Kateřina Kaira Hrachovcová: Když mám hodně práce, obědvám v autě! | Ženy.cz
 


Kateřina Kaira Hrachovcová: Když mám hodně práce, obědvám v autě!

2. dubna 2018
  • Krásná herečka je živým důkazem toho, jak důležité je udělat si pořádek hlavně v sobě. Její dokonalá postava je totiž výsledkem pozitivního přístupu a respektu těla. 

    Na začátek musím zmínit, že si tykáme, protože jsi spolužačka mého manžela, a zeptat se na to, co bude asi zajímat hodně lidí. Všichni si tě pamatujeme jako trochu dětsky zakulacenou brunetku ze seriálu Život na zámku a dneska je z tebe blondýna, jejíž postavu obdivuje nejen spousta mužů, ale i žen. Jak k té proměně došlo? 

    Je to krásné, jestli se na mě někdo takto dívá. Ten můj „úspěch“, takovéto mé vzezření, jsem vážně neplánovala. (smích) Začala jsem se měnit velmi postupně. Je to přístupem k sobě, posloucháním toho, co potřebuji, a nasloucháním tělu, abych se cítila dobře. Stala jsem se pozorovatelkou svých pocitů. 

    Takže tam nebylo nějaké období nebo okamžik, kdy sis uvědomila, že chceš něco změnit? 

    Takový moment právě vůbec nebyl, že bych si řekla, že najednou chci vypadat nějak jinak. Vždy jsem ale byla a jsem důsledná v tom, co dělám, a soustředěná na to dělat věci, protože se mi chce, ne, že musím. Šlo to samovolně, samozřejmě. Do ničeho jsem se nenutila a bylo to spontánní, postupné. Nebylo to tak, že bych si řekla: A teď budu držet dietu. Nikdy jsem nebyla vyloženě při těle, ale když se něco dělá pravidelně, tak to začne být vidět. Jak na těle, tak na duchu. Ale nikdo nezhubne, pokud se mu něco nezmění v hlavě. Každopádně je moc fajn cítit se ve svém těle dobře. A cítit se dobře ve svém těle neznamená, že to musí být štíhlé nebo hubené tělo. Jsou ženy, které nikdy nebudou hubené. Je to o tom, přijmout ho takové, jaké je. A když nad tím přestanete přemýšlet, tak ono se tak nějak samo přirozeně dotvaruje. (smích) 

    Kateřina Kaira HrachovcováKateřina Kaira HrachovcováAutor: Ivy E. Morwen

    Jak to ale přestat řešit? 

    Dosáhne se toho tak, že se člověk začne soustředit na něco úplně jiného, na úplně jinou, novou činnost. Ale s tím, že ho to opravdu baví a že to chce. Pro někoho se touha po dobrém těle a po zhubnutí může stát až úplnou závislostí, která obtěžuje. Pak se to nedaří a člověk začíná znovu a znovu. V takovém případě je opravdu dobré tuto závislost, která nevychází, vyměnit za nějakou jinou, která bude naopak přínosem. Povýšit ji. Začít dělat něco jiného, být v něčem tvůrčí, začít dělat, co mě baví, zažrat se do toho a nechat se tím pohltit. Mít svoji novou vizi. Svůj plán. A plnit si ho s úsměvem. 

    Ráda inspiruji, a to v mnohém, nejen v tom být třeba i víc odhalená, nestydět se, být přirozená. Svá.

    Zkoušela jsi někdy na nějakou dobu změnit jídelníček nebo pít třeba jenom ovocné a zeleninové šťávy? 

    Ne, tak to jsem nikdy neudělala. I když jsem zkoušela různé potraviny a slyšela i zkusila plno rad od fitness poradců i odborníků na stravu. Těchto informací je dnes hodně, hodně moc. Myslím, že v tomto je skvělé nechat se inspirovat, ale pak poslechnout, co sama potřebuji. Pro mě slovo dieta představuje něco omezujícího. Je to pro mě nesvobodné a řekla bych, že i pro spoustu lidí, kterým se nedaří něco se sebou a svým tělem udělat. Můj způsob života a stravování se někomu může zdát omezující, ale každý jsme jiný a mně to „moje“ jednoduše vyhovuje. A co vyhovuje mně, nemusí vyhovovat někomu jinému. Jím velmi intuitivně a je to skvělé. 

    Teď je třeba hodně populární koncept tzv. clean eating… 

    Já myslím, že bychom se neměli řídit tím, co je zrovna moderní, protože pořád se nabízí něco nového. Opravdu bychom měli poslouchat jenom své tělo, na co máme chuť, a to velmi vědomě. To jsou možná ty nejtěžší věci, ale každý je umíme. Mimochodem i já se pořád učím více a více si naslouchat. 

