Jitka Čvančarová: Mrzelo by mě, kdyby mě muž tlačil do hubnutí

Přiznání autorky: Tento rozhovor jsme dělaly nadvakrát. Po první, poněkud nudně opatrné verzi, mi Jitka Čvančarová napsala, že náš rozhovor by měl mít „větší koule“. Sešly jsme se tedy znovu. A tady je výsledek.

Když jsme spolu šly dělat rozhovor poprvé, pustila jsem vás první do dveří u vchodu do restaurace. A vy jste řekla: „To nevadí, já mám hodně mužské energie.“ Mně ale naopak připadá, že působíte nesmírně žensky. Tak jak to vlastně s tou energií je?

Já myslím, že mám celkem dostatek obojího. A nějak se s tím vždycky popasuju. Mám pocit, že se k některým věcem dokážu postavit jako chlap. Ovšem bez absence ženství. Občas je mi bližší spíš mužský kolektiv než ženský, kvůli přímosti komunikace… Ta ženská je totiž někdy hrozně složitá, vine se oklikami, a já říkám – panebože, pojďme radši přímo.

Projevuje se to nějak v partnerství?

Projevuje se to obecně v komunikaci se mnou. Přímost je mi bližší, nijak jinak to ani neumím a nechci. Mám pocit, že je to mnohem jednodušší, svobodnější. A dialog tím nijak neztrácí na kvalitě, naopak. Nadneseně řečeno je v tom větší lehkost. V praktických věcech se to projevuje tak, že umím vzít do ruky šroubovák, kladivo, vrtačku. Vyřeším spoustu technických věcí. Asi to je dané mou kinderstube. Já i můj bratr jsme vychovaní tak, že žádná práce nám není protivná, můj bratr kromě toho, že zvládá všechny mužské činnosti, s přehledem peče vánoční cukroví… Taky má široký záběr. Bereme to tak celkem přirozeně.

Připadáte si křehká?

Jsem uvnitř křehká, ale je to schované pod slupkou, která působí navenek velmi energicky a sebejistě, někdy víc, než doopravdy jsem. Jsem křehká, ale zároveň dost silná. Asi je pravda, že muži mají raději křehčí, bezradnější ženy, protože jim dodávají pocit té mužské nadvlády. Jejich testosteron je silnější v kontrastu s křehkou ženou, než kdyby se museli vypořádat s nějakým „hurikánem“. Myslím, že mnohým to jednoduše lichotí, když si tu mužnost mohou dokázat bez práce. Se mnou je to náročnější, myslím, že můj muž se fakt nadře. Ale díkybohu ho to baví, nemá s tím problém. Obdivuju ho za to, jak se s tím mým temperamentem popasovává. Dost ho baví a zároveň provokuje. Často spolu třeba vášnivě diskutujeme a může to vypadat, jako bychom se hádali, ale my jen energicky hovoříme. Argumentujeme. Mám pocit, že se tím posouváme dál. Je to součást takové tvůrčí práce na sobě. Argumentace mimochodem patří mezi trénink tibetských mnichů. Byla jsem toho několikrát svědkem a je to fascinující.

Já i můj bratr jsme vychovaní tak, že žádná práce nám není protivnáAutor: Lucie Robinson

Takže nemáte žádné kostlivce ve skříni, témata, o kterých se takzvaně nemluví?

To vůbec! A necítila bych se dobře v takovém vztahu, v němž by se o něčem nemluvilo. Našlapovat okolo něčeho opatrně, to by mě dusilo a brzdilo. Měla bych pocit, že to je nějaký retardér v rozletu.

Při našem rozhovoru jste na hodně otázek odpovídala „my s Petrem“. Je pro vás hodně důležitý ten pocit, že jste ve dvojici?

My jsme silný tandem. Jsme gang. Oba v rodině pociťujeme velkou sílu a velkou podstatu. Ale zároveň musejí být všichni silní a sebejistí sami za sebe, čistí, vyrovnaní, schopní kritického myšlení, tvořiví, neegoističtí, nevztahovační a pracovití – tím myslím osobnostně. Jasně že se občas nahromadí věci, které jsme nestihli vykomunikovat, tak jako u kohokoli jiného. A stane se chyba. Jde o to, vědomě ji v lásce zpracovat, omluvit se a jít dál. Cítíme absolutní smysl toho být spolu. Proto často to množné číslo.

Hodně ráda cestujete. Není to v něčem také útěk od každodenní reality?

