.

. Zdroj: Profimedia.cz

Já na to mám, ty ne. Mít luxusní šatník není samozřejmost, ale velký tlak

Zažila jste někdy situaci nebo pocit, kdy jste si mezi ostatními připadala jako Popelka ve starých šatech? Nejste sama, já také. A se mnou řada žen. Pojďme se o tom trochu víc bavit.

Když jsem nedávno připravovala článek o oblékání političek, zaujala mě jedna twitterová diskuze, která před dvěma lety proběhla mezi americkou kongresmankou Cori Bush a několika jejími kolegyněmi. Bush, která tehdy do Sněmovny reprezentantů vstupovala coby nováček, napsala: „Pravda je, že pro běžného člověka, který začne docházet do Kongresu, je nesmírně drahé pořídit si byznys šatník, který k této práci potřebuje. Takže zítra vyrážím do sekáče.“

TIP NA VIDEO: Jak nosit trenčkot v zimě? Inspirujte se outfity podle stylistky Gabriely Zimové

Video placeholde

Tahle glosa by vlastně mohla rovnou skončit happy endem, protože second hand je z dnešního pohledu společensky přijatelné řešení, které má navíc pozitivní dopad na planetu – jak v reakci na Bush poukázala i Alexandria Ocasio-Cortez. Současně přidala tři způsoby, kterými si k reprezentativnímu šatníku dopomáhá ona: „Bez výhodných nákupů, půjčování a trpělivosti to nejde, sestro.“ Jako další přispěchala na pomoc kongresmanka Rashida Tlaib. „Cori, já pod všemi těmi saky ve skutečnosti pořád nosím některé svoje těhotenské oblečení. P.S. Nejvíc komplimentů dostávám právě za oblečení ze second handů.“ A Ayanna Pressley, která se potýká s úplnou alopecií, k tomu zdůraznila význam perfektního (a cenově dostupnějšího) líčení.

Na této twitterové konverzaci není fascinující ani ženská podpora a soudržnost, která je samozřejmě báječná, ani osvědčené rady, jak se nad celou problematiku s módou povznést (ano, červená rtěnka fungovala vždy, i v poválečných časech, kdy byl všeho nedostatek). Osobně mě nejvíc zaujalo, že tento tlak – mít perfektní pracovní šatník – pociťují i ženy, u kterých by mě to vlastně ani nenapadlo. Aha, já v tom nejsem sama! Není to jen můj pocit nedostatečnosti, když mi přistane v mailu pozvánka na módní přehlídku a já se okamžitě zděsím, co si vezmu na sebe. Prožívají ho i další ženy, i když každá činíme jiné volby, co se týče stylingu, výběru značek nebo času a peněz, které do svého odívání můžeme investovat.

V této souvislosti mě nedávno upoutal instagramový příspěvek Blanky Vosecké Veselé (@blanchettka), kterou sleduju pro její vhled do současné literatury, české módy, feminismu a takové té každodenní ženské reality. V jednom svém story sdílela, co by si teď nejraději pořídila na sebe – což bylo současně míněno jako tipy na lokální produkty a značky. Nakonec to celé shrnula slovy, že ve skutečnosti si z toho nepořídí nic, protože teď na to zkrátka nemá. „Smí se to vůbec říkat nahlas?“ položila přitom zajímavou otázku. Samozřejmě že smí, ale stejně se o tom moc nemluví. Člověk si maximálně tak uleví při rozhovoru s kamarádkou.

Jedním z důvodů může být, že módní nákupy společnost vnímá jako něco zbytného a povrchního, co spadá do kolonky guilty pleasures – radosti, které jsou současně našimi slabostmi. Není to zcela od věci – když v šest ráno vstávám a první, co na mobilu kontroluju, je, jestli se nevyprodaly šaty (a boty, a svetr, a kabát…), které mám na wish listu, může to působit poněkud patologicky. Na druhou stranu, když s díky přijímám a rovnou vnitřně odmítám pracovní pozvánku na obhlídku nově otevřeného šperkařství, protože v rozpočtu nemám ani hypoteticky místo na prsten za několik tisíc, cítím se prostě blbě.

Člověk ale nemusí vyrážet do Kongresu, na módní přehlídky nebo do butiku se šperky, aby se cítil jako Popelka ve starých šatech. Pocit, že nosit designové oblečení a doplňky je samozřejmost, může vzbuzovat i obyčejné scrollování na Instagramu – já sama občas propadám iracionálním pocitům, že bych si „něco“ pořídit měla. Přispívají k tomu i některé módní influencerky, jež svými nešťastně formulovanými úvahami vzbuzují dojem, že stačilo jen hodně chtít, aby dosáhly na kabelku Hermès nebo mokasíny Prada. Jiné se s takovými komentáři neobtěžují vůbec a drahé produkty ležérně komponují do výjevů z všedních dní, jako by šlo o tu nejpřirozenější věc na světě.

Cílem této úvahy není nabízet praktické řešení v podobě vintage nákupů nebo půjčoven, ani pranýřovat systém módního marketingu. A už vůbec zde nechci docházet k pokrytecké a horkou jehlou spíchnuté katarzi, že móda je blbost, bez které se dá žít – na to jí sama žiju příliš. Pojďme si jen upřímně připomínat, že mít funkční šatník, ať už poskládaný z českých udržitelných značek, nebo prošpikovaný kousky od návrhářů, není samozřejmost. A neměly bychom se vnímat jako méněcenné, pokud si podobné věci aktuálně nebo i dlouhodobě nemůžeme dovolit. Nejsme v tom samy. Víc než cokoli jiného je totiž móda především napínavá hra, při které si každý hráč snaží udržet svůj poker face. I ten, který na to nemá.