Nalijme si čistého vína. Sami sobě lžeme téměř ve všem. Jsme mistři sebeklamu a experti na lepší realitu. Je to cesta ke spokojenějšímu životu, nebo nás naopak růžové brýle vrhají do začarovaného kruhu výčitek a obviňování v momentech, kdy se na sebe, třeba v rámci sebetrestání, podíváme realisticky?
Stává se vám někdy, že hledáte sami sebe a přemýšlíte, jestli ta osoba, kterou denně vidíte v zrcadle, je vám ještě vůbec podobná? Tlak společnosti a sociální trendy nás tlačí do situací, kdy se stylizujeme do představ ostatních. Nebo přesněji, kdy se sami přetváříme do podoby, o které si myslíme, že právě tak nás ostatní vnímají, a chceme, aby nás tak i viděli. Ve vlastních představách jsme štíhlejší, naše křivky jsou zaoblenější, vlasy hustější, nohy delší a v životních situacích vždy víme, jak vtipně a adekvátně zareagovat.
TIP NA VIDEO: Jak si poradit v případě, že vás přepadne úzkost?
Proč si takové věci nalháváme? Z hlediska evoluce je to nezbytné. „Lhaní je v porovnání s ostatními způsoby získávání moci velmi snadné,“ říká Sissela Bok, odbornice na etiku z Harvardovy univerzity. Podle ní je mnohem jednodušší lhát, abyste získali něčí peníze nebo bohatství, než někoho praštit po hlavě, případně vykrást banku. Ve vztahu k ostatním lžeme nejčastěji proto, abychom zametli pod koberec problém v partnerském, pracovním nebo společenském vztahu. Ale ty úplně nejčastější lži se odehrávají v hlavě, když si chceme ospravedlnit vlastní činy a jednání. Zamysleli jste se někdy nad tím, kolikrát denně se nějaké malé interní lži dopustíte? Jsou to desítky, a možná i stovky momentů, kdy máme možnost pohlédnout do očí realitě, nebo se obelhat pomocí malé neškodné lži.
Jenže dívat se do očí realitě často bolí a ve společnosti zaměřené na výkon je to čím dál složitější. Jen ze sociálních sítí se na nás valí obrázky, se kterými se podvědomě srovnáváme. V takových chvílích je sebeklam naším obranným mechanismem. Snažíte se cvičit, abyste se cítili líp, a na Instagramu na vás neustále vyskakují fitness koučové a výživoví poradci? Těžko něčeho docílíte tím, když si řeknete, že takhle nikdy vypadat nebudete. Pravděpodobně někde vzadu ve své mysli víte, že to tak opravdu bude, ale co si pomůžete, když si to budete donekonečna opakovat jako mantru? Pravda je v tomto případě demotivující a rozhodně vám nepomůže v úsilí vytrvat.
Popírání reality, kterého se mozek dopouští, aby nás chránil, je ale mnohem zrádnější. Někdy sice může pomoct, abychom se nezhroutili a fungovali dál, jindy nás ale paradoxně žene do záhuby. Třeba v případech, kdy si alkoholik není schopen připustit, že má problém. Podobně fungují i přehnané představy o nás samotných. Například 90 procent řidičů a řidiček si myslí, že jsou nadprůměrní řidiči. Nemusíte mít vystudovaný matfyz, aby vám bylo jasné, že to statisticky nevychází.
Sebevědomí je určitě dobrá věc, ale přehnané sebevědomí bývá na škodu. Nemotivuje nás k lepším výkonům, ale naopak často vede k selhání. U lidí, kteří se snažili přestat kouřit, se během psychologických studií ukázalo, že ti, kteří byli přesvědčení o své supersilné vůli, měli větší tendenci selhávat než lidé, kteří o sobě měli realističtější představy. To, že si všichni občas něco nalháváme, ovšem neznamená, že je to dobře. Sebeklam je technika, kterou používáme, abychom se vyhnuli zranění. Jenže problém je v tom, že čím déle si budeme lhát, tím větší bolest nás na konci čeká. V podstatě tak jen oddalujeme nevyhnutelné, a navíc se do problému hlouběji zaplétáme.
Lež používáme také v momentě, kdy se chceme ukázat v lepším světle a chceme druhé přesvědčit o svých kvalitách, hodnotách nebo schopnostech. Proč má ale člověk potřebu stylizovat se i ve vlastních očích? Osobní válku na pomezí pravdy a lži svádí denně většina z nás. Ani si neuvědomujeme, že mnohdy lžeme už od rána, když vypneme budík a sami sebe přesvědčíme, že pozdní příchod do kanceláře se projednou odpouští. Pak přidáme další lež, že autobus dnes nepřijel nebo nestartovalo auto, a tu kolegové nejspíš neodhalí.
