Že se po porodu spousta kamarádů přestane ozývat, je už celkem známá pravda: někoho mimina nezajímají, někdo je vyloženě nemá rád a někdo prostě jenom nebyl zas tak dobrý přítel. I o tom budu dnes psát, nechci ale působit jako zoufalá, odkopnutá a osamělá matka. Proměna okruhu známých po příchodu dítěte totiž nikdy není jednostranná: i vy jako rodič totiž najednou zjistíte, že udržování některých vztahů vám už nic pozitivního nepřináší.
Nedávno jsem se definitivně rozkmotřila s kamarádkou, bývalou kolegyní. Po výměně velmi odlišných názorů mi napsala: „Už dlouho mám pocit, že tě štvu. Asi bude lepší, když se navzájem nebudeme vyhledávat.“ Nesnažila jsem se to zvrátit ani urovnat: měla totiž pravdu v tom, že jsem už nějakou dobu neměla chuť se s ní vidět. Naposledy jsme se setkaly, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Byly jsme na hřišti s její dcerou, která zrovna začínala mluvit. Já si zase chtěla promluvit o tom, že mám z mateřství strach, že nemám s dětmi žádnou zkušenost, že se bojím, že v tom selžu. Opatrně jsem se to pro mě poměrně těžké téma pokusila otevřít větou: „Ach jo, já vůbec nerozumím, co ta tvoje holka vypráví, jak já budu rozumět tomu svému dítěti…” Ona mi skočila do řeči slovy: „Prostě to zvládneš, jako to zvládáme my všechny ostatní.” Pak začala mluvit o sobě a svých trápeních. A nepřestala, dokud jsme se nerozloučily. Že jsem po celou dobu setkání byla dost zaražená, si nevšimla. Anebo jí to bylo jedno.
TIP NA VIDEO: Kdo má nárok na rodičovský příspěvek?
Přišla jsem tehdy domů a řekla manželovi, že i když této kamarádce nevyčítám, že se potřebovala vypovídat, už se s ní nechci vídat. Protože si myslím, že mi to v ničem neprospěje, a protože náš pohled na mateřství se tak liší, že si v tom podle mě nemáme co předat. Bylo mi z toho trochu smutno, ale pochopila jsem díky tomu cennou věc: že si s někým nemusím automaticky rozumět jenom proto, že je taky máma.
Nejtvrdší selekce kamarádů
Když se moje okolí dozvědělo, že jsem těhotná, reakce byly samozřejmě různé. Nejnadšenější byla pochopitelně moje nejlepší kamarádka, sama poměrně čerstvá matka, která mě euforicky vítala do klubu. I jiní přátelé to přijali s nadšením, pravidelně se ptali na průběh situace a i teď po narození syna jsou aktivními tetami a strýčky. Skrze podivně strohou gratulaci jedné dobré kamarádky jsem taky zjistila, co jsem netušila, a sice že se s manželem už dlouho snaží o potomka a nejde jim to.
Docela dost starých kamarádů na to taky nereagovalo vůbec, a v podstatě jsme tak úplně ztratili kontakt. Zaznamenala jsem, že se to výrazněji týkalo mých mužských přátel: u některých jsem si toho prakticky nevšimla, u jiných mě to mrzelo. Dělali si snad po celou dobu našeho vztahu nějaké milostné naděje, které moje těhotenství definitivně zmařilo? Pokud ano, není to tak trochu podvod? Já je brala jako kamarády, z jejich strany v tom byla skrytá agenda, a to se přece nedělá.
Je to ale potvrzení, že dítě je breaking point: nejen pro jeho rodiče, ale pro všechny okolo nich. Přístupů k rodičovství je milion – neměnným společným faktem ovšem je, že příchod potomka překope život i priority. Najednou kolem sebe chcete výhradně lidi, kteří jsou empatičtí, chápaví a laskaví. Kteří nemají problém pro kamarády automaticky udělat něco navíc, když to potřebují: třeba jim uklidit byt během šestinedělí, aby si mohli s novým miminkem zajít na klidnou procházku.
Lidi, kteří chápou, že už s nimi nemůžete každý pátek divoce pařit, ale stejně vás pořád zvou, a když na to jednou za tři měsíce kývnete, dají vám najevo, jak moc si to užívají. Lidi, kteří respektují, že každý máme svůj vlastní život. Že se vyvíjíme, dospíváme. Že už spolu nemůžeme a ani nechceme trávit veškerý volný čas, protože máme právě třeba ty děti, ale že to neznamená, že už se nemáme rádi. Je to přirozená součást života – stejně jako to, že ti, kteří tohle všechno nechápou, ze života zmizí.
Přátelství je hra pro dva
O smrtící izolaci matek už jsem psala, to jsem ale měla na mysli především jejich vylučování z celospolečenského dění. V rámci nejbližší komunity to tak být nemusí, chce to ale oboustrannou snahu. Je normální, že po porodu se kamarádi vyselektují, ani mezi nekonečným kojením a přebalováním ale nesmíme zapomínat, že kromě přijímání je potřeba i dávat těm, kteří zůstanou. Chápat únavu, vytíženost a chaos, jež přináší narození potomka, je jedna věc – ale naši drazí také mají své problémy a bolesti.
V tomto sloupku se neustále točím kolem stěžejní myšlenky, že matka je pořád člověk, samostatná bytost s vlastní osobností. Jedním ze způsobů, jak to my samy můžeme našemu okolí ukázat, je, že ho nebudeme brát jako samozřejmost. Že i když neodepíšeme hned, nakonec na to dojde. Že se i samy od sebe zeptáme na obyčejné: „Jak se máš?“ Že jsme schopné říct: „Promiň, teď toho bylo moc, ale myslím na tebe a brzy se sejdeme.“ Ano, nejdřív jsem byla smutná, že někteří konkrétní kamarádi, které znám spoustu let, od porodu neprojevují zájem o mě ani o mého syna. Ale já se jim taky neozvala. Ne ze zášti nebo proto, že bych byla uražená, jen jsem neměla důvod. Přijímám za to zodpovědnost a je to tak v pořádku.
Koneckonců, dost přátel, s nimiž jsem několik let nemluvila, se ke mně s příchodem mateřství vrátilo – i proto, že jsem je sama kontaktovala. Naše životní cesty se z určitých důvodů rozešly a teď zase sešly, protože to oběma stranám dávalo smysl. Nikdo si nic nevyčítá, jednoduše se nám stýskalo a uměli jsme si to říct.
