Jiří Špičák a Kateřina Špičáková v pravidelném Deníku prvorodičů reflektují zkušenosti s očekáváním a výchovou potomka. / Ilustrace: Lenka Samešová

Jiří Špičák a Kateřina Špičáková v pravidelném Deníku prvorodičů reflektují zkušenosti s očekáváním a výchovou potomka. / Ilustrace: Lenka Samešová Zdroj: Profimedia.cz

Sama doma a šílená: Hlavním problémem čerstvé matky není její dítě, ale izolace

Jsem zdravá, dítě je zdravé, manžel je zdravý, máme se dobře. Tak proč nejsem šťastná? Proč pořád pláču a proč mám pocit, že jsem na všechno kompletně sama? Mateřská úloha je náročná a sžít se s ní trvá. A současná společnost, která mámy a jejich děti tlačí do nepřirozené izolace, tomu příliš nepomáhá.

Spinkej, prosím. Proč tak pláčeš, miláčku, je ti něco? Musím čůrat, dneska jsem to ještě nestihla – myslíš, že vydržíš pět vteřin neblinkat? Tam nelez, bobí, spadne to na tebe a rozmáčkne tě to. Ach jo. Pomoc.

Mám za sebou prvních šest měsíců v roli mámy a můžu říct, že jsem šťastná – teď už konečně ano. Úvodní týdny to ale bylo úplně naopak. Nešlo jen o problémy s kojením: každý den, ne třeba celý den, ale každý den jsem přehodnocovala rozhodnutí mít dítě, pochybovala o něm, pochybovala o sobě. Schovávala jsem se na záchodě, abych neplakala před synem a manželem, a nejlepší kamarádce přitom psala, že nevím, co dělat, že bych nejradši všechno vrátila nebo utekla. A že si kvůli tomu připadám jako nejhorší člověk na světě, samozřejmě.

TIP NA VIDEO: Jak poznat poporodní depresi?

Celý život se potýkám s úzkostmi a mám rodinné predispozice k depresím. Že se obojí přihlásí o slovo po porodu, jsem tušila již během těhotenství. Když o poporodní depresi mluví někdo, kdo ji nezažil nebo děti vůbec nemá, myslím, že si často představuje ženu, která nenávidí vlastní dítě. V krajních případech to tak být může: matky potýkající se s těžkou formou PPD svá miminka nedokážou přijmout, občas je i nutné, aby je v péči někdo zcela nahradil, protože hrozí, že by mohly potomkovi ublížit. Nic takového mi nikdy ani náznakem nepřišlo na mysl, ale na to, zda mám svého syna vůbec ráda, jsem se sama sebe zeptala. Ne jen jednou.

Bála jsem se, kam až by moje myšlenky mohly zajít, a tak jsem se obrátila na organizaci Úsměv mámy, kterou tvoří ženy, jež mají s PPD vlastní zkušenost. Po hodinovém telefonátu s jednou z nich jsem pochopila, s čím se potýkám: můj problém – důvod, proč se cítím mizerně a nedokážu se radovat – ani vzdáleně není moje krásné zdravé úžasné dítě. Je to fakt, že si nemám s kým otevřeně popovídat o tom, co prožívám, aniž bych se musela bát odsuzování nebo aniž by se to přetavilo v diskuzi na téma Já to mám horší, na co si stěžuješ, jen počkej, co tě ještě čeká!. Protože o takových věcech se prostě nemluví. Ne dost.

„Musíš dneska do práce?“

Jednou z nejstrašidelnějších věcí na začátku mateřství pro mě bylo zůstat se synem sama doma. Nejprve to pramenilo z neznalosti a nedostatku praxe, ale základní péči o miminko si člověk osvojí docela rychle. Ale ani když jsem se naučila přebalit plenku za pár vteřin a rozeznávat, jaký druh pláče co znamená, stažený žaludek, který se objevil vždy poté, co manžel odešel do práce, nikam nezmizel. Byly momenty, kdy jsem se cítila naprosto přehlcená vjemy, a zároveň zcela sevřená tíživým tichem bytu, ve kterém jsem byla jen já a člověk, který na mě zcela závisel. S čímkoliv, co přijde, si musíš poradit sama. Nikdo ti nepomůže. To mi neustále znělo v hlavě.

Nikdy v historii lidstva péče o děti nevypadala tak, že by se s nimi jejich matky na tři až čtyři roky zavřely na izolovaném místě, protože by se od nich očekávalo, že když už si je pořídily, tak se o ně zvládnou kompletně postarat na vlastní pěst. Vždy kolem sebe měly spoustu lidí, kteří jim s potomstvem různými způsoby pomáhali. Proto se říká, že k výchově dítěte je potřeba celá vesnice: do toho spadají nejen otcové, ale také příbuzní, kamarádi, sousedé. Nejde o to, že byste měli nést odpovědnost za cizí haranty. Je to o vytváření solidární komunity, která neprotáčí oči v sloup pokaždé, když se ve veřejném prostoru zjeví žena s miminem.

Taková komunita ale současným matkám chybí. To, že dvě přítelkyně na mateřské jednou za tři měsíce najdou průsečík v režimech svých dětí, aby si někde rychle vypily kafe, opravdu neznamená, že ve svých rolích nejsou osamocené. Pokud vám není úplně jedno, jestli z vašeho dítěte vyroste traumatizovaný a bezohledný jedinec, mateřská úloha prostě je těžká – bez diskuze. Nesete zodpovědnost za jiného člověka, to vy svým přístupem k němu určíte, na jakých základech se bude stavět celý jeho život.

Střelba do vlastních řad

Apelovat na společnost, která ženy nenávidí, aby se k nim konečně začala chovat slušně alespoň v této citlivé oblasti, se může zdát jako marná snaha, smysl to ale samozřejmě má. Dílčí změny v přístupu k matkám se dějí, je jich ovšem málo a zároveň často probíhají jen v rámci specifických sociálních kruhů, které ani vzdáleně nereprezentují celé lidstvo. Jde to pomalu. Co můžeme udělat pro to, aby to bylo o něco jednodušší hned teď?

Dokud jsem se jí sama nestala, nevěřila jsem, že se to skutečně děje a že je to tak agresivní – ale je to tak, největším nepřítelem matek jsou ostatní matky. Pro začátek by tedy stačilo, abychom se alespoň my mámy mezi sebou přestaly buzerovat a urážet a naopak se naučily podávat si pomocnou ruku, chápat se, komunikovat. Často stačí jen se na sebe navzájem usmát, když se na ulici míjíte při procházce s kočárkem. Každé dítě je jiné, každá rodina je jiná. Univerzální návod, který by říkal, jak správně pečovat o dítě a vychovávat ho, neexistuje. Všechny to děláme intuitivně a jak nejlépe umíme – asi proto, když nám někdo říká, že to dělá jinak, máme tendence brát to jako kritiku, i když v tom žádná kritika není. Chci věřit tomu, že je to jenom tohle: že jsme se jako ženy nedopracovaly k tomu, že se záměrně ponižujeme navzájem a přijde nám to v pořádku.

Mluvila jsem o významu empatické solidární pečující komunity: patriarchální svět, v němž žijeme, nám ji v dohledné budoucnosti neposkytne. Pojďme si ji tedy vytvořit společně. Už nikdy samy.

Doporučujeme

Načíst další články