Lucie Bílá: Lásce poručit neumím, ta si se mnou dělá, co chce
Naše bezesporu nejlepší a nejúspěšnější popová a muzikálová hvězda, držitelka dvaceti Zlatých slavíků, ale taky šikovná byznysmenka, pyšná máma a milující a milovaná žena. S Lucií Bílou jsem se sešla v jejích rodných Otvovicích, na které nedá dopustit a kde si každý den užívá neobyčejně obyčejný vztah se svým partnerem. A je evidentně šťastná.
Jestli je pro vás podle mého něco typické, pak vaše věčně dobrá nálada, smích. Bylo to něco, na čem jste odjakživa vědomě stavěla svoji image, nebo jste to opravdu vy?
Pan Horníček jednou na podobnou otázku trefně podotkl: „Říkáte, že mám pořád dobrou náladu, ale vy mě nevidíte tak často.“ Jako každá ženská mám samozřejmě i dny, kdy se mi usmívat nechce. Ale mám takovou povahu, že o svých problémech a starostech většinou nemluvím. Nemyslím si, že zrovna já bych měla na lidi, kteří za mnou přijdou, přenášet svou špatnou náladu. Chci jim dělat hlavně radost. Jasně, zpěvačka by se do jisté míry měla umět otevřít, sdílet svůj příběh, se kterým se pak lidi rádi ztotožní, ale já si ty ošklivé věci radši nechávám pro sebe a pokud je zmíním, tak až ve chvíli, kdy je mám vyřešené. Nedávno jsem přemýšlela nad tím, že vlastně i na štěstí musí mít člověk talent. A já ho mám. Vybavuje se mi jeden okamžik, jak jdu, ještě náctiletá, tady v té svojí milované vesnici, kde žiju celý život, někdy v půl páté ráno na vlak. Foukal mi do tváře chladný ranní vánek a já se cítila tak strašně moc šťastná, že jsem si přála, aby to tak zůstalo navždy. Těšila jsem se, koho ten den potkám, co se dozvím, co zažiju, co všechno mám před sebou... Tenhle „talent na štěstí“ jsem nikdy neztratila. Ale stejně jako se umím smát, umím i brečet, trápit se, zoufat a někdy je mi smutno tak, až se to dá krájet. Smutek je občas vlastně fajn, umím si ho svým způsobem i užívat, ale co nechci zažívat, a co je podle mého to nejhorší, jsou pocity beznaděje. Anebo pak ještě stav, kdy už člověk necítí nic... Chválabohu, mě takové chvíle nepotrápily nikdy moc dlouho.
Máte občas ke svojí povaze nějaké výhrady? Změnila byste na ní něco, kdyby to šlo?
Možná bych asi ještě víc potřebovala mít povahu po svém tatínkovi, který si umí poručit. Žije sám, protože nás před šesti roky opustila maminka. Byli spolu 55 let. Nejdřív jsem si vůbec neuměla představit, jak to zvládne, protože maminka ho fakt opečovávala, ale on se k tomu postavil úplně skvěle. Přestože ho samozřejmě skoro denně navštěvujeme, denně mu s bratrem voláme, tak on si sám vaří, uklízí, prostě dává to bravurně. Já se ho nedávno ptala: Jak to zvládá tvoje srdce, hlava? On na to: Nejhorší jsou večery, kdy mi ta mamina lítá hlavou, ale já si to musím zakázat, protože bych to nedal. Musíš si umět poručit... Vzpomněla jsem si, jak mi jednou i Jiřinka Jirásková vyprávěla, že v životě je důležité poručit sobě i svému srdci a já na to, že lásce člověk přece poručit nemůže, já to teda neumím, láska, ta si se mnou dělá, co chce. Ale podle Jiřinky a táty to jde, tak se mám co učit. Táta má navíc nádherný smysl pro humor a takovou lidovou moudrost, díky které za ním lidi rádi chodí. Když něco řekne, tak to prostě sedí.
Je něco, co vám třeba klade na srdce?
Jednou z věcí, které mi stále dokola připomíná, je: Chraň tě ruka Páně nechat si udělat nějakou plastiku! Táta je z těch lidí, kteří jsou pro naprostou přirozenost, a říká mi, že ať už mě mají lidi rádi z jakéhokoli důvodu, mají mě rádi takovou, jaká jsem a že se právě proto nemám nijak měnit.