Hlavně aby mě nikdo neviděl plakat. Hlavně abych neukázala svou křehkost a slabost. Přesně tak znělo moje životní krédo, na němž jsem postavila svou veřejnou masku člověka, kterého nikdy nic nepoloží. Po třech dekádách skrývání jsem ale došla do bodu, kdy jsem odhodila veškerou přetvářku a začala brečet. Veřejně a bez studu. Co se změnilo?
Bylo mi pět let, když jsem poprvé viděla film E. T. – Mimozemšťan. Seděla jsem zatočená v dece čelem k televizi a celou druhou polovinu filmu se mi po tváři řinuly slzy. Kromě samotného dojemného děje jsem ale řešila ještě jednu zásadní věc – nechtěla jsem, aby moji rodiče, kteří seděli vedle v křesle, viděli, že brečím.
TIP NA VIDEO: Co dělat, když vás přepadne úzkost?
Ani po více než 25 letech se na mé obavě, že by mě někdo mohl spatřit se slzami v očích, nic výrazně nezměnilo. V kině jsem si vždy „na tajňáka“ otírala mokré tváře a čekala až do konce titulků, až se mé emoce trochu zklidní a oči oschnou. Teprve pak jsem byla schopná podívat se do očí svému partnerovi nebo kamarádce a dát jim svým vážným výrazem najevo, že mě ani tak obrovský doják, jaký jsme právě dokoukali, nedokáže rozhodit. Za svůj uplakaný projev emocí jsem se jednoduše většinu svého života styděla.
„Právě jste mi řekla dost závažnou a bolestivou věc. A já se vás ptám, proč nepláčete,“ řekl mi jednou na sezení můj terapeut. Na terapiích jsem postupem času pozbyla jakéhokoliv ostychu a nebála se otevřít kdejakou svou Pandořinu skříňku a vymést kostlivce ze skříně. Po kapesníku jsem ale ani jedinkrát nenatáhla. „Víte, já asi takhle neumím plakat, a ani nechci,“ zaskočeně jsem vykoktala odpověď. Terapeut si mě změřil pohledem: „Já si myslím, že vy byste právě plakat měla. A to dost často.“
Tehdy jsem ze sezení odcházela s lehce provinilým pocitem. Nebyla pravda, že bych nikdy nebrečela. Popravdě odjakživa jsem brečela docela často, ale s výjimkou nečekaných vztahových hádek jsem nikdy nedokázala připustit, aby mě někdo během mé slabé chvilky spatřil. Mohl za to strach z odhození mé veřejné masky, pomocí níž jsem světu dávala najevo, že ustojím cokoliv bez uronění jediné slzy? Nebo obava ze ztráty kontroly nad sebou samou a svými pocity? Nejspíš mix obojího.
Od zmíněného dotazu mého terapeuta uběhl rok. A přestože jsem téma pláče už nikdy na sezení neotevřela, pachuť z nepříjemného komentáře mi zůstala v hlavě a postupně začala můj přístup k projevování emocí měnit.
Mnohé se změnilo během letošního, pro mne v mnoha ohledech velmi intenzivního jara – přišly chvíle, kdy už jednoduše nebylo možné být neustále paní vlastních emocí. A já začala plakat. Veřejně, v práci, v metru, před přáteli, kolegy a samozřejmě i o samotě. Tsunami pocitů už byla natolik silná, že mě absolutně semlela. Ale jak se říká – po každé bouři přijde zase slunce. Z pláče jsem si postupně udělala vlastní formu terapie a self care. Nejednou jsem si vzpomněla na divoká teenage léta, kdy se pláč do polštáře mnohokrát stal noční ukolébavkou, po níž jsem se ráno probouzela jako znovuzrozený člověk. To, za co jsem se ale dříve styděla, se letos stalo mým pomocníkem pro pročištění hlavy, urovnání myšlenek a v konečném důsledku i zlepšení duševního rozpoložení.
Celý život jsem se snažila ukázat světu, že jsem silná a nic mě nerozhodí – a pokud rozhodí, nikdo se o tom nedozví. V praxi to ale mělo přesně opačný účinek, neboť jsem se před světem začala uzavírat a nechtěla se příliš emočně projevovat. Ve chvíli, kdy jsem ale dokázala dát najevo svou křehkost a slabost, se mnohé obrátilo k lepšímu – nejenže jsem pocítila značnou úlevu, zlepšily se ale i vztahy, které se tím v mnoha případech dostaly na novou, hlubší a provázanější úroveň. Pláč, ať už ten šťastný nebo smutný, se stal mým přírodním antidepresivem, které dokáže vyléčit nejednu vnitřní bolest.
Nedávno jsem se svým manželem vyrazila na kina na film, který má kamarádka Dominika popsala jako snímek, který tě absolutně rozloží. A rozložil. Během finální scény jsem se opět stala tou malou holčičkou, která schovaná v dece brečela u E. T. I tentokrát jsem automaticky v temnotě závěrečných titulků vystřelila ruce ke svým očím a začala si otírat slzy. Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že mě od návratu k původním, emoce potlačujícím časům dělil jediný krátký krok. Ze starého návyku mě vytrhl až můj manžel, když se ke mně v sále naklonil a s lehkým pobavením zvolal: Týno, tebe ten film regulérně dojal, vždyť ty brečíš! A já poprvé v životě s klidem v duši přitakala.
