Když se řekne tarot, většina z nás si představí tajemnou vědmu a výklad budoucnosti. Psychoterapeut Tibor Brečka ale k těmto kartám přistupuje zcela odlišně a využívá je v terapii s klienty.
O Češích se mluví jako o jednom z nejateističtějších národů nejen v Evropě, ale i na světě. Znamená to, že opravdu nevěříme v nic, co by nás nějakým způsobem přesahovalo?
Ono se to právě jenom říká, že jsme nejateističtější národ. Vychází to ze sčítání lidí Českého statistického úřadu a je zásadní, jakým způsobem je v něm otázka na víru položená. Průzkumy se vždy ptají spíš na organizované náboženství ve smyslu římskokatolické církve, evangelické církve a dalších. Ale to, že se k nim u nás mnoho lidí nehlásí, neznamená, že by lidé byli ateističtí. Kdyby tomu tak bylo, tak by se v každém knihkupectví nenacházela velká sekce s nápisem čakry, astrologie, runy, energetické léčitelství, magie a podobně.
Naopak je to spíš známka toho, že nejsme úplně ukotvení v tom, co vlastně hledáme, ale že máme hlad po nějakých nábožensko-spirituálních věcech. Čistý ateismus je v podstatě jen teoretická koncepce, která v praxi neexistuje, protože každá lidská bytost má potřebu nějakým způsobem v něco věřit.
Jak moc jsou náboženské cítění a spiritualita důležité v životě člověka?
Myslím si, že velmi. Vnímám člověka jako tvora, který má čtyři roviny – biologickou, psychologickou, sociální a nábožensko-spirituální, někdo tomu také říká rovina existenciální, protože náboženství a spiritualita mimo jiné dávají odpovědi právě na existenciální otázky po smyslu života, života po smrti, důležitosti vlastního bytí.
A bez ohledu na to, jestli člověk tuhle dimenzi v sobě reflektuje, nebo ne, tak zejména v momentě nějakých mimořádných životních událostí, ať už je to úmrtí blízkého, sdělení vážné diagnózy, nástup do výkonu trestu odnětí svobody, válečný konflikt a podobně, najednou se v tu chvíli tyto otázky a tato dimenze dostávají neuvěřitelně do popředí, takže jsou velmi důležité. Bohužel ne všichni s nimi ale dostatečně pracují.
Můžeme v těchto vážných životních situacích víru nalézt, i když jsme o ní do té doby nepřemýšleli?
Přirozeně, ale na druhou stranu ji také můžeme ztratit. Člověk, který svoji víru nějakým způsobem chápe a ocitne se v mimořádné situaci, která se totálně vymyká jeho subjektivnímu chápání jeho náboženské spirituality a je s ním v rozporu, se od víry může odklonit.
Jaký efekt má tedy víra na naše duševní zdraví?
Pozitivní i negativní, protože jedna věc je náboženství a spiritualita v nějakém teoretickém konceptu, například Písmo svaté, ale druhá věc je subjektivní prožitek člověka. Pokud bych měl uvést příklad, tak v křesťanství je nesmírně důležitá postava Boha Otce a každý křesťan si k němu nějakým způsobem buduje svůj vztah. Můžu Boha vnímat jako milujícího, podporujícího, odpouštějícího, laskavého otce, ale také jako toho dohlížejícího, dozorujícího, trestajícího a despotického otce, no a samozřejmě tato dvě vnímání budou mít úplně odlišný vliv na moji osobu, na můj život a mé duševní zdraví.
Když vnímám Boha jako laskavého, je mnohem vyšší pravděpodobnost, že moje kvalita života, schopnost odpouštět, schopnost navazovat kontakty budou lepší, než když budu mít Boha jako někoho, kdo mě dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu kontroluje a kdo mi přičítá všechno negativní. To naopak může inklinovat ke zvýšené symptomatice a k úzkostným poruchám.
Jde takový způsob, jakému věřím a jakým svoji víru vnímám, vůbec změnit?
My se samozřejmě rodíme do společnosti, která nás nějakým způsobem ovlivňuje, ukazuje nám, v co a jakým způsobem máme věřit, ale víra je svobodná volba, takže ji člověk změnit může,a to ať náboženskost samotnou, tak i nějaký konkrétní aspekt náboženství nebo víry. Nabízí se ale samozřejmě otázka, jak moc je to lehké nebo těžké, a to souvisí s psychoanalytickým konceptem superega, kde se hovoří o tom, že superego je naše vnitřní matka, vnitřní otec, vnitřní bůh a podobně. Takže něco jde změnit snáze, něco chce větší čas a velké úsilí, ale i to změnit lze.
