Ivana Chýlková

Ivana Chýlková Zdroj: Anna Kovačič

Ivana Chýlková o stárnutí: Vždy říkám, že člověk nesmí „pustit pohlaví“

Rozhovor s Ivanou Chýlkovou je výzva. Tahle krásná, inteligentní, vtipná a pohotová žena vám totiž dá okamžitě najevo, když jí rozhovor či otázky přijdou banální či nudné. Nakonec jsme se však nevyhýbaly ani klišé, takže se dočtete i to, jak tráví Vánoce nebo jak jako herečka vnímá přibývající věk. 

Před pár lety jste se kvůli angličtině vydala do Londýna a začala tam chodit do školy. Co vede úspěšnou profesionálku, ženu, která má rodinu, k tomu, aby se vystavila jistému diskomfortu? Chtěla jsem se naučit anglicky, což se nepodařilo. Šla jsem do toho srdnatě a odhodlaně, ale angličtina je bohužel jazyk, s kterým bojuju spoustu let a jsem na něj už v podstatě alergická. Každý dnes mluví anglicky! Já sice něco na úrovni jednobuněčného organismu řeknu, ale vůbec nerozumím, co mi kdo anglicky říká. Slyším slova ve španělštině, italštině, němčině, francouzštině, ale v angličtině vůbec! Nevnímám to jako mindrák, ale jsem strašně vzteklá. Naštvaná na všechny, co anglicky tak samozřejmě umějí, a na sebe, že anglicky stejně tak samozřejmě neumím. Zkoušela jsem to třeba tak, že jsem na slova, která jsem nebyla schopná si zapamatovat, měla jsem mnemotechnické pomůcky. Třeba slovo „shovívavý“ – „indulgent“ jsem si nemohla tři dny narvat do hlavy. Pak fikaně, s pomocí slov „Indulona“ a „gentleman“ jsem si to zapamatovala. Ale pochopila jsem, ze přece nemůžu mluvit jen díky tomu, že budu mít na každé slovo nějakou pomůcku! Na takovou konverzaci se mnou nebude mít nikdo čas. Na to je život krátký.

Co vám na to rozhodnutí jet do Anglie říkali doma? Obdivovali mě. Když jsem si pak nevěděla rady s domácím úkolem, volala jsem Jáchymovi, jestli by mi nepomohl, takže mi samozřejmě pomohl. Ale když jsem mu takhle volala potřetí, tak mi řekl: Ne. Musíš sama. Vzpomínám si, že ta bytná, u které jsem bydlela, vlastně u které jsem byla na převýchově, protože ona byla zvyklá, že u ní bydlí děti, a tak mě měla ve stejné kategorii, mi řekla, že je pozoruhodné, že jsem se ve svém věku rozhodla učit anglicky, že jsem měla přijet mnohem dřív, že jsem na to už stará. O komunismu u nás zřejmě vůbec nikdy neslyšela… Dala jsem jí knihu o Praze, kde byl Pražský hrad, koukala na fotky a řekla: Russian. A já na to, to není Russian, to je Praha. A za chvíli ona zase nad nějakou fotkou: Russian. Párkrát jsem ještě svým anglickým štěkotem protestovala a nakonec jsem to radši vzdala… Když jsem poprvé při šla ze školy, ptala se, co mám za domácí úkol. Ukázala jsem jí ho s tím, že bych to napsala takhle. A ona že ne, že jsem „stupid“ a začala mi diktovat. Do toho se nade mnou nakláněla a valila se na mě svýma obrovskýma prsama, že jsem pak už neměla kam uhnout a ležela jsem skoro na stole. Radši jsem to poslušně a co nejrychleji napsala. Udělala jsem to podle ní a celý úkol jsem měla jako jediná ve třídě blbě, protože paní chytračka Ann Smith nepochopila zadání.

Ivana Chýlková
Ivana Chýlková | Zdroj: Anna Kovačič

Jak jako herečka v době, kterou válcuje kult mládí a krásy, vnímáte přibývající věk? Necítíte se někdy pod tlakem? Myslím, že to je individuální. Já totiž od herečky nechci, aby byla mladistvá, štíhlá a krásná. Mě zajímá, jaká to je osobnost. A je mi jedno, jestli je ta osobnost silná, hubená, malá, velká, to je u herečky jedno. Tlak médií a sociálních sítí v souvislosti s věkem a vzhledem samozřejmě je, je to toxické prostředí. Člověk to možná podvědomě vnímá, ale spíš jde o to, aby se každý líbil především sám sobě a cítil se dobře. To je nejdůležitější.

Vy to tak máte? Jaká je cesta k tomu mít se ráda a být se sebou spokojená? Já na to nemám návod. Dělám prostě všechno pro to, aby mi se sebou bylo co nejlépe. Někdy stačí, když se vysprchuju, umyju si hlavu, namaluju, hezky se obléknu… Stačí vlastně málo. Když mám čas, jdu na jógu a po tom cvičení se vždycky cítím lépe. Nebo si něco přečtu. Ale myslím, že je úplně jedno, kolik vám je let. S tím spokojenost sama se sebou nesouvisí. Vždy říkám, že člověk nesmí „pustit pohlaví“. Když ho pustíte a začne vám být jedno, jak vypadáte, jak se cítíte, kdo vůbec jste, tak to je konec. Třeba maminka Jany Krausové, které je 92 let, je žena, která se chce pořád líbit. Upraví si vlásky, namaluje si pusu, vezme si korálky, hezkou halenku… Včera pro ni Honza jel, na ulici čekala holka s černými šponovkami, s červenou prošívanou bundou a s ruksáčkem. Ta je pořád holka holčičí. A to je přesně to, o čem mluvím. Vy se musíte cítit dobře, udělat pro sebe co nejvíc a ne si říkat, že už to je stejně jedno. Není.

Celý rozhovor s Ivanou Chýlkovou si můžete přečíst v novém vydání časopisu Moje psychologie. Můžete si ho koupit v on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!