Zdroj: promo

Eliška Balzerová: Kult krásy na mě doléhá přes sociální sítě, nikoliv kvůli stárnutí

S herečkou Eliškou Balzerovou se šéfredaktorka časopisu Moje psychologie Brigita Zemen setkala v její oblíbené kavárně v centru Prahy, a to pár dnů před jejími sedmdesátými čtvrtými narozeninami. Odběhla si mezi dotočením filmu, několika inscenacemi, ve kterých hraje, a čtením dalšího filmového scénáře. Ptáte se, jak to všechno stíhá?

Za svůj život jste odehrála desítky rolí, možná stovky. Jak se vám s nimi loučilo? Dokážete je úplně opustit?

Některou roli jsem opouštěla docela ráda, třeba proto, že byla náročná. Například role královny Alžběty v inscenaci Čaj pro královnu. Nevím, jestli ji od té doby někde hráli, a úplně bych chápala proč ne. Byla to fyzicky i psychicky velice vyčerpávající role. Především byla královna po celou dobu na jevišti, včetně převlékání z kostýmu do kostýmu, odehrála před svým vrstevníkem Williamem Shakespearem celý svůj nelehký životní příběh a na konci zemřela.

Náročná byla i její maska, neboť Alžběta byla po nevhodném léčení neštovic plešatá. Chodila jsem do divadla s dvouhodinovým předstihem do maskérny, aby mi na hlavě vytvořili pleš. Byl to vlastně, až na několik málo slov ostatních postav, jeden její dlouhý monolog. Přítomný Shakespeare ten večer neřekl ani slovo. Pak toto představení Česká televize zaznamenala, takže ji třeba ještě někdy pustí a uvidíte, o čem jsem vám teď vyprávěla. Byla jsem tehdy ráda, když jsem se mohla na derniéře uklonit naposled. Ale pak jsou role, se kterými se herci loučí opravdu těžko.

Ilustrační fotografie
Ilustrační fotografie | Zdroj: Profimedia.cz

Co musí herečka nebo herec mít, aby byli dobří?

Určitě talent.

To stačí?

Samozřejmě je pak potřeba píle, pracovitost a pořádný kus štěstí. Já třeba v divadle miluju zkoušení, kdysi mě za to kolegové neměli rádi. Baví mě to hledání a raduju se, když se na zkoušce podaří najít třeba jen jednu zajímavou situaci, zítra najdete další, a příběh se vám začne krásně skládat. Teď na podzim mě čeká zkoušení v divadle se skvělými kolegy a hvězdným režisérem. Těším se na to tak moc, že se v noci budím radostí. Na čtyři hodiny se zbavíte všech vnějších starostí, zapomenete na trampoty života venku a hrajete si! Pro mne je to setkávání s kolegy a hledání na zkouškách někdy napínavější, zábavnější a zajímavější než potom samotné hraní. Ale nechci se rouhat, na jevišti mě to pak baví taky.

Ilustrační fotografie
Ilustrační fotografie | Zdroj: Profimedia.cz

Se svým mužem oslavíte příští rok padesát let od svatby. Pároví terapeuti říkají, že když strávíte celý život s jedním člověkem, je to podobné, jako byste ho prožili třeba se třemi různými partnery, protože se oba během let měníte. Souhlasíte s tím?

No, s párovými terapeuty přece musím souhlasit, ne? Ale vážně. V prvním desetiletí jsme oba chtěli udělat díru do světa. Pochopitelně. Můj muž točil jeden film za druhým. Spolu jsme pracovali jen na dvou, ale pak jsme se domluvili, že spolu točit radši nebudeme, aby si někdo nemyslel, že u něj mám protekci. Ve skutečnosti jsme při natáčení každý velice útrpně nesli chyby toho druhého. Potom jsme měli svůj společný cestovatelský čas, kdy jsme se snažili poznat celý svět, obzvlášť po revoluci jsme vybuchli radostí a začali posílat do světa i děti, aby se naučily jazyky. Pak nastal čas života ve svobodě, já budovala divadlo, manžel si založil producentskou agenturu a plnili jsme si své sny. No a teď se snažíme ruku v ruce, kráčejíce vstříc novým technologiím, důstojně zestárnout.

Máme dvě prima děti, čtyři vnuky a já jsem šťastná, že se máme. Už nás sice sem tam zkosí nějaká choroba, ale pořád se držíme za ruku a v tom bludišti nemocničních chodeb vždycky to správné oddělení nakonec najdeme. Protože jsme Eliška a Jan, brali jsme se na Karlštejně. A příští rok tam chceme slib obnovit. Říct si znovu a nahlas (protože už špatně slyšíme), že jsme za těch padesát let nezapomněli, co jsme si tenkrát tiše slíbili.

Ilustrační fotografie
Ilustrační fotografie | Zdroj: Profimedia.cz

Když mluvíte o stárnutí, je kult mládí a krásy v herecké profesi velké téma? 

To víte, že je. Lidé se bezesporu dívají raději na krásné mladé rozesmáté štíhlé holky. I já se na ně ráda dívám, ale bohudík jsou tu taky staré babičky, už trošku při těle, nebo možná i trochu vrásčité, ale jsou zase tuze moudré. Když se dívám na své kolegyně, které sem tam nějakou vrásku a kilo navíc mají a jsou ve své profesi tak strašně dobré, říkám si, hergot, to je prima, holky, že tu práci ještě můžeme nějaký čas dělat.

Cítila jste na sobě někdy tlak na to, jak byste měla vypadat?

Poslední dobou to dost vnímám. Ne snad proto, že stárnu, ale hrozně mi vadí, že náš život se teď vlastně odehrává na sociálních sítích, kde se ukazují jenom krásná těla, samozřejmě upravená ve Photoshopu. A lituji všechny holky, které se nenarodí hubené nebo manekýnovsky krásné, protože všechny takové chtějí být. Spousta jich kvůli tomu končí na psychiatrii, drží nějaké pitomé diety, kterými si kazí zdraví. Myslím si, že kdyby toho kultu krásy a úžasných fotek od všech moří světa bylo míň, bylo by to lepší. Ale nic s tím nenadělám, protože se to dobře prodává.

Celý rozhovor s Eliškou Balzerovou najdete v květnovém čísle časopisu Moje psychologie. Koupit si ho můžete v naší on-line trafice iKiosek.

Ilustrační fotografie
Ilustrační fotografie | Zdroj: Profimedia.cz