Jak tedy se spiritualitou pracovat, aby nám víc pomáhala, než škodila?Jednoduchý návod samozřejmě neexistuje. Hodně se to odvíjí od toho, jakou mám já osobně představu o tom, jak by měl vypadat můj dobrý a vhodný život. Spiritualita a náboženství nám totiž mohou v mnoha věcech velmi pomoct, ale také velmi uškodit. Já pro to používám termín „žitelnost náboženství“. Patologičtější náboženské nebo spirituální systémy, které mi velmi zásadním a negativním způsobem zasahují do života, snaží se mi změnit stravovací návyky, sociální vazby, ekonomickou stránku věci, jsou typickým příkladem.
Obzvláště obezřetní bychom pak měli být, pokud nám společně s odstřihnutím od přátel, rodiny a majetku někdo nabízí také instantní recept na spásu. Protože život nefunguje tak, že budeme dodržovat pár pravidel, třikrát denně se pomodlíme, a všechno bude tak, jak si přejeme.
Napsal jste magisterskou práci Tarot a terapie, která následně vyšla i jako knižní publikace. Proč vlastně v terapii pracovat s tarotovými kartami?
Většina lidí vnímá tarot jako nástroj na věštění budoucnosti, ale k tomu zdaleka sloužit nemusí. Je to také ucelený systém symbolů, který dokáže odrážet naše prožívání a naši psychiku, dokonce i v mnohem hlubších vrstvách, než když si o nich jen povídáme.
Jde tedy o jistou formu arteterapie?
Mohli bychom to nazvat pasivní formou arteterapie, protože na sebe nějakým způsobem necháváme působit umělecky zobrazené symboly. Ale spíše to má blíž k práci se symboly a následným výkladem symbolů, jako známe z hlubinné dynamické psychoterapie Carla Gustava Junga. Já v terapii potom ještě dávám důraz ani ne tak na vlastní nejlepší interpretaci jako na interpretaci samotného klienta. Co a jak vidí on, je totiž leckdy důležitější.
Jak to probíhá v praxi?
Kdybychom byli například v rámci nějakého úvodního sebepoznání, tak bych vám takto podal balíček karet a vyzval bych vás, abyste vybrala tři z nich, které vás nějakým způsobem vystihují.
(Probírám se kartami) A mám se dívat na obrázky, nebo na popisky těch karet?
To je na vás.
No a už jsem ztracená, teď nevím, co mám dělat, abych to udělala správně...
Vidíte, a kdybychom teď opravdu byli v tom sebepoznání a sebezkušenosti, mohli bychom se začít bavit o tom, jaké to je mít pocit, že nemohu splnit úkol správně, jestli něco podobného zažíváte ve svém životě. A to jsme se vlastně ještě vůbec ničeho nedotkli.
(Vybírám karty) Dobře, tak tyto tři.
Super, teď mi zkuste říct, co na nich je a proč jste si vybrala právě tyto tři karty, co se vám na nich líbí, co tam vidíte a v čem vás vystihují.
Tahle paní se mi líbí, protože mi přijde hodně drsná, a asi jsem si ji vybrala proto, že bych taková taky chtěla být. U téhle se mi líbí, jak má kolem sebe ta zvířátka, která krmí, že je taková pečující, a tady je nekonečno, které má pro mě řád a smysl, a navíc je to hezké barevně.
Tak a kdybychom na tom pracovali dál, tak bychom se mohli bavit o tom, co vám brání být taková, jaká chcete být. Nebo bychom si mohli říct, co je ve skutečnosti na té druhé kartě, protože to není pečující paní se zvířátky, ale propojení dvou protikladů, mužský a ženský přístup, zlato a stříbro a dvě mystická zvířata. A na poslední kartě je Uroboros, had požírající vlastní ocas a překřížený do tvaru nekonečna. Takže bychom se mohli ptát, co vy a protiklady? Protože se vám tu opakují.
Už chápu, jak to probíhá. Kdyby si člověk tarotové karty pořídil domů a pracoval s nimi sám, může mu to pomoci nějaké věci zvědomovat? Podívat se na svůj problém s určitým nadhledem?
