Adéla Elbel.

Adéla Elbel. Zdroj: Profimedia.cz

Adéla Elbel o zamilovanosti: Dejme si pohov od neustálé potřeby cítit motýlky v břiše

Emoce vládnou světu. Některé si chceme hýčkat navždy, jiné se snažíme potlačit až na dno svých duší, ty negativní ze sebe co nejrychleji vyléváme jako z kbelíku a nedbáme, jestli přitom někoho postříkáme, nebo ne. Hlavně ať je to pryč a my máme zase v dušičce klidněji.

Mě teď ale zajímá emoce, kterou chceme. Nebo minimálně, kterou si myslíme, že chceme. A tou je zamilovanost. Lidé se chtějí neustále zamilovávat. Prahnou po tom pocitu šimrání, vzrušení, lehké nejistoty z poznávání a taky po motýlcích v břiše, kteří to vše provázejí. Existují dokonce chroničtí zamilovávači. Lidé, kteří chtějí být neustále v tomhle stavu hormonální intoxikace. Takže tihle přelétaví motýlci pak létají z kytky na kytku nejen z neschopnosti prohlubovat vztahy a pracovat na nich, ale podle mě také z potřeby nadměrné pozornosti. Prostě jim chybí zájem. Bývají sami sebou posedlí, a tak jim nevadí vyprávět své nuzné příběhy stále dokola. Vždyť to někoho zajímá, oh la lá. Takže jsme zajímaví, oh la lá. 

TIP NA VIDEO: Vyplatí se být s někým, do koho se nezamilujete na první pohled?

Chroničtí zamilovávači to mají ale těžké. Musejí být neustále ve střehu a neustále připraveni k akci. Každý kus opačného (nebo stejného) pohlaví je přece potenciální partner na dobu omamnou. S kým to zase zajiskří? Kdo se dozví jejich tajemstvíčka a bude nadšený z jejich myšlenek? Zamilovávači – ženy nevyjímaje – taky potřebují počechrat ego aspoň malým flirtíčkem a tím si potvrdit, že nejsou na světě zbytečně, tedy nikdy nezahálí. Když už vás neobtěžují v tramvaji, na ulici nebo v baru, číhají na vás na internetu. Krmí žádosti o zprávy v naději, že se na ně usměje štěstí a vy se překliknete a okamžitě se zamilujete do jejich retardovaných návrhů, protože čím divnější věta, tím větší šance, že odpovíte. 

Včera mi přišel od jednoho fanouška ručně psaný dopis. Wow, to je člověk vždy velmi překvapen, kolik práce si někdo kvůli němu dal. A to jsem ještě netušila, kolik to bylo doopravdy. V obálce bylo kromě dopisu i cosi zalaminovaného. V dopise stálo: „Jste tak krásná, že jsem se lekl a spolkl mouchu. Tak tady vám ji posílám zalaminovanou.“ Uáááááá. Panebože. Spolkl? A kudy šla ven? Ani jedna cesta se mi nelíbí. Uff, se z toho pobliju, teda ne, s.ru na to. Dřív jsem se štítila lamina, teď jsem za něj blahořečila. Btw, pamatujete si na dobu, kdy se všechno laminovalo? Nebo to bylo jen u nás doma, protože mámě do práce pořídili laminovačku? Moje máma pak vytvářela z každé příšerné fotky prostírání. Pro celou rodinu. Roky jsem musela večeřet na prostírání, kde ona hraje s kolegy kuželky. 

No nic, zpátky k zamilovávačům. Jak se proměňuje doba, proměňují se i jejich způsoby. Dříve si dávali baliči profilovou fotografii v polo tričku před cizím Porsche, ale teď mladší používají jiné zbraně. Řeknete si: A co ty řešíš, co dělají mladší, tebe už se to netýká. Ale právě že týká, protože zamilovávači rozhazují své sítě plošně, takže v nich občas uvíznu i já. Projela jsem si profil jednoho z těchto mladých lovců, který mě balil hláškou: „Ahoj, věděla jsi, že lidská končetina má v kartézském systému soustavy souřadnic 26 stupňů volnosti? Budiž toto můj začátek konverzace.“ Uznejte, že jsem nemohla odolat se nepodívat, a musím říct, že krize mužství není na obzoru, jsme přímo v jejím epicentru.

Samozřejmě je to chlapec uvědomělý a angažovaný. Takže rozhodně se nefotí s Porsche, protože on bojuje za cyklopruhy, po kterých jezdí na Rekole. Samozřejmě bydlí v Praze v Karlíně a jí výhradně v čínských bistrech. Tváří se, že s čínskými hůlkami v ruce se v podstatě narodil. Hmm, vidina každodenních smažených nudlí se závitkem jednu umí rozpálit… Umí výborně anglicky, protože ke každé fotce a do každého komentáře píše slovíčko NICE. Prostě se mu na internetech všechno líbí. Je to miláček, jak mu píše pod každou fotku jeho matka, která ho měla očividně příliš brzo, takže ho bere jako svého kámoše. 

Kávu pije, ale jen filtrovanou s nejvyšším stupněm acidity z recyklovaného kelímku. Oblečení nakupuje v second handu, protože přes neustálý pláč z klimatického žalu stejně nevidí na krok, takže je jedno, co má na sobě. Děti samozřejmě důrazně odmítá, protože to už by planeta neunesla. Když se dívám na jeho gramatiku i obsah slov, která píše, cítím, že má pravdu. Není potřeba zaplavovat planetu každým genofondem.

Rychle zavřít profil a vyrazit mezi lidi. Třeba to bude lepší. Potkám známou, která je v dlouhodobém manželství očividně znuděná, a spustí: „Jé, ty máš vlastně kluka, viď. Máte se dobře, viď? Jste zamilovaní, viď?“  A já jen počítám vteřiny, než řekne větu, kterou tahle řekne za 3, 2, 1: „A hele, nemá on bráchu?“ Uff, utíkám od téhle lovkyně pokladů dál. Mám s kamarádkou a jejím malým synem sraz v kavárně. Přicházím a vidím, jak tam kolem nich poskakuje jedna taková hodně vyzobaná slunečnice: „Jé, ten váš malej je krásnej. Na toho si počkám,“ mlsně se olízne a já jdu do vývrtky.

Chudáček, snad to neslyšel. Představa, že se v tom svém malém mozečku vyděsí, že až vyroste, opravdu na něj bude čekat tahle mlsná babice, mě děsí. To bych měla na jeho místě vedle klimatického i existenciální žal, že mě v životě nečeká nic hezkého. Milí motýlci, dejte si trochu pohov. Život je fajn a barevný i bez neustálé potřeby na někoho dorážet a vyžadovat pozornost. Všechny to jen vyčerpá a výsledek nula. Jestli ono není lepší se jít vylétat ven. 

Sloupek Adély Elbel vyšel v časopisu Moje psychologie 11/22. Archivní čísla si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz. Doprava je zdarma!

Ilustrační fotografie
Ilustrační fotografie | Zdroj: Profimedia.cz

Doporučujeme

Načíst další články