Já neutíkám, vůbec. To slovo – útěk – se mi úplně nelíbí. Může to být částečně pravda jedině v tom smyslu, že ve světě si užívám pocit anonymity. To, že vás někdo přijímá čistě, jen jako osobnost s tím, co vyzařujete, co si s sebou nesete, a nemá přitom žádnou předem danou představu z médií. V tomhle směru si na cestách užívám svobodu. Takže je to spíš takové hluboké nadechnutí se. Ale jinak nejsem typ, který utíká. Naopak – když cítím v životě nějakou nepohodu, nepravdivost, nedobrou energii, postavím se proti tomu a chci vědět, z čeho vzniká, chci to vyčistit a posunout se někam dál. Neobcházím to. Nenést si v batohu nedořešené věci povazuji za férový přístup ke společnosti, svým blízkým, ke všem. Dívám se spíš dopředu, nemám pocit, že je dobré stagnovat v minulosti. Což zásadně neznamená zapomínat! Naopak. Některé skutky nesmí být zapomenuty. Takže vracet se zpět tehdy, když je potřeba něco dořešit, aby bylo možné udělat zase krok dál. Tedy ne, neutíkám.

Tím se ale často můžete dostávat do konfliktů.

Myslím, že v jakékoli komunikaci je velmi zřetelně znát, když má někdo nějaký problém a přitom nemá odvahu to říct nahlas. Dotyčný člověk to v sobě řeší a daný vztah to zatěžuje. Ačkoli si myslí, ze to nedá znát, energie se těžko falšuje. Nevyřčené domněnky jsou hrozně nebezpečné.

Máte ve svém okolí někoho, jehož odvahu obdivujete?

Minulý týden jsem byla na vernisáži výstavy Romana Týce, která nese název ImBoden, V zemi. Je nesmírně zajímavá a inspirativní v síle a odhodlání člověka popasovat se s věcmi z minulosti své rodiny, za které se stydí. Obdivuji, když někdo dokáže traumata řešit tímto způsobem, když prostě nestojí při zdi. Stádnost mě děsí. Líbí se mi odhodlanost, když má někdo jiný názor než všichni ti, co stojí proti němu, a nebojí se ho říct nahlas. Nesmírně mi imponuje odvaha.

A vy sama? Podařilo se vám v poslední době něco odvážného, co vám udělalo radost? Anebo se k tomu chystáte? Nějaký bobřík odvahy?

Lidem, se kterými máte dlouholetý přátelský vztah, je někdy hodně těžké říct nahlas něco, co vám na tom člověku vadí. Obzvlášť když přitom dopředu víte, že ten dotyčný se nejspíš urazí. Že to nepobere. Bobříkem odvahy je pro mě to stejně říct. Je to opravdu těžké, když onoho člověka máte rádi, ale zároveň má v sobě ten stín, se kterým neumí pracovat. Takže k tomu se teď odhodlávám. A nevím, jestli to dopadne dobře. Možná se smrtelně urazí, ale pořád doufám, že třeba za několik let přijde a řekne, bylo dobře, že jsi mi to tenkrát řekla.

Dlouho jsem si myslela, že jsem dost silná a schopná nahlédnout na své problémy z různých úhlů a sama je vyřešitAutor: Lucie Robinson

A stalo se vám někdy naopak, že jste k něčemu nesebrala odvahu a pak vás to mrzelo? 

Mrzí mě, že jsem neměla ještě větší odvahu v minulém prezidentském klání. Když jsem měla příležitost něco veřejně říci, řekla jsem toho málo a jen abstraktními slovy. Nevyužila jsem tu šanci naplno. Lež a nespravedlnost mě štve úplně nebetyčně. A nemůžu si pomoct. I když vím, že asi nic radikálně nezměním, alespoň mám čisté svědomí. Remcat a stěžovat si doma nebo v hospodě, to umí každej. Jít s kůží na trh není tak snadné.

Radila jste se někdy s psychoterapeutem nebo koučem?

Dlouho jsem si myslela, že jsem dost silná a schopná nahlédnout na své problémy z různých úhlů a sama je vyřešit. Jsem si fandila, co? (směje se) Ale někdy člověk potřebuje něčí pomoc. A pokud narazíte na kvalitního člověka, který vás dokáže nasměrovat zcela nově, je to cenné. Nemusí vám ani konkrétně poradit, spíš pomoci najít nový vhled. Musíte ovšem potkat někoho, kdo opravdu stojí za to. Považuji to za velmi důležité a několikrát mi to hodně pomohlo. I když mi dlouho trvalo, než jsem se k tomu odhodlala.