Do určité míry ano, ale zároveň si musíme uvědomit, že jsme v tom v tu chvíli sami. A potom velmi záleží na tom, jakým způsobem se k tomu vztahujeme. Kdybychom si to uvedli na příkladu horoskopů, tak všichni známe nejrůznější předpovědi z časopisů, ve kterých si přečteme, že ráno vstaneme a opaříme se čajem nebo že nás čeká nějaké zásadní rozhodnutí.
Ve chvíli, kdy se takovými předpověďmi začnu bezmyšlenkovitě řídit, vlastně se vzdávám svobody nad svým životem, nad tím, co se mi děje. Je v tom trochu nebezpečí, jako ve všech ezoterických věcech, protože na jednu stranu sice může být příjemné nerozhodovat se a vědět, co se stane, ale ono to tak zkrátka nefunguje. Naopak ale poměrně spolehlivě funguje něco, čemu se říká sebenaplňující předpověď.
Co si pod tím můžeme představit?
Jde o psychologický fenomén, jehož podstatou je, že si dopředu vytvořím nějaké předporozumění o něčem v budoucnu. Když například jdete na zkoušku a máte pocit, že ji neuděláte a že vás vyhodí, samozřejmě to ovlivní vaše mentální nastavení. Začnou se vám vybavovat různé fantazie, vzpomínky, začnete přemýšlet o tom, jak různě to může dopadnout, a to se potom odráží i na vaší emoční stránce, na míře stresu, který si v tu chvíli subjektivně vytváříme, a následně se dostáváte do stresové reakce, která se zase odráží na fyzické rovině.
Takže v praxi to vypadá tak, že se vám promění barva a tón hlasu, postavení hlavy, krku a ramen, mění se celá posturika, kinezika, rychlost a jistota kroku a tak podobně. A vy pak vcházíte do místnosti, ve které máte složit zkoušku, a vypadáte přesně jako člověk, který ji neudělá. Abych se ale vrátil k práci s tarotem. Symboly skutečně mohou pomoct nahlédnout na moji situaci jiným způsobem, ale vždycky si musíme být vědomi svých vlastních limitů.
Je to podobné, jako když se chcete poškrábat na zádech, někam si ještě dosáhnete, ale jsou místa, kam už se zkrátka nedostanete. V psychologii se tomu říká Johariho okno. Existují věci, které ze sebe vidím, věci, které ze mě vidíte vy, věci, které o sobě vím já a vy je nevíte, a pak ta poslední dimenze, tedy věci, které nevidíte ani vy ani já. A těchto limitů si musíme být vědomi. Proto je v rámci individuální práce užitečnější terapie, protože nejde jen o interpretaci samotného jedince, ale i o to, co vnímá terapeut.
Terapii nám tedy samotná práce s kartami nahradit nemůže. Může ale suplovat například meditaci?
Může nám to poskytovat například nějakou formu autoanalýzy, poznání sebe sama. Ale i tak jde jen o nástroj, který má jako každý jiný svoje limity, není univerzální a všespásný, a souvisí také s tím, jaké limity mají moje znalosti a schopnosti.
Americký psychiatr Irvin Yalom říká, že například použití horoskopů při léčbě klienta může mít svůj efekt a že cokoli, co mu pomůže s vyrovnáním se a léčbou, je dobrý nástroj. Jak se na ostatní ezoterické fenomény v terapii díváte?
Podobně jako u alternativní medicíny je nejdůležitější, aby to neškodilo. Druhým faktorem je právě to, jakým způsobem to může klientovi pomoct, jestli krátkodobě, nebo dlouhodobě. A třetí věc, na kterou se musíme koukat, je adaptační strategie. Člověk se na mimořádnou událost, která se mu děje, může adaptovat způsobem dobrým, funkčním a efektivním, nebo špatným a neefektivním. Takovým případem je například alkoholismus. Můžu řešit svoje problémy racionálně funkčním způsobem, nebo si můžu koupit láhev vodky a vypít ji.
Obojí nějak zafunguje, ale jde o to, že to druhé „řešení“ situaci jen zhorší. Lidská svoboda je hodně spojená se zodpovědností za svůj život a ta bývá často docela těžká. Proto mohou mít různé ezoterické, a zejména věštecké praktiky tendenci vás odpovědnosti zbavovat a odklánět vás od toho, abyste se třeba pustili do nějaké sebereflexe.
