Hranice atraktivity jsou, zdá se, čím dál otevřenější. Co se dříve považovalo za nepřekonatelný handicap, aby dotyčná zapadala do kolonky „classic beauty“, je dnes naopak obrovskou výhodou. Odlišnosti vedou. A to se nebavíme jen o výrazně kulatém obličeji (Lily Cole), mezeře mezi zuby (Georgia May Jagger), extrémně hustém obočí (Cara Delevingne) nebo obřím nosu (Sarah Jessica Parker). Na největším výsluní se hřejí i takové „vady“, jakými je porucha pigmentace (Winnie Harlow) či androgynní vzhled (Tilda Swinton). Krása dokonce zachází do takových extrémů, kdy neurčitost pohlaví vyvolává až pochyby (Andrej Pejic - Australan, který obléká dámské i pánské oblečení a odmítá se hlásit k jednomu pohlaví, častěji o sobě ale mluví jako o ženě).
Winnie Harlow
Co se děje s tímto světem? Jak to, že nedostatky vydělávají miliony a dokonalá krása stojí v ústraní? Módní průmysl prostě jen využívá známé skutečnosti: aby daná osobnost mohla vyniknout, musí být na první pohled výjimečná. Což se nejen všem výše jmenovaným skvěle daří.
Přirozeně, my lidé máme ve zvyku srovnávat se s ostatními. A to nás vede k hledání vlastních nedostatků. Každá odchylka nějak ovlivňuje. Vysledovat to lze například na fenoménu opálené pokožky, jenž z reklam nepozorovaně vymizel a nyní už není tak žádoucí. Přičemž je zřejmé, že na vzory jsou nejcitlivější teenageři, kteří v určitém věku hledají vlastní identitu. Ten, kdo si svou vadu pevně zafixuje, nenechá se žádnými příklady přesvědčit. Vyplývá to ostatně i z výzkumů, naznačujících, že dívky, které si v dětství hrály s barbínami, mají později problémy s vlastní postavou i vzhledem.
Pokud jste se tedy i vy vždycky snažila svou miniaturní pusu alespoň opticky nazvětšovat konturou, výrazné pihy skrývat pod vrstvu silně krycího make-upu či odstávající uši kamuflovat hodně navlněnými kadeřemi vlasů, je načase hodit mindráky za hlavu. Největší matadoři v oboru krásy se rozplývají právě nad neotřelými půvaby. A jestli celý svět showbyznysu funguje na podobném principu (vyzdvihuje autentické a neobvyklé tváře), tak nač se trápit?
Možná je to z velké části i o tom, že se v názoru na krásu tolik lišíme. Zhruba z poloviny odpovídá náš pohled obecným normám a zbylých 50 % je čistě subjektivních. Vždyť to jistě dobře znáte sama: přítel se zamiloval do vašeho velkého (nenáviděného) nosu, kamarádka vám zase závidí (podle vás příšerně) vysoké čelo. Čím to je? Krása, i ta „nedokonalá“, vyzařuje něco, co ve druhém vzbuzuje lásku.
