Adéla Elbel: Trapná jsem pořád a nic moc s tím nenadělám

Moderátorka, komička, spisovatelka a překladatelka Adéla Elbel už rok píše sloupky pro Moji psychologii – a ještě k tomu se teď stala tváří březnového čísla. Jak krájí život v novém partnerství po čtyřicítce a se dvěma dětmi na krku? Jak to dělá, že se na pódiu ani v životě nebojí být trapná, a proč ve stand-upech pracuje s vlastními traumaty?

Bylo těžké ve čtyřiceti, se zaběhlým životem a coby matka samoživitelka, vpustit do života nový vztah?

Bylo. Taky jsem se tomu dlouho bránila, protože jsem se bála, že se zase spálím. S partnerem jsme se znali dlouho předtím, než jsme si řekli, že je vlastně skvělý nápad spolu být a že se už sebe navzájem nebojíme.

V čem je to jiné než se zčistajasna zamilovat ve dvaceti? Přináší to třeba jiný druh zodpovědnosti?

Spíš už máme oba za sebou nějaké příběhy, zklamání a ublížení. No, a ta si neseme s sebou. Proto mi záleželo na tom, abychom se nejdřív dali oba dohromady sami v sobě a potom spolu mohli začít být. Až pak jsme si mohli začít být partnery.

Mění se věkem to, co člověk posuzuje u nového partnera jako důležité?

Vlastně to stejné co dřív, ale teď už si člověk víc věřil, a tak si na svých touhách trval. Já chtěla partnera, který je laskavý a se kterým si budeme oporou. Pro mě je partnerství nadstavba člověka. Sám se člověk dokáže dostat někam. Partner mu rozšíří obzor tam, kam by se sám nedostal. Důležitá je pro mě vzájemná podpora a přejícnost. Chci, abychom si navzájem přáli a věřili v sebe.

Adéla Elbel pro časopis Moje psychologie č. 03/22.

V jednom rozhovoru jste uvedla, že se ve stand-upu nebojíte trapnosti. Je to tak i v životě?

Já jsem trapná pořád a nic moc s tím nenadělám. Naštěstí je můj kluk trapnější, haha.

A jak to děláte? Většina z nás se neustále snaží vypadat cool a nad věcí. Jaký máte trik na to, nebrat se vážně, a navíc u toho vypadat i uvěřitelně?

Já fakt nevím. Já dost věcí neřeším. Nebo spíš: řeším hodně věcí, ale ne to, co běžně lidi děsí. Já mám zase záseky ve věcech, co jsou pro většinu jednoduché. Třeba se moc neumím dívat na lidi. Stydím se. Lidi mě fascinují, ale v interakci třeba na ulici dělám, že tam nejsem. Pódium je samozřejmě něco jiného.

Ve svých stand-up vystoupeních často pracujete s vlastními traumaty či chybami a vesele se jim smějete. Je to terapeutické?

Pro mě ani ne. Nejdu se na pódium vypovídat jako k terapeutovi. O sobě mluvím proto, že je to pro diváky autentické. Dokážou se s tím pak lépe ztotožnit. U stand-upu jde o úhel pohledu na věc. Na stejnou situaci nahlédnu jinak, z lehkého nadhledu, náročné situaci se vysměju a lidem se často uleví, protože ji třeba také prožívají. Najednou v tom nejsou sami. Často mám pocit, že stand-up je terapie pro diváka. No a my si odneseme jako odměnu ten smích. Ten nás vyživuje.

Celý rozhovor s Adélou Elbel, mimo jiné i tom, jak se na sociálních sítích pustila do Karla Janečka kvůli antivaxerské kampani nebo jestli je víc horalka, či městská fiflena, si můžete přečíst v březnovém čísle časopisu Moje psychologie.

Březnové číslo časopisu Moje psychologie můžete koupit i v naší on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!

Moje psychologie 03/22