O Jitce Čvančarové bylo o víkendu hodně slyšet díky šatům, které si ve Varech oblékla na červený koberec a jejichž hluboký výstřih vzbudil vlnu protichůdných reakcí. O to víc se nyní nabízí rozhovor s ní, který vyšel v červnovém vydání časopisu Moje psychologie a jehož tématem je "šťastná ve svém těle".
Přiznání autorky: Tento rozhovor jsme dělaly nadvakrát. Po první, poněkud nudně opatrné verzi, mi Jitka Čvančarová napsala, že náš rozhovor by měl mít „větší koule“. Sešly jsme se tedy znovu. A tady je výsledek.
Když jsme spolu šly dělat rozhovor poprvé, pustila jsem vás první do dveří u vchodu do restaurace. A vy jste řekla: „To nevadí, já mám hodně mužské energie.“ Mně ale naopak připadá, že působíte nesmírně žensky. Tak jak to vlastně s tou energií je?
Já myslím, že mám celkem dostatek obojího. A nějak se s tím vždycky popasuju. Mám pocit, že se k některým věcem dokážu postavit jako chlap. Ovšem bez absence ženství. Občas je mi bližší spíš mužský kolektiv než ženský, kvůli přímosti komunikace… Ta ženská je totiž někdy hrozně složitá, vine se oklikami, a já říkám – panebože, pojďme radši přímo.
Projevuje se to nějak v partnerství?
Projevuje se to obecně v komunikaci se mnou. Přímost je mi bližší, nijak jinak to ani neumím a nechci. Mám pocit, že je to mnohem jednodušší, svobodnější. A dialog tím nijak neztrácí na kvalitě, naopak. Nadneseně řečeno je v tom větší lehkost. V praktických věcech se to projevuje tak, že umím vzít do ruky šroubovák, kladivo, vrtačku. Vyřeším spoustu technických věcí. Asi to je dané mou kinderstube. Já i můj bratr jsme vychovaní tak, že žádná práce nám není protivná, můj bratr kromě toho, že zvládá všechny mužské činnosti, s přehledem peče vánoční cukroví… Taky má široký záběr. Bereme to tak celkem přirozeně.
Připadáte si křehká?
Jsem uvnitř křehká, ale je to schované pod slupkou, která působí navenek velmi energicky a sebejistě, někdy víc, než doopravdy jsem. Jsem křehká, ale zároveň dost silná. Asi je pravda, že muži mají raději křehčí, bezradnější ženy, protože jim dodávají pocit té mužské nadvlády. Jejich testosteron je silnější v kontrastu s křehkou ženou, než kdyby se museli vypořádat s nějakým „hurikánem“. Myslím, že mnohým to jednoduše lichotí, když si tu mužnost mohou dokázat bez práce. Se mnou je to náročnější, myslím, že můj muž se fakt nadře. Ale díkybohu ho to baví, nemá s tím problém. Obdivuju ho za to, jak se s tím mým temperamentem popasovává. Dost ho baví a zároveň provokuje. Často spolu třeba vášnivě diskutujeme a může to vypadat, jako bychom se hádali, ale my jen energicky hovoříme. Argumentujeme. Mám pocit, že se tím posouváme dál. Je to součást takové tvůrčí práce na sobě. Argumentace mimochodem patří mezi trénink tibetských mnichů. Byla jsem toho několikrát svědkem a je to fascinující.
Já i můj bratr jsme vychovaní tak, že žádná práce nám není protivná
Takže nemáte žádné kostlivce ve skříni, témata, o kterých se takzvaně nemluví?
To vůbec! A necítila bych se dobře v takovém vztahu, v němž by se o něčem nemluvilo. Našlapovat okolo něčeho opatrně, to by mě dusilo a brzdilo. Měla bych pocit, že to je nějaký retardér v rozletu.
Při našem rozhovoru jste na hodně otázek odpovídala „my s Petrem“. Je pro vás hodně důležitý ten pocit, že jste ve dvojici?
My jsme silný tandem. Jsme gang. Oba v rodině pociťujeme velkou sílu a velkou podstatu. Ale zároveň musejí být všichni silní a sebejistí sami za sebe, čistí, vyrovnaní, schopní kritického myšlení, tvořiví, neegoističtí, nevztahovační a pracovití – tím myslím osobnostně. Jasně že se občas nahromadí věci, které jsme nestihli vykomunikovat, tak jako u kohokoli jiného. A stane se chyba. Jde o to, vědomě ji v lásce zpracovat, omluvit se a jít dál. Cítíme absolutní smysl toho být spolu. Proto často to množné číslo.
Hodně ráda cestujete. Není to v něčem také útěk od každodenní reality?
Já neutíkám, vůbec. To slovo – útěk – se mi úplně nelíbí. Může to být částečně pravda jedině v tom smyslu, že ve světě si užívám pocit anonymity. To, že vás někdo přijímá čistě, jen jako osobnost s tím, co vyzařujete, co si s sebou nesete, a nemá přitom žádnou předem danou představu z médií. V tomhle směru si na cestách užívám svobodu. Takže je to spíš takové hluboké nadechnutí se. Ale jinak nejsem typ, který utíká. Naopak – když cítím v životě nějakou nepohodu, nepravdivost, nedobrou energii, postavím se proti tomu a chci vědět, z čeho vzniká, chci to vyčistit a posunout se někam dál. Neobcházím to. Nenést si v batohu nedořešené věci povazuji za férový přístup ke společnosti, svým blízkým, ke všem. Dívám se spíš dopředu, nemám pocit, že je dobré stagnovat v minulosti. Což zásadně neznamená zapomínat! Naopak. Některé skutky nesmí být zapomenuty. Takže vracet se zpět tehdy, když je potřeba něco dořešit, aby bylo možné udělat zase krok dál. Tedy ne, neutíkám.