Byla to jízda je nová kniha autorky a online editorky Valentiny Lebové.

Byla to jízda je nová kniha autorky a online editorky Valentiny Lebové. Zdroj: CNC

Žít se svými myšlenkami i slabostmi: Co pozitivního nám může dát osamění?

Láska je tím, co nám dokáže vykouzlit nejpřímější smích a také způsobit ty nejbolestnější slzy. A proto navzdory všemu, co o rozchodech víme a co nám radí „chytré“ příručky, ne vždy děláme to nejlepší. Rozhodnout se pro cestu, která se nám v daný okamžik zdá tou nejvhodnější, je ale naprosto v pořádku, píše Valentina Lebová ve své nové knize Byla to jízda. Ukázky z její publikace můžete číst i na webu Ženy.cz, tady je pátý díl literární minisérie.

Svůj život se snažím žít tak, abych nikoho nesoudila. Možná je to proto, že sama až moc dobře vím, jak těžké je odpoutat se a posunout dál. Nesnáším sebelítost, ale tohle byl pro mě vážně boj. Pro každého by byl, a proto nesoudím ty, kteří se rozhodnou jinak. Třeba tak, že skutečně jdou ze vztahu do vztahu, aby se na tu svou rozšklebenou ránu každý den nemuseli dívat. Co dívat, ale vnímat ji milimetr po milimetru a cítit – a to skutečně při každém pohybu – jak moc bolí.

TIP NA VIDEO: Jak si ve vztahu vybudovat osobní hranice?

Mě to taky bolelo a jistá, jestli to vůbec dám, jsem si nebyla poměrně dlouho. Jenže víte jak – život vám tyhle otázky dopředu nikdy nesdělí a vy, ačkoli tušíte, jaký to bude mít průběh, doufáte, že to nakonec tak zlé nebude. Měla jsem stavy, kdy bych se z dnešního pohledu asi sama sobě musela smát nebo nad sebou brečet.

A ať mi bylo, jak bylo, stejně jsem od první chvíle věděla, že bych se nikdy ani za nic nevrátila. Ta svoboda, pocit, že se konečně mohu nadechnout podle vlastních měřítek, a vědomí, že už se tohle nikdy nebude opakovat, byly mým hnacím motorem. Dokonce i ve chvílích, kdy za mnou chodil s tím, že se chce vrátit, protože mě miluje. Být to jindy, o něco dřív, kdy pojem sebeláska jen tiše naslouchal mým krokům, stoprocentně bych řekla ano, ale teď, kdy jsem sebelásku konečně začínala žít, jsem toho schopná zkrátka nebyla. A taky jsem si říkala, že určitě přijde zas, a tak mohu ještě chvilku vydržet.

Každý je svého štěstí strůjcem a na každém z nás je, aby si určil, jak bude jeho život vypadat. A proto vážně nesoudím, když se někdo rozhodne jinak, než jsem se rozhodla já. Ona to upřímně není žádná sranda být sám. Zejména v momentě, kdy jediné, co vážně ze všeho nejvíc potřebujete, je sám nebýt. Víte asi, co mám na mysli.

Být sám totiž v první řadě znamená vnímat každou svou myšlenku, podívat se na všechny své slabosti, bojovat za to, abyste měli energii na zcela obyčejné věci. Za mě byl ale krok těch osmnácti dlouhých měsíců léčení se ze starých ran tím nejlepším možným, pro jaký jsem se kdy rozhodla. Který jsem sama sobě dopřála. Byla to jízda. Někdy pozadu. Jindy jako na horské dráze. A věřte, nebo ne, dost často i hlavou dolů.

Ale dala jsem to. Tak jako každý. Každý, kdo si zvolí sám sebe. A ne, není to sobecké, je to nutnost! Protože teprve ve chvíli, kdy se naučíte milovat sami sebe, poznáte, co skutečně chcete. Kým jste a co od života čekáte. Ve všem. V práci. V lásce. I v přátelství.

Doporučujeme

Načíst další články