Někdy si nalháváme i úplné banality. Také jste sami sebe přesvědčili, že neumyté vlasy nebudou budit pozornost? Byl to samozřejmě omyl, ale je pravda, že se nejspíš nic zásadního nestane. Jen je možná zbytečné vlastní mysl takto zatěžovat, protože až se vás zítra šéf zeptá, jestli už máte v pořádku auto, moment překvapení ve vašich očích řekne víc než tisíc slov.
Lhaní je postaveno na impulzech z mozku, které vytvářejí chemické reakce. Podle psychoterapeuta Tomáše Rektora například při psychoterapii lžou všichni, sám říká, že věří svým klientům, ale ne jejich příběhům. Důležité je si uvědomit, že i malá lež nás může v očích druhé osoby trvale poškodit, ztracená důvěra se pak získává zpět velmi obtížně.
Sebeklam naproti tomu přesvědčuje o vymyšlené „pravdě“ nás samotné, jednoduše řečeno, snažíme se pomocí smyšlených argumentů mozku vnutit to, že naše představa o věci nebo situaci je tou situací samou. Po delším čase si už ani neuvědomujeme, že se naše realita a vzpomínky na ni od skutečnosti značně liší. Představte si jednoduchou situaci, kterou zažil asi každý. Nákup věci, kterou nepotřebujete nebo si ji nemůžete tak úplně dovolit. Už za pár dní se vám bude zdát, že byla vlastně docela nezbytná, a finance, které jste vydali, už nebudou tolik scházet. V řádu týdnů vám už vůbec nepřijde, že s tím konkrétním nákupem bylo něco špatně. Jak se to stalo? Jednoduše jste sami sebe přesvědčili, že realita byla jiná, než se objektivně zdála.
Jenže co je pravda? Ve filozofii, vědě, právu a náboženství hraje zásadní roli. Může být absolutní, založená na faktech a důkazech, a také relativní, tedy závislá na konkrétním úhlu pohledu. Do druhé kategorie tak spadá většina toho, co denně řešíme a sdělujeme. Vzpomenete si na dětství, kdy vám dospělí říkali, že lhát se nemá, a jedna z prvních emocí, které si vybavíte, je, jak moc jste se báli, že se na vaši lež nebo obelhání druhého přijde? Vybavíte si ale, zda se vám dospělí někdy snažili definovat pravdu a vysvětlit, jak moc subjektivní může být? Spíš těžko.
Důvodů může být více. Jedním z nich bývá, že pravda dost často naráží v mezilidských vztazích na hranice slušnosti. Jste zvyklí na otázku, jak se máte, odpovídat pravdu, nebo automaticky odpovídáte, že se máte dobře, či přímo skvěle? A co myslíte, jsou národy, kde je zvykem s cizími lidmi v obchodech i na ulici zaplétat krátké rozhovory a po pozdravu se vždy optat, jak se má ten druhý, pokrytecké? Chválíte vzhled druhých o to vehementněji, oč méně se vám jejich outfit nebo vizáž zamlouvá? Proč to asi děláte… Snažíte se zvýšit svou sebehodnotu a utvrdit se v tom, že jste milá a laskavá osoba? Nebo se vaše škodolibé já jen tiše směje?
Na druhou stranu si zkuste představit, jak by asi vypadal svět, ve kterém bychom všichni mluvili pravdu. Existovala by přátelství a dobré vztahy, kdybychom říkali vždy zcela bez příkras, co si o lidech, jejich vzhledu a jednání myslíme? A jak bychom se sami cítili pod tlakem toho, že bychom se stále dozvídali jen takzvanou pravdu, ve skutečnosti spíš přesnou definici toho, co si o nás lidé myslí? Pomáhá nám lež přežít a prožít život jednodušší a spokojenější, nebo je občas jediným východiskem ze situací, kdy by pravda ublížila a zraňovala?
Mnoho zneklidňujících otázek, na které pro hodně lidí neexistuje jednoduchá odpověď. Je jen na nás, abychom si určili vlastní hranice, kdy jsme ochotni se pravdy v zájmu vlastní spokojenosti vzdát. Jedno ovšem platí bez pochyb. Úsměv a vlídné slovo, které spíš pohladí, než tne, jsou to nejjednodušší, co může zlepšit náladu i den každého z nás.
Článek vyšel v časopisu Moje psychologie. Aktuální číslo najdete na stáncích nebo jej můžete zakoupit online na iKiosek.cz.
