„Myslím, že jsem třeba fantastická produkční, což o mně málokdo ví. Dostat se do té fáze, že se člověk sám pochválí, to se tady v Česku moc neděje,“ říká česká moderátorka, herečka a modelka Eva Decastelo. Podle svých slov mnohokrát šlápla vedle, ale při našem rozhovoru bylo znát, že našla cestu k porozumění svému tělu a přesně ví, co v životě chce.
Je jasné, že nemůžeme všechno úplně generalizovat, ale co vás na dnešní době štve?
Štve mě ta odpoutanost od reality. Tedy, nechci úplně říct, že mě to štve ani že mě to mrzí, ale řešíme spoustu nesmyslných věcí, protože se máme až moc dobře. A tím se všichni směrujeme někam, kam bychom neměli. Já si myslím, že bychom se měli vrátit všichni víc k sobě, víc k prožívání věcí off-line a opravdu si je užívat. Třeba jen taková hloupost, jako když jdete na koncert – před 20 lety jsem z něj měla intenzivní zážitek, a teď mám pocit, že si to musím i já tak trochu zdokumentovat. A kolikrát se přistihnu, ať na výstavě, nebo na koncertě, že vytáhnu ten mobil, začnu točit a pak ho dám zase rychle do kapsy, protože si říkám: Evino, užívej si to!
Jak jste to měla v průběhu života se sebeláskou, dokázala jste se vždycky mít ráda?
Nedokázala. Teď jsme se potkaly v období, kdy se mám asi nejradši. Myslím, že jsem vždycky měla přehnanou sebereflexi. Jsem z rodiny, kde babička byla učitelka, dědeček lékárník a maminka má taky vysokou školu, a já měla pocit, že jsem možná zklamala, že tu vysokou nemám. Teprve postupem času jsem se propracovala k tomu, že vlastně nemusím mít vysokou školu, abych byla nějakým přínosem. Myslím, že jsem třeba fantastická produkční, což o mně málokdo ví. Dostat se do té fáze, že se člověk sám pochválí, to se tady v Česku moc neděje. Spíš se vzájemně vychováváme k přehnané skromnosti, a když o sobě někdo prohlásí, že je v něčem šikovný nebo dobrý, tak se to bere, že se chlubí. Ale důležitá je míra kontroly sebereflexe, aby se člověk opravdu chválil jenom za věci, za které by měl.
Jaké vám dalo vaše dětství vzorce v rámci zdravého životního stylu?
U nás se například moc nevařilo. Maminka byla často v práci, takže jsem odpoledne vždycky trávila s babičkou u nás v Litoměřicích. Přes týden byly obědy ze školní jídelny, které babička, jako paní učitelka, měla levnější. Tímhle způsobem se u nás šetřilo, takže já jsem třeba šla do budoucích vztahů absolutně nevybavená, co se týká té ženské kuchařské stránky. Na druhou stranu si vzpomínám na soboty a neděle, kdy se u nás vařilo a kdy jsem pomáhala babičce nebo mamce, a myslím si, že kuře s kaší od mojí babičky dodnes nepřekonal asi nikdo, stejně jako rizoto od dědy, které jsme dochucovali pomocí maggi.
Je něco, co byste vzkázala našim čtenářům a čtenářkám, kteří budou tenhle rozhovor číst?
Vždycky jsem byla taková královna jojo efektů a jsem moc ráda, že když si to člověk nastaví v hlavě, že jde zhubnout a být spokojená, být šťastná a netrápit se, tak to jde. Sport mi nikdy nedokázal dát dostatečný pocit euforie, abych se do něj mohla zamilovat jako jiní. Mám ale skvělé zážitky z otužování a jsem ráda, že u vody bývá partička podobně zaměřených bláznů a že si to užíváme. Někdo to jede takzvaně na Wim Hofa a prodýchává, ale já u otužování musím plavat. To mě baví, jsem v pohybu a mám pocit, že něco dělám. A dávku adrenalinu mi místo sportu pravidelně doplňuje jízda v mém Suzuki s pohonem 4x4 a pak taky jízdy na autodromu v Mostě, kde Suzuki pravidelně pořádá například školy smyku.
Celý rozhovor s Evou Decastelo najdete v prosincovém čísle časopisu Dieta. Koupit si ho můžete v on-line trafice iKiosek.cz. Doprava je zdarma!
