Nebojte se žít bez plánu. Jednoduchý návod, jak s tím začít

10. září 2017
Nebojte se žít bez plánu. Jednoduchý návod, jak s tím začít
• Foto: iStock.com

Je tu září a s s ním se diář naplňuje do posledního řádku – mnohým až do silvestra 2018. Synchronizujete se s kdekým, ale... Opravdu se vám v tom žije dobře? Seberte odvahu a pusťte si do života závan spontánní improvizace. 

Svůj první diář jsem měla už na střední – v době, kdy to nebylo vůbec k ničemu nutné. Byl obrovský. Hnědá kožená vazba vypadala jako cenný knižní svazek, vážil asi pět kilo a já do stránek s titěrnými řádky poctivě vepisovala každou povinnost. Milovala jsem ten pocit, jak odškrtávám splněné, barevné tužky řádily po papíře, zvýrazňovače zvýrazňovaly. Učila jsem se mít ve všem řád, plnit cíle, plány. Stala se z toho bezmála posedlost.

Na vysoké ale přišlo příliš mnoho neplánovaných akcí, u nichž jsem nechtěla chybět. Od té doby jsem bez diářů. Pak nastalo ještě jedno období, kdy jsem bez přesného plánování neudělala ani krok – když jsem to přehnala před x lety s prací, pořídila si panické ataky a nedokázala vyjít z bytu, dokud jsem neměla přesný plán toho, co kde udělám, stihnu, zvládnu, na koho budu mít energii se usmát. Tehdy mě takové plány naopak zachraňovaly, dávaly mi pocit jistoty a odvahu vůbec znovu začít existovat. 

Ale v obou případech to skončilo stejně: nakonec bylo plánů moc a začaly mě svazovat. A tak se většinu svého života pohybuju na úplně opačném konci spektra jako neplánující chaotik. Když si potřebuju udělat jasno v povinnostech, vypíšu si je na úzký pruh papíru, který mi nedovolí se moc rozvášnit. Ale pořád to kolem mě je. Plány. Proč je tolik milujeme a jak jim dát aspoň dočasné sbohem?

Bezpečí, jistota a řád

Jet podle plánu je vlastně bezpečné a svým způsobem pohodlné. Každodenní cesta do práce v ten samý čas a tou samou trasou, po stále stejném snídaňovém rituálu… je prostor pro zvyk. Pro automatické jednání, které usnadňuje život. Pro komfortní zóny. Na ranní pochody už nemusíte dávat takový pozor, když jedou podle obvyklého plánu. Je to uklidňující. Stejně jako fakt, že víte, kam a za kým pojedete dopoledne na schůzku. Máte prostor vmáčknout si tam desetiminutovku na kafe, po schůzce si naplánovat oběd, po obědě návrat do práce, školy, cestu pro děti do školky.

Další plánované a až rituální činnosti, při jejichž vykonávání se chováte často automaticky. Nikde žádné vybočení. Škatulky, termíny, postupy, plány, odškrtnutí a nové vepsání na další den. 

Proč tolik plánujeme?

Hodně jsme na plánování začali ujíždět také kvůli otázkám osobního rozvoje, které nás intenzivně vedly k osobnímu růstu, stanovování cílů, cílevědomému posouvání se, získávání zkušeností… Jít dál, být lepší, stihnout další a další věci. Rychle. Výkonně. Zvnějšku tak ukázněně! Time management se stal novým zaklínadlem. V kariéře, soukromí. 

Nás ženy pohltil obzvlášť – chtěly jsme se vyrovnat mužům, stíhat rodinu i kariéru, a to bez plánu nejde. I s dětmi jsme si začaly plánovat, že budou plánovat, sotva vejdou do školky – kroužky, vzdělávání, sportovní aktivity. My všichni napříč společností jsme začali věřit, že plán je všechno, s plánem jde všechno a plán všechno vyřeší, zaštítí, zorganizuje, udělá předvídatelným, dovolí nám mít situaci nebo život jako takový v rukou. 

Přestali jsme počítat s tím, že život je ve své skutečné podstatě nepředvídatelný. Zapomněli jsme, že improvizace, živelnost, překvapivá rozhodnutí nebo změny plánů a schopnost na ně reagovat nás dokážou jako osobnosti posílit víc než ty nejpřísnější plány, které nás sice možná vedou, ale v extrémní formě sešněrovávají, až oslabují. Protože co když plán selže? Panika, pocity selhání, nejistota. Možná plán B. Zase plán. 

A kde je spontánnost, radost, kreativita, svoboda, bláznivost, štěstí z právě žitého okamžiku? Schopnost reagovat na změny, přizpůsobovat se novým situacím, to s přehnaným plánováním také klesá. A dojem, že jsme díky plánům pány svého života, je nakonec vždycky mylný.

