e-maily, co mám už pár dní ve schránce… Asi už je vám jasné, že se blíží půlnoc a já ještě nemám ani řádku. Jenže přesně v tu chvíli nastane něco, co mě donutí pustit se do psaní.

Jak se vztekat?

Vztek je totiž, jak praví všeznalá Wikipedie, nejsilnější afektivní reakce na překážku, která se staví do cesty při dosahování nějakého cíle. Je to emoce, která má jedince připravit na útok. No a já se potřebuju vyburcovat k útoku na klávesnici. Zaútočit a napsat text.

Já totiž musím pracovat pod tlakem. A k tomu se na sebe musím naštvat. Musím si vytvořit jistý pracovní stres, který třeba zaměstnanec cítí na pracovišti. Takový ten strach z nadřízeného nad sebou. Ale já jakožto OSVČ, která se zodpovídá jen sama sobě (a samozřejmě svým dětem, které se hladově natahují po potravě a nových typech founů), si musím být sama sobě katem. Sama si poručit, abych pracovala. A já zjistila, že na mě funguje jen zlost, že jsem tu práci ještě neudělala. Takže se celý den nenápadně poflakuju, a když přijde kritická chvíle, vzteknu se, jak jsem nemožná, že to ještě nemám hotové, a v tom stresu začnu fungovat.

Jak je to možné? Jak je možné, že vztek člověka dokáže takhle vyburcovat k aktivitě? Je to jednoduché. Dochází při něm k fyziologickým projevům, které vedou ke zvýšení fyzické síly organismu. Zvýší se mu srdeční tep, stoupne tlak, a jak se člověku vlévá krev do hlavy, začne brunátnět. Má tedy zlepšené podmínky k boji, což je v mém případě boj sama se sebou, a tedy s leností. Vztek je sice běžně popisován jako veskrze negativní emoce a pro katolíky jeden ze sedmi hlavních hříchů, ale zde bych řekla, že tohle zlé je k něčemu fakt dobré. Stačí ho jen umně využít.

Zde krátký návod:

Nechte práci (jakoukoliv odkládanou aktivitu) ladem, co nejdéle to jde. Mějte však spočítáno, kolik na ni potřebujete času a kdy je nejzazší chvíle, kdy s ní začít. To musíte mít neustále na paměti, abyste ten okamžik nepromeškali. Jakmile na sobě ucítíte tlak, že se blíží čas, kdy už to nemusíte stihnout, nervy začnou pracovat na plné obrátky. Teď si představujte, co by se stalo, kdybyste věc nedotáhli do konce. Jak byste sami sebe zklamali.

V tu chvíli se k tlaku přidá vztek. Ten má rychlý nástup, takže se v ideálním případě vaše emoce vznítí a vy se začnete rychle věnovat kýžené aktivitě. Se zvýšenými fyziologickými projevy budete aktivnější, a tak vám půjde práce lépe a rychleji od ruky. Budete krátkodobě vybičovaní k práci, na kterou byste jinak těžce sbírali síly. Jediné, na co si dejte pozor, je fakt, že při vzteku je člověk popudlivý. Což neznamená, že se chováte podobně jako pudl, ale že byste mohli jako side efekt svou pudovostí zapudit blízkého člověka.

Být řízený vztekloun má své nesporné výhody, protože jste většinu času v naprostém klidu a zapínáte se jen tehdy, když je potřeba. Je však dobré vědět, kdy máte ze vzteku zase vyskočit a vypnout se do bezva líného člověka, se kterým chtějí ostatní sklízet jeho vyvztekané ovoce. Nebuďte vzteky bez sebe, buďte vzteky se sebou a bohatí. Pohříchu bohatí.

Adéla Elbel je stand-up komička, moderátorka, překladatelka z nizozemštiny a autorka knihy Doba temna. Má svérázný pohled na život, mísí v sobě břitkost, humor a něhu a díky téhle kombinaci leckdy nahlédne běh všedních dní z jiné perspektivy. Vystupuje v pořadu Na Stojáka, v Comedy Clubu a s Ivou Pazderkovou mají improvizační talkshow Všechno nejlepší. Miluje svou práci a své dvě dcery.

Další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.

Moje psychologie 08/2021 Moje psychologie 08/2021 Autor: Archiv Mojí psychologie
Autor: Adéla Elbel
Jdi na homepage Zpět na začátek

Horoskopy