Jak vnímáte to, že se v médiích neustále píše o vašem vzhledu?

Trochu monotematické, ne? (směje se) Kdybych k sobě tu negaci pouštěla, nic dobrého by to nepřineslo. Ale já to nevnímám, nečtu. Proč taky? Samozřejmě se ke mně občas něco dostane, nějaký brutální titulek v tiskovině někde na benzinové pumpě. Ale je to taková žumpa, která má záměrně ublížit. Nejsem žádný hadr na podlahu, a kdyby šlo do tuhého, mám skvělou právničku, která se pustí do boje, ale doposud mi nestálo za to věnovat tomu energii. Problém je v tom, že po článcích tohoto druhu stále existuje poptávka. Proto vzniká i ta nabídka. Je mi líto lidí, kteří se tím zabývají, že nemají vlastní pestřejší život a musí řešit životy cizí. Je mi smutno, že jsou takhle chudí, tím nemyslím materiálně.

Hlavním tématem tohoto čísla Mojí psychologie je, jak se cítit šťastně ve svém těle. Vy jste ve svém těle spokojená?

Jak kdy. A nejde ani tak o vzhled, o estetiku. Spíše mám někdy problém se svou fyzičkou. Nedávno jsem s naší Elenkou něco zkoušela a zjistila jsem, že jí právě teď nedokážu ukázat přemet. Tyhle limity, které se najednou objevují, mě dost štvou a nehodlám se s nimi jen tak smířit.

A hvězdu byste udělala?

To ano, ale když třeba dělám most ze stoje, nechytím se vzadu za kotníky, což předtím nikdy nebyl problém. A to mě štve, že to teď nedám. Takže chci dostat do formy svou kondičku. Podstatné je mít zdravou, šťastnou duši ve svém těle, pak je zdravé a šťastné i tělo.

K tématu přijímání vlastního těla máme v červnovém čísle také anketu. Několik žen v ní mluví o tom, jak jejich sebevědomí a pocit z vlastního těla ovlivnili jejich partneři.

Mrzelo by mě, kdybych se nelíbila svému muži. Asi by se to odrazilo na sexuálním životě. Protože pokud to mezi partnery nejiskří chemií, tím, že po sobě touží, že si voní, rádi se dotýkají, to je přece blbý. Nevím, jak velkou část šťastného partnerství, které samozřejmě není zatížené žádným handicapem, to představuje, ale myslím, že dost velkou.

Pokud to mezi partnery nejiskří chemií, tím, že po sobě touží, že si voní, rádi se dotýkají, to je přece blbýAutor: Lucie Robinson

A jak to vnímá váš muž?

On miluje chytit mě za zadek – a já vím, že je to velký zadek! Kdyby mě tlačil do hubnutí nebo kdyby mi řekl „ty jsi nějak moc…“, to by mě samozřejmě mrzelo a chtěla bych se mu líbit. A kdyby něco utrousil, zeptám se ho: „Počkej, jak jsi to myslel? Vadí ti něco?“ To je také ta otevřenost a přímost, o které jsme mluvily. Můžete říct cokoli, když to řeknete s láskou a v dobrém.

Na přímou otázku ale také můžete dostat odpověď, kterou nechcete slyšet.

A co vy chcete slyšet? To, co si člověk myslí? Já chci slyšet pravdu, i když se mi třeba nelíbí. Radši celou pravdu než polopravdu, i když je brutální. Nějak se s tím popasuju. Já mám vlastně radost, když dostanu odpověď, kterou nechci slyšet. Ráda se nechám vyvést z omylu. Nerada bych v něm žila.

Co vám ve vašem životě dělá poslední dobou radost?

To je tolik věcí. Mám pocit, že skoro všechno. Možná jsem tak uplácaná, je to prostě dané mou povahou. Naše Elenka má takovou povahu, že se dokáže upřímně radovat absolutně ze všeho. Každého pochválí, potěší, pohladí. Takže, co mi dělá radost? Moji parťáci. Jsme šťastní, když se všichni ráno probudíme spolu v posteli a prostě jsme. Jsme, to stačí. A já doufám, že ještě dlouho budeme.

Rozhovor připravil časopis Moje psychologie.