Věnujete se také krizové komunikaci, komunikaci rizika a psychologii katastrof. Kdybyste měl shrnout poslední čtyři roky, od pandemie koronaviru až po dvě války, jaký to na nás má dopad?
Žijeme v období, kdy zažíváme několik de facto globálních krizí, a je velice náročné a stresující snad téměř pro všechny. Na druhou stranu se to liší v míře náročnosti. Často se říká, že jsme všichni na jedné lodi, ale to není pravda. Jsme ve stejné bouři, ale ty lodě, na kterých se nacházíme, jsou diametrálně odlišné, a zatímco někdo si sedí na zaoceánské, která se ani nehne, druhý se zuby nehty drží voru. Takže nás to nezasahuje stejným dílem. Obecně je ale situace opravdu velmi složitá a také se to projevuje na našem duševním zdraví.
Jak?
Výzkumy hovoří o tom, že během covidu a po něm se zvýšil počet depresí a úzkostných poruch dvoj- až trojnásobně. Nedávno jsme viděli poměrně alarmující čísla o duševním zdraví dětí a dospívajících zjištěná v rámci výzkumu Národního ústavu pro duševní zdraví a obecně můžeme pozorovat, že kvalita duševního zdraví, kvalita života a atmosféra jsou jiné a na lidech se podepisují.
Co s tím můžeme vzhledem k nedostatku terapeutů, psychologů a psychiatrů, a to především těch dětských, jako jednotlivci dělat?
Jako u všeho, je i tady nejdůležitější prevence, která souvisí s psychohygienou. Není to žádná raketová věda, ve finále člověk vždycky ví, co by měl dělat, že by měl dobře jíst, dobře spát, že by se měl hýbat, rozumně pracovat s množstvím informací a časem, který s nimi tráví, a samozřejmě by měl vědět, že nejdůležitější jsou vztahy, a pracovat na nich. Problém je v tom, že to zpravidla nedokážeme přehodit z racionální noviny do té behaviorální. Sice víme, co máme dělat, ale neděláme to.
Proč?
Z mnoha důvodů. Některé pramení z toho, že žijeme ve společnosti a v životním nastavení, které to mohou komplikovat. Ono se to hezky řekne, že musíte dobře spát, ale pokud děláte v třísměnném provozu, u kterého všechny studie potvrzují, že není úplně zdravý, tak to tak snadné nebude. Dalším důvodem jsou socioekonomické limity. Ne všichni jsme natolik svobodní, abychom si život mohli přebrat, jak chceme. Obzvlášť když máme závazky v podobě dětí nebo péče o někoho dalšího.
Dalším důvodem je, že si mnozí z nás psychohygienu a péči o sebe představují jako občas si zajít na drink, na masáž a pustit si seriál, ale ve skutečnosti je to každodenní práce, podobně jako čištění zubů. Často se nám nechce, jsme unavení, ale musíme si uvědomit motivaci, důvod, proč to děláme, a hlavně zase nesmíme čekat zázraky, že si jednou sedneme do lotosového sedu, pustíme si řev velryb a veškeré stresy, které jsme patnáct let neřešili, zmizí jako mávnutím kouzelného proutku.
A jak pečovat o duševní zdraví svých dětí? Co je u nich klíčové?
Láska, ale je samozřejmě potřeba si definovat, co to vlastně znamená mít rád své dítě, protože pod tím se skrývá ohromná spousta věcí – od podpory, akceptace, respektu a péče, která by ale zase neměla být bezbřehá. Rodič je rodič, má nějakou funkci, má něčím být a něco pro své dítě dělat a má jít také příkladem.
Děti napodobují dospělé, zejména svoje rodiče, a přijímají to za své, bohužel i v případě patologií, které děláme. Navíc je pro ně nesmírně důležitá psychická pohoda rodičů. Když rodič sám není v psychické pohodě, nemůže být v pohodě ani dítě. Dokonce jsou studie i o tom, že když antidepresiva berou spíše dospělí, tak to na děti má pozitivní vliv, protože ti dospělí se cítí lépe. Takže pokud o sebe budeme dbát, bude to mít nepřekonatelný vliv i na naše děti.
Článek vyšel v časopisu Moje psychologie. Aktuální číslo najdete na stáncích nebo jej můžete zakoupit online na iKiosek.cz.
