Jiří Špičák a Kateřina Špičáková v pravidelném Deníku prvorodičů reflektují zkušenosti s očekáváním a výchovou potomka. / Ilustrace: Lenka Samešová

Jiří Špičák a Kateřina Špičáková v pravidelném Deníku prvorodičů reflektují zkušenosti s očekáváním a výchovou potomka. / Ilustrace: Lenka Samešová

Jak se krásně směje, viď! Proč se rodiče každý večer dívají na fotky svého dítěte

V předchozích denících prvorodiče jsem psal o katastrofální sociální situaci některých rodin, o těžkostech v komunikaci mezi prvorodiči, o nutnosti sdílet všechny úkoly při péči o dítě nebo o tom, že vychovávat malého kojence je často prostě jenom frustrující a stereotypní nuda. Vlastně se ani moc nedivím, že mi moje maminka prakticky po každém přečtení dalšího dílu starostlivě volá a zjišťuje, jestli opravdu plánuju vyhodit dítě z okna. Takže tentokrát letní intermezzo: sloupek o tom, co všechno Štěpána baví, co dělá, co má rád a proč máme rádi jeho.

Štěpán se směje. Když se ráno probudí, přetočí se ve své postýlce na břicho, začne si broukat, vydrží takhle pár minut, potom začne vyluzovat o něco hlasitější zvuky (občas chrčí jako motor a občas houká jako policejní siréna), a když se konečně vzbudím taky a on si toho všimne, v očích mu začnou skákat obrovské jiskry, otevře pusu, dole mu z ní vykouknou dva zuby a on se rozesměje a u toho se souká ven ze spacího pytle. Sám vstávám docela rád, spánek mě nikdy moc nebavil, ale nikdo nevstává radši než Štěpán

TIP NA VIDEO: Co dělat, když vás po porodu trápí psychické potíže?

Video placeholde

K těm zubům: vynořily se v podstatě bezbolestně. Byli jsme díky četbě diskuzních fór a poslouchání historek našich známých samozřejmě připraveni na noci plné bolesti, horečky, pláče a křiku, ale nic z toho se nestalo. Vlastně jsme si toho málem nevšimli, ale najednou tam byly a Štěpán začal okamžitě kousat: včera se zakousl do dřevěné hrazdy. Kouše postranice své postele, kouše lžičky, všechny svoje hračky, takže plyšového racka, pavouka, opici i medvěda. Samozřejmě už se zakusuje do vlastních nohou a rukou a několikrát už kousnul do ruky i mě. Otisky zubů mi na paži pár minut zůstaly. 

Když nekouše, plazí se po podlaze. Štěpán tak trochu předbíhá všechny tabulky a je na něm vidět, že už by nejradši chodil a možná i mluvil. A občas se jeho hlava snaží udělat něco, na co tělo ještě nestačí. Takže když už se plazí, plazí se zásadně jako žíznivý člověk po poušti: přitahuje se rukama, vláčí za sebou nohy, při každém druhém pohybu vyráží zaskučení, ale nepřestává. Občas se snaží obě svoje oblíbené činnosti zkombinovat a zakousnout se do parket. 

Štěpán rád kouká do zrcadla. Směje se i sám na sebe, občas vypadá jako papoušek, který by si sám se sebou začal povídat, kdyby to uměl. Ale samozřejmě to ještě neumí – umí prskat, klokotat, občas si před usnutím zpívá. Usínání nemá tak rád jako probouzení, ale nakonec vždycky usne a většinou daleko rychleji než jakékoliv jiné dítě jakýchkoliv jiných lidí, které známe. Ale to se prý nesmí říkat. Takže to neříkáme: stačí jenom naznačit, že když už se rozhodne spát, spí ze všech sil: převaluje se na břichu, vzdychá jako výletník po celodenní túře a občas, když byl opravdu podařený den, si nenápadně zazpívá pár slabik přímo ze spánku. 

Protože hudbu má samozřejmě rád, zatím daleko radši než třeba čtení pohádek. Proud předčítaných slov před spaním ho občas zbytečně rozruší, vypadá to, že je toho na něj hodně. Ale správně zazpívaná ukolébavka (a zkušený rodič, kterými se snad pomalu taky stáváme, moc dobře ví, že ukolébavku je možné udělat z čehokoliv, stačí jenom zpomalit a rozhoupat hlas) ho zaručeně uklidní. Anebo rozesměje: občas to vypadá, že mezi tím nedělá moc rozdíl. 

Štěpán se rád povaluje po dece: jeho vztah s kočárkem se v poslední době zkomplikoval, nosítko je spíš na uspávaní, ale když s ním vyjedeme do parku, rozprostřeme mu deku a prostě ho položíme na břicho, začne rotovat jako planeta, okamžitě se doplazí k trsu trávy, ten trs samozřejmě vytrhne a samozřejmě se ho hned snaží sníst. 

Nechá se pochovat kýmkoliv. Směje se na obě babičky i na oba dědečky, rád kouká venku na lidi, určitě by se rád skamarádil i s kočkou, ale ta je hodně plachá, Štěpána spíš toleruje a on to moc nechápe. Ale mají něco společného: kočka má nejradši Kateřinu. Štěpán má taky nejradši Kateřinu. Zatím to tolik není poznat, neutíká ještě k mamince, ale já to poznám už teď: až si poprvé rozbije koleno, schoulí se u ní. 

A to je všechno? Je to vlastně všechno. Všechno chce sníst, zkouší svoje hlasivky, převaluje se, spí, občas nespí, jí. Směje se. Nezní to výjimečně, ale když se večer s Kateřinou po celodenním utírání poslintaných hraček, krmení, přebalování a uspávání sejdeme před televizí, stejně se často přistihneme, že místo filmu koukáme na Štěpánovy fotky v telefonu. A přemýšlíme, jak je to možné, že je každý den úplně stejný, a zároveň se můžeme spolehnout, že se nám každý den stane něco, co jsme ještě nikdy nezažili.