    Ta základní hodnota by ale měla být to, jestli je člověk zdravý a cítí se dobře, ne jestli je malý, velký, tlustý nebo hubený… 

    Doslova tak to je. Já mám také nějak narostlou kostru, prsa a mám nějakou délku rukou a nohou a to nezměním. Jsme jako stromy. Každý je nějak jinak rostlý, jinak se ohýbá, má silný široký kmen, anebo je naopak vysoký a křehký, větve jako párátka. Je nás hodně takových, na které někdy někdo v nějakém období špatně pohlížel. Je to nedobré, ale děje se to. Je tu hodně žen, ke kterým se, zvlášť v období dospívání, kdy jsme začaly dozrávat, kulatit se a narostla nám prsa a zadek, někdo i třeba blízký nějak špatně vyjádřil. A děje se to i veřejně, když je někdo známý. A i když si říkáte, že vás se to netýká, tak někde uvnitř to bohužel zůstává. 

    A v dnešní době sociálních sítí je takových možností do někoho se navážet ještě víc. Ty máš ale docela štěstí na fanoušky… 

    Jsem si toho vědoma a děkuji za to. Opravdu, v posledních letech, co se týká reakcí na mě, tak jsou moc krásné, a já to vůbec neberu jako samozřejmost. Je to moc hezké a někdy se tomu i směji, když někdo přehání. Mám krásné reakce, ale bohužel nejde vždy na všechny reagovat. 

    Rozhovor pokračuje na další stránce!

  • Neštve tě někdy, že novináři pořád řeší jenom to, že jsi někam dala nebo nafotila nahé fotky? 

    Není mi to lhostejné a možná je mi to někdy i trochu líto. Ale jen trochu a někdy. (smích) Nenechávám se tím znepokojit. Já takových fotografií oproti jiným holkám, ženám nebo i krásným modelkám mám opravdu jenom pár. Sama vlastně netuším, proč se to stalo, že jsem právě v tomto byla tak vyzdvihnutá a zviditelněná. Jako kdyby moje tělo a moje nahota byly nějaká rarita. Dokonce se směji, když o tom teď takto mluvím. Přitom když se dívám na sociální sítě, tak je spousta žen, které mají hezké, cudné akty, fotky v plavkách nebo i víc odhalené, a nikdo je neřeší. Ale čím jsem starší, tím víc si přeji, aby se v médiích psalo především a nejvíc o mé práci. 

    Kateřina Kaira HrachovcováKateřina Kaira HrachovcováAutor: Ivy E. Morwen

    Vraťme se tedy k tvému životnímu stylu, který jsi zmínila už na začátku. Jak vypadá tvoje stravování? Je něco, co nejíš? 

    Mám různá období. Třeba nedávno jsem z knížek, které se mi dostanou do ruky, vyčetla, že jsem se dlouho stravovala jako ukázkový vegan. A hezky, pěkně jako podle tabulky. Maso nejím určitě nějakých deset let, ale nikdy jsem si to neplánovala ani jsem si nikdy neřekla: Odteď ho vyřazuji. Přitom mi přijde přirozené, že jsme masožravci a že ho jíme. Jde jenom o to, jakým způsobem ho budu konzumovat a jak vůbec přistupuji k jídlu. Takže se mi stalo, že jsem přestala jíst maso. I když jsem si ho nezakázala. Říkám, že kdybych se ocitla v situaci, že bych měla nemalý hlad a nebyla jiná možnost, tak bych ho samozřejmě snědla. A je to tak tři čtvrtě roku, kdy jsem pocítila velikou chuť a potřebu si to maso dát. Ale ne vepřové, hovězí nebo kuřecí. Já si plně užívám a miluji syrové ryby. A když už si tu syrovou rybu dám, tak k ní přistupuji s jakousi úctou. Když ji jím, tak si v duchu říkám: děkuji ti. (smích) Jinak mám svá jídla, své chutě a nenechám se už do ničeho tlačit. Zažila jsem situace, kdy jsem si něco dala jenom proto, abych někoho odmítnutím neurazila. Dneska už dokáži říct s úsměvem „ne, děkuji, já si opravdu nedám“, když nechci.  Nepiji alkohol, ale nezakázala jsem si ho. Dává mi to obrovskou svobodu.

    Zmínila jsi, že jíš intuitivně. To znamená, že žádná stravovací pravidla neřešíš? 

    Ne, vůbec. Nedodržuji, když někdo říká, že se má jíst pět jídel za den. Nebo že nejvíc se má jíst ráno, večeři nejpozději v pět a podobně. Tak to nemám. Ale nechci třeba příliš jíst před představením, vystoupením. Kvůli svému pocitu, kvůli kostýmu, kvůli pohybu, kvůli určitému pocitu lehkosti. Já se prostě potřebuji cítit lehce. 

