.

. Zdroj: Anna Kovačič

Barbora Srncová: Po každé facce od života přijde pohlazení

Možná je to tím, že ji mám v paměti jako copatou Rampepurdu ze seriálu Bylo nás pět, možná i tím, že její obrázky, které si před naším rozhovorem prohlížím, působí tak nějak naivně, srozumitelně a mile dětsky, ale herečka a výtvarnice Barbora Srncová na mě pořád dělá dojem rozesmáté holky. Navzdory tomu, že v poslední době jí rozhodně do smíchu být nemuselo. Třeba kvůli konci manželství s Petrem Rajchertem po devatenácti letech. Sama se k tomu staví tak, že ji tím život přiměl k tomu, aby si sundala růžové brýle, přes které donedávna spokojeně koukala na svět.

Před čím vás ty pomyslné růžové brýle chránily? Co jste nechtěla vidět?

Odjakživa jsem optimista, ale někdy to může hraničit s tím, že člověk může ignorovat negativní stránky věcí. Já o svých růžových brýlích nevěděla, myslela jsem si, že soustředit se na to „pozitivní“ je správný pohled na svět. Negativní stránky života jsou ale také podstatné. Člověk se poučí a má možnost se stát více sám sebou. Musela jsem si uvědomit, že nikdo není perfektní a všichni děláme, jak nejlépe umíme. Často utíkáme do bezpečí známých rolí maminek, manželek, dcer, kde se může stát, že přestaneme vnímat samy sebe. Já chtěla ve všech těchto rolích být stoprocentní, ale nejenže se to nedá reálně zvládnout, ale přehnaná péče o ostatní je někdy paralyzující i pro ně. Někdy je ovšem jednodušší řešit problémy ostatních, protože je to únik od vlastních.

Jak jste se s tou vaší ambicí být ve všem „stoprocentní“ vypořádala třeba v souvislosti s tím, že jste s prvním mužem měli dceru ve střídavé péči a Emma létala každý měsíc z Prahy do Göteborgu a zpět?

Je pravda, že jsem se stala takovým „guru“ střídavé péče u nás. Nebylo to lehké, ale byla to jediná možná cesta. Otec Emmy je cizinec a kvůli vzdálenosti a jazyku bylo nutné to vymyslet tak, aby mohla trávit čas s námi oběma. „Měsíc Praha, měsíc Göteborg“ se stalo realitou tříleté holky, které ale za cenu neustálého cestování bylo dopřáno mít kvalitní a hluboký vztah s oběma rodiči. Můj první manžel Kaare se choval skvěle, oba jsme dokázali potlačit své emoce, které patřily jen nám dvěma, a myslet skrze dítě, které samozřejmě v téhle situaci nechtělo ztratit ani jednoho z rodičů.

Barbora Srncová
Barbora Srncová | Zdroj: Anna Kovačič

Sama mám dítě ve střídavé péči a vím, že to vždy není snadné ani pro jednoho zúčastněného. Co je podle vás nejpodstatnější, aby to fungovalo, jak má?

Základ je nemluvit jako rodič o tom druhém špatně. Protože to je jakoby člověk mluvil špatně o té polovině dítěte, která pochází od druhého rodiče. To, že to nevyjde mezi otcem a matkou neznamená, že musí trpět všichni okolo. Naopak se může situace využít k prohloubení vztahů dítěte s oběma rodiči. Dítě vás poté může překvapit, co si z vás obou převezme a o kolik rozšířenější obzory má. Zejména když jste ze dvou odlišných kultur, ke kterým jste sami silně vázaní. Švédský a český pohled na svět byl ještě mnohem odlišnější před dvaceti lety, než je teď. Sama Emma dnes říká, že nechápe, jak jsme kdy mohli být spolu, protože jsme tak jiní. Je takovým naším kompromisem, kde si z každého něco převzala. S nadsázkou říkám, že děti jsou naším „upgradem“ a máme se od nich co učit.

Co důležitého jste se od dcery třeba naučila?

Před časem mi například říkala, že člověk musí být upřímný, i když to bolí, hlavně k těm lidem, které má rád a se kterými chce být. Já si myslela, že své blízké musíme před bolestí chránit, ale až teď mi dochází, že právě tou tvrdou upřímností dáváte někomu najevo, že o něj stojíte. Jinak by vám to mohlo být přece všechno jedno, ne? Člověk musí být upřímný nejen k ostatním, ale hlavně sám k sobě. Čím jsem starší, tím více beru život jako školu. Dostává mě do různých nových situací a jako by říkal: „Tak se ukaž, jak to zvládneš!“

Celý rozhovor a další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.

.
. | Zdroj: Archiv Mojí psychologie