Deník královny: Konec mužům! Moderní žena se miluje s centrifugou

Jednou za čas přijde film, který vámi hluboce pohne a ukáže, že věci možná mohou být i jinak, než jsou – letos byl pro mě tímhle filmem Jumbo.

Queer filmový festival Mezipatra je pro mě každoročně higlightem podzimní kulturní scény v Praze. Krásní teplí lidé v huňatých svetrech chodí na krásné teplé filmy, a mezi filmy se pije a tančí v Lucerně i v Ankali. Letos to bylo extra jímavé už jen proto, že se festival naživo konal po dvou letech, takže jsem v kině zpravidla brečel přiopilý ještě předtím, než vůbec začal film. A potom přišel Jumbo.

TIP NA VIDEO: Tesla vyvíjí humanoidního robota

Jumbo je francouzský film o dívce, která se zamiluje do centrifugy. Pokud to zní legračně, tak oprávněně – když se trochu zvláštní a stydlivá Jeanne (Noémie Merlant) nahá otírá o kovovou pouťovou atrakci a vzdychá u toho její jméno, nejde nevyprsknout smíchy. Ale zároveň je to hrozně dojemné.

Film na Mezipatrech vyhrál hlavní cenu poroty, a přestože nezobrazuje klasický stejnopohlavní vztah ani téma genderové identity, neumím si představit nic víc queer. Rozdávat si to s centrifugou je camp. Okolí Jeanne její vztah s kolotočem samozřejmě moc nepřijímá, což je zřejmou metaforou pro queer vztahy a nepřijetí zaostalou heteronormativní společností, ale film si pokládá i hlubší, nápaditější otázky.

„Neživé předměty, máte duši, která se otiskne na tu naši a naučí ji milovat?“

Tenhle citát rezonuje celým filmem, a popravdě to má něco do sebe. Kdo jsme, abychom komukoliv říkali, že bude šťastnější s mužem, než s kovovou centrifugou? Nedávno jsem byl na výstavě o umělé inteligenci v MeetFactory a digitální průvodkyně na stěně se ke mně chovala mileji než jakýkoli muž na Grindru za poslední čtyři roky.

Plakát filmu Jumbo (2020).

Technologie jsou zvláštní legrace: v některých ohledech z nich jde strach a všichni pořád povzdycháváme, že ničí lidstvo a společnost, ale přitom nejsou ničím víc, než co z nich děláme my – lidi. Že se k sobě na dating aplikacích chováme jakobezcitné mašiny nemůžeme omlouvat externími faktory, za to technologie nemůžou. Facebook je možná smutným vortexem dezinformací, ale nesmíme zapomínat, že ho podle své vlastní psyché zkonstruoval smutný panic, co si prostě jen myslel, že to bude dobrý nápad.

Celkově věřím, že jen potřebujeme více lásky pro ty naše duše, které se začínají cítit víc jako roboti než roboti sami. Už i RuPaul, který mi dříve do života přinášel radost, na mě působí jen jako smutný, odlidštěný stín sám sebe – z jeho kdysi subverzivního queer pořadu o sebepřijetí se stal jen další stroj na peníze, kterým neurotické drag queens procházejí jako pracovníci v obří továrně. Jednou z posledních challenges v britské Drag Race bylo vytvořit a vymyslet marketing pro AI produkt jménem Draglexa. Vystresované soutěžící měly na celý úkol asi jen 45 minut a na konci epizody se RuPaul naštval, že ani jedna z prezentovaných reklam na umělou inteligenci nebyla dost originální. Opravdu šokantní.

Pořád si ale myslím, že někde v jádru tu milující, lidskou část máme všichni. A že nejlepší způsob, jak ji lidskou udržovat, je nechat ji, aby byla nestydatě queer, ať už máte jakoukoli sexuální orientaci nebo genderovou identitu. Queerness totiž vždycky byla o hledání nových, vlastních způsobů prožívání štěstí a fungování ve společnosti, i když to společnost nepřijímá, nebo jí to dokonce přijde úplně na hlavu (nic si z toho nedělej, Jumbo). Je to tak se vztahy, vlastní totožností a možná to tak může být i s technologiemi.

Můžeme zapadnout do smutných virtuálních bažin taťuldy Zuckerberga, ale můžeme se i naučit se s technologiemi milovat a vytřískat z nich to nejlepší – třeba jako průkopnické trans hudebnice Sophie nebo Arca, které za pomoci moderních vymožeností vytvářejí vlastní realitu skrze svou hudbu a vizuály, a samy se stávají sexy virtuálními hybridy. Anebo se můžeme se stroji milovat doslova – jako drahá, křehká filmová Jeanne. Odpojit se od všeho, co je on-line, už úplně nejde, takže nějaké kompromisy mezi tím asi hledat musíme.

„Neživé předměty, máte duši, která se otiskne na tu naši a naučí ji milovat?“

Nevím. Možná už mi trochu hrabe, ale kdo by se divil? Zvláštní časy. Já si na zimu koupím nějakou menší hračku, aby mi nebylo smutno, a v březnu se snad vidíme na Matějské. Jo, a když už jsme u toho – nechte se očipovat. Moc prosím.