    Ale předpokládám, že nepatříš ani k těm, kteří se nacpou večer po představení… 

    To ne, protože už vím, co mě čeká druhý den, a chci se cítit fajn a fit. Ale zažívám i to, že se na nějaké jídlo vysloveně těším a pak je mi jedno, jestli je to večer, v jedenáct nebo o půlnoci, protože vím, že je to pro tělo dobré a chci si to užít. Mám prostě chuť. Mnoho lidí to má tak, že v poledne musí být oběd, a to já ne. Prostě čekám, až to přijde. Hlad, chuť, čas. A někdy, když mám hodně práce, tak třeba zjistím, že „oběd“ jím v autě, protože v tu dobu, kdy mám hlad a chuť, nemám čas usednout ke stolu a jsem někde na cestě. 

    Nechme teď jídlo na chvíli stranou a pojďme ještě trošku probrat, jak to máš s pohybem. Ví se o tobě, že děláš jógu. Jak ses k ní vlastně dostala? 

    Velmi postupně. První setkání proběhlo už před více než patnácti lety. Vždy jsem sportovala a zkusila jsem, co se sportu týče, mnoho, protože neodsoudím nic, pokud to sama nevyzkouším. A tehdy jsem měla pocit, že bych měla vyzkoušet i jógu. Ale nějak mi to nešlo, nebavila mě. Byla jsem nesoustředěná. Skutečně jsem se k ní dostala, a pak mi i zůstala, když jsem začala být víc ve svém vnitřním světě. Víc v tichu. Jóga, jak se obvykle dělá ve studiích, mě ale ne vždy baví. 

    Jak to? 

    Různé přístupy jsou mi různě příjemné a ne s každým mě jóga vždy pohltí a naplňuje. Není pro mě třeba to, když lektor hodně a rád „žvaní“. (smích) Ve spoustě případů jsem nepocítila, že by mě ten, kdo lekci vede, dokázal naladit a přivést do jisté, pro mě potřebné meditace, abych se oprostila od toho, že vlastně cvičím. Ale jsou takoví. Ne že ne. Pro mě je meditace něco úplně jiného a mám svůj vlastní způsob. Jógu jsem začala vnímat a poznávat především fyzicky, na svém těle. Jóga je o těle. Je to mužský princip. Je to jedno, ale ne jediné, ze cvičení, kterým se dělá hezké tělo. Mám ráda intenzivní jógu, náročnou, žádné takové šolíchání a protahování. (smích) A co miluji a mohu vřele doporučit, je pro mě hotjóga – Hotyoga42. Není totiž hotjóga jako hotjóga! Vyhovuje mi, že je nejen na hodinu a půl, ale i na hodinu, což je skvělé, když člověk potřebuje být rychlejší a zorganizovat si svůj čas. Moc dobrá je ve studiu, kam chodím, je tu správná energie a čisto, dobrý vzduch. Také se mi líbí, že mě už znají a nechávají mě být. Já jsem totiž nedodržovač určitých pravidel. (smích) Některé věci si pozměním podle sebe, ale nikomu to nevadí, nikoho tím neruším a jedu si tak, jak potřebuji. 

    Co kromě jógy ještě děláš? 

    Základ je pro mě normální přirozený pohyb. A to je chůze. Jít do přírody. Potřeba svěžího vzduchu, stromy, zvířata, volnost. To je očista a pročištění se. Jít svižnou a zdravou chůzí. A tanec. Tanec bez pravidel. Tanec, který vychází přímo z vás, z vašeho těla, nitra. Anebo se nebát vyšlápnout schody. Ty věci se nabízejí, když člověk říká, že nemá čas cvičit. Teď jsem opět po letech začala chodit s moc fajn trenérkou do fitness. Ale je taky velmi dobré, umět si dát od cvičení pauzu, protože ne vždy už tělo reaguje. Nechtěla bych být osoba, co stále cvičí. Já sportuji, ano. Když to lze, pravidelně, ale s nepravidelností v tom, že mám velmi nepravidelný režim pracovní a tomu uzpůsobuji všechno kolem, co zrovna chci, musím nebo potřebuji.  

    RYCHLÝ DOTAZNÍK

    Energií mě nabíjí… láskyplný pocit.

    Hlavu si spolehlivě vyčistím při… tanci a v přírodě.

    Neumím si představit ráno bez… bez sebe.

    V ledničce mi nikdy nechybí… Inlight olej.

    Pohyb je pro mě… život.

    Rozhovor vyšel v březnovém čísle magazínu Dieta!

Jdi na homepageZpět na začátek
1080p 720p 360p
Další příběhy

Horoskopy