Tvrdý dopad

Skvělým a zároveň velmi smutným příkladem, že život vám stejně bude kašlat na všechny plány, je příběh ředitelky Facebooku Sheryl Sandberg. V roce 2013 tahle žena vydala knihu s názvem Opřete se do toho, aby ostatním ženám sepsala, jak skloubit práci i rodinu, jak plánovat kariéru a nešidit děti, jak zvládat nemožné. Sama měla skvělou práci, dvě děti, stejně úspěšného manžela, seděla v představenstvu několika společností, napsala knihu, byla krásná, plnila plán za plánem… dokud jí v roce 2015 nečekaně na dovolené v Mexiku nezemřel manžel. Sama Sheryl pak mnohé přehodnotila. Logicky. Protože plány z vás neudělají superhrdinu. Ukážou vám, že sebevýkonnější plnění vás nepřipraví na náhody, změny, katastrofy.

„Osobně kombinuji rozumné plánování v horizontu týdne, měsíce až půl roku s dny a týdny, kdy mám VOLNO. To znamená dny bez plánu, otevřené možnostem pružně reagovat na to, co zrovna potřebuji, od nicnedělání k zajímavým momentálním příležitostem. Také mám za sebou úmrtí syna, kdy jsem měla v říjnu pečlivě zabalené vánoční dárky a v prosinci je neměla komu dát,“ říká na rovinu koučka a lektorka kurzů emoční inteligence Jitka Ševčíková, další z mnoha těch, které vědí, že plán není všechno.

Přesto se podle ní plánů nelze vzdát úplně. Náš mozek má totiž rád pravidla a škatulky, skutečně se mu lépe funguje. Proto se jich neradi vzdáváme. Dávají nám zdání jistoty. „Ale současně už vím, že jsou věci, které neovlivním, a naučilo mne to se velmi dobře rozhodovat a pracovat s prioritami. Například když onemocní dcera, jdou veškeré naplánované aktivity stranou. Když jsem si zlomila ruku, musela jsem všechny plány překopat. A jde to i bez stresu, když víte, jak na nenaplánované situace. Jde o dobré hospodaření s energií.“

Naplánujte neplánovat

Pokud u plánování chcete zůstat nebo se jej naučit v rozumné míře, je třeba si vlastně i to neplánování zpočátku naplánovat. Dát si do diáře místo na volné dny, kdy nepřijmete zakázku navíc, neodpovíte na pracovní SMS, ale ráno se probudíte s myšlenkou, že dneska si můžete dělat, co se vám zlíbí. Nebo třeba také nedělat nic. „Plánovat se dá i tak, že do toho začleníte naslouchání sobě samým,“ podotýká koučka s tím, že improvizované drobnosti potřebují nejprve dostat vůbec nějaký svůj prostor. Proto vždycky doporučuje plánovat 60, maximálně 70 % svého času. Nikdy ne 100 %, a už vůbec ne víc.

Což přesně milovníci plánování dělávají. „Od dětství v sobě máme totiž nastavených několik poháněčů, kteří nám v dětství sloužili, ale v dospělosti nás brzdí. Jsou to poháněči: buď silný, zavděčuj se, snaž se, musíš být dokonalý, spěchej. Tehdy nám pomáhali získávat lásku a pozornost, ale teď?“ ptá se odbornice s tím, že právě tito poháněči z nás dělají otroky plánů. A také kradou sebevědomí: když přehnané plány nevyjdou, cítíme, že jsme zklamali. Pak je pro optimální plánování také důležité vědět, jak jste na tom s odbavováním důležitých a naléhavých věcí. Já se přiznám – blbě.

„Mí klienti se pohybují ve dvou extrémech: od absolutních chaotiků přes ty, kteří mají takzvanou cochcárnu – tedy dělají věci podle toho, jak se jim chce. Ovšem většinou upřednostňují naléhavé věci před důležitými. A v tu chvíli je nutné si připomenout, že v životě nás posouvají spíše věci důležité, které opravdu potřebují systematický přístup a dlouhodobý, vytrvalý proces – například hledání nového bydlení, změna práce a podobně.“

Důležité tedy je nastavit si priority. Vědět, co chci, proč to chci, ale dávat při tom na to, co cítím, aby zbyl prostor pro životní improvizaci. 

Cesta k životní inovaci podle Jitky Ševčíkové

Začít můžete například třemi dny dodržování systematického plánu, dvěma dny bez plánu (v pracovním týdnu), jeden den o víkendu bude rámcově naplánovaný a ten druhý za vás naplánuje někdo z rodiny, přičemž jeho plán může být i „nedělat nic“ nebo dělat, co se nám bude chtít. Toto zpravidla bývá dobrý start a pak se posouvá ke schopnosti být flexibilní podle momentálních potřeb. Upozorňuji, že je nutné se vzájemně respektovat v partnerství i v rodině: málokdy se sejdou plánovači a chaotici v pohodovém souznění. I tady je třeba improvizovat. 

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy