Zejména ženy, které vyrůstaly v 90. letech, si ji dodnes pamatují – a to nejen díky temně přitažlivé auře čaroděje Tarabase. Italská pohádka Princezna Fantaghiró dala mileniálkám fantasy hrdinku, ke které mohly vzhlížet: chytrou a sečtělou, silnou, odvážnou, ale zároveň laskavou a v mnohém zranitelnou. S Fantaghiró po pomyslném boku jsme snadněji odolávaly dobovému šovinismu i toxickému girlboss feminismu, který ovládl začátek tisíciletí – a právě proto se ani dnes nemusíme bát představit ji zase našim dcerám.
Herecké výkony jsou úsměvné, kostýmy připomínají vaření podle pejska a kočičky a samotný příběh o hrdince, která vezme svůj osud do vlastních rukou, také není zásadně objevný nebo stokrát neohraný. Přesto má italská fantasy série Princezna Fantaghiró, jejíž první díl vznikl v roce 1991, specifické kouzlo, které ani po třiceti letech nebledne. Zejména to platí pro oči mileniálek: žen, které právě v devadesátých letech přicházely do puberty a dospívaly.
Ať už si pamatujete mluvící kameny, hliněné vojáky či Kateřinu Brožovou v jedné z vedlejších rolí, ať už ve vás první náznaky existence vaší sexuality probudil polonahý Romualdo, uhrančivý Tarabas, samotná protagonistka s jemnou tváří Alessandry Martines anebo třeba spoře oděná Markéta Hrubešová v miniaturní úloze vodní nymfy, musíte si přiznat, že Fantaghiró vám utkvěla v paměti. Už v době prvního uvedení ji kvalitativně snadno předhonila celá řada pohádek, dnes pak divácky působí takřka legračně; co ale nezestárlo ani trochu, je její hlavní hrdinka. Naopak: koncept silného ženského charakteru, který umí překonávat znevýhodnění plynoucí z konzervativně patriarchálního systému, v jehož rámci existuje, aniž by přitom rezignoval na svoje feminní rysy a přednosti, je čím dál relevantnější.
Fantaghiró se narodí jako třetí a nejmladší dcera krále, který si celý život přeje syna. Místo vyšívání a parádění malá princezna neustále mizí z dohledu služebných a buď pobíhá po lese, kde se učí šermovat, anebo se schovává v zámecké knihovně a čte. Když je dost stará na vdávání, oznámí otci, že ženy nejsou majetkem mužů. Posléze se právě v mužském převleku vydá do sousedního království, aby se v souboji utkala s tamním vladařem, mladým králem Romualdem (Kim Rossi Stuart). Fantaghiró přitom dokazuje odvahu, sílu i inteligenci, ale nezapomíná u toho na laskavost, empatii a neřeší problémy s egem. Díky tomu dokáže z toho, že ji coby ženu okolí podceňuje, udělat svou výhodu. S Romualdem se do sebe nicméně zamilují a v závěru se princezna stává královnou: nikoliv sňatkem, ale proto, že se její vlastní otec rozhodne odejít na odpočinek ve prospěch mladé generace a svůj trůn rozdělí právě mezi své tři dcery a jejich nápadníky, kteří posléze vládnou všichni společně.
Přechod od monarchie k demokracii rozhodně patří k highlightům prvních dvou na sebe navazujících dílů ságy, ačkoliv v dětství jsme to tak asi nevnímali. Co jsme už ale i jako malé děti cítili, byly zdánlivé drobnosti, jimiž se Fantaghiró lišila od jiných pohádkových – často černobílých a plochých – hrdinek. Zpočátku například pohrdá svými sestrami, které se chovají podle standardních princeznovských očekávání, v průběhu příběhu si ale dokáže přiznat, že její nevraživost vychází především z pocitu osamělosti. Své sestry přijme takové, jaké jsou – stejně, jako ony přijmou ji – a pochopí, že svoboda žen, za kterou tolik bojuje, znamená mimo jiné i to, že když je žena spokojená jako klasická princezna, má právo být klasickou princeznou. Právě solidarita mezi pokrevními i volenými sestrami a vzájemné pochopení jsou stavebními kameny feminismu.
Fantaghiró se nejprve vydává za muže, protože v jejím světě se nesluší, aby žena dělala to, co dělá ona – protože ženy jsou v něm slabé a nerespektované. Když je ale tajemství jejího převleku odhaleno, z masky se stává zbroj. V pokračováních série, v nichž Fantaghiró mimochodem nedělá téměř nic jiného, než že zachraňuje svého milého ze zakletí či před jistou smrtí, princezna sice dál nosí praktický pážecí sestřih, punčochy a kamizolu, vystupuje už ale pod svou skutečnou, ženskou identitou.
Během svých dobrodružství Fantaghiró svádí boj s Černou královnou (Brigitte Nielsen) i pánem zla Darkenem (Horst Buchholz). Postaví se také čaroději Tarabasovi (Nicholas Rogers), který chce vyvraždit všechny prvorozené děti v království, a nejenže ho porazí – on pro lásku k ní dokonce zavrhne své temné já a polepší se, a to i když Fantaghiró jeho city neopětuje. V této lince tak sledujeme příběh ženy, jejíž sebedůvěra a dobré srdce dokážou prolomit toxicky maskulinní skořápku egomaniakálního muže bažícího po moci, načež se ukáže, že ve skutečnosti všechno dělá jenom proto, aby si získal zájem a úctu svého odcizeného otce. Opravdu jako ze života.
Důležité je, že při veškerém svém jednání Fantaghiró nezapomíná a nepřestává být laskavá. Vždy se zastává slabších, nedělá to ale performativně, je to pro ni automatické. I když tedy nejrůznější společníky, které během svých cest potkává, velmi ráda škádlí a popichuje, nikdy nepřipustí, aby se jim stalo něco zlého. V každém, právě i v Tarabasovi, dokáže vidět dobro, protože je sama taková. Má své chyby a není neomylná, ale k obojímu se staví čelem. A protože má spoustu blízkých, na nichž jí záleží, je zranitelná: to každému hrdinovi vždy dodá lidský uvěřitelný rozměr.
A z toho důvodu jedním z nejkrásnějších motivů v celé sérii je, když Fantaghiró ve třetím díle filmové série spojí síly s malou královskou dcerou Smeraldou (Elena D'Ippolito). Smeralda je sirotek a Fantaghiró v mnohém připomíná ji samotnou, když byla malá – je drzá, nebojácná a mazaná. Mezi dospělou ženou a dívkou postupně vznikne blízké pouto a Fantaghiró nakonec Smeraldu adoptuje. Tak se vedle moudré královny, emancipované bojovnice a rovnocenné partnerky svého muže stává ještě matkou, čímž dokonale ilustruje, kolik rolí ženy mohou zvládat, i že se tyto role navzájem nijak nevylučují, že jedna nesnižuje význam druhé; naopak že fungují ve vzájemné kooperaci a dohromady tvoří komplexní, vrstevnatý charakter – v pohádce i ve skutečnosti.
