Jiří Špičák a Kateřina Špičáková v pravidelném Deníku prvorodičů reflektují zkušenosti s očekáváním a výchovou potomka. / Ilustrace: Lenka Samešová

Jiří Špičák a Kateřina Špičáková v pravidelném Deníku prvorodičů reflektují zkušenosti s očekáváním a výchovou potomka. / Ilustrace: Lenka Samešová Zdroj: Profimedia.cz

Odpočinu si ještě někdy? Kultura dětského spánku je největší psycho raného mateřství

Když děti nemáte ani s žádnými nepřicházíte do kontaktu, tak nějak povšechně tušíte, že se miminka často budí – a pak se to prostě nějak srovná. Jakmile v tom ale žijete, stane se pro vás dětský spánek tématem číslo jedna. Nabaluje se na něj spousta profesionálních rádců, kteří se ovšem především snaží na zoufalých rodičích vydělat. Nenechte se mást. Univerzální trik, jak děcko přimět zařezávat celou noc, prostě neexistuje.

Když se dobře nevyspím, nefunguju. Podle jednoho výzkumu to může souviset s mojí úzkostlivou povahou: my nerváci jsme prý na nedostatek odpočinku citlivější. Vstávat každou hodinu či dvě několik měsíců, v horších případech i let – tak, jako vstávají rodiče malých dětí, u těch kojených zejména maminky – ale elánu nepřidá vůbec nikomu. Když se nám narodil syn, věděla jsem, že dát mu základy kvalitního spánkového režimu pro mě v těch prvních měsících bude priorita. Nejde totiž jenom o mě: přetažené dítě víc brečí a víc se vzteká, je dlouhodobě nespokojené, nebaví ho si hrát ani trénovat pohybové ústrojí. Odpočinek jednoduše potřebuje pro správný vývoj.

TIP NA VIDEO: Rodičovský příspěvek v roce 2023: Kdo na něj má nárok a jak ho čerpat?

Video placeholde

Už před porodem jsem začala téma poctivě studovat a vlastně mě dost překvapilo, jak je živé i třeba jen na sociálních sítích. Instagramových profilů zaměřených na pomoc s dětským spánkem existuje obrovské množství a spánkový kouč je regulérní povolání. Zejména v zahraničí, kde se matky po porodu vrací do zaměstnání výrazně dřív než v Česku, pak hodně frčí spánkový trénink, přičemž existuje asi pět nebo šest metod, jak ho zvládnout. Na jeho konci má být samostatný a spokojený malý spáč, který večer bez větší pomoci na povel usne a neprobudí se až do svítání, kdy on i jeho zploditelé procitnou odpočatí a usměvaví, připraveni užívat si nový den. Spánkově deprivovaným rodičům to zní jako sen. Má to ale samozřejmě mnoho háčků.

Nech ho vyřvat, ale říkej tomu trénink

Ačkoliv veškeré programy spánkových koučů (z nichž většina je samozřejmě zpoplatněná s tím, že jen tak svému dítěti zajistíte opravdu úspěšný trénink na míru) hned v úvodu říkají, že spánkový trénink neznamená nechávat dítě vyřvat, ve skutečnosti to přesně tohle znamená. Jen to není hororová klasika, kdy vyčerpaná matka nechává ratolest hodiny hystericky plakat v ohrádce. Ať si zvolíte jakoukoliv metodu, v určité její fázi prostě musíte nechat miminko chvilku brečet. Některé metody dovolují přijít k němu a utěšit ho dřív, některé později. Všechny ale stojí na představě, že několikaměsíční dítě je z psychologického hlediska dostatečně vyspělé, aby chápalo, že v noci se spinká, že maminka prostě nepřijde, a tak se holt musí uklidnit samo. Ano, stále je řeč o tvorech, kteří si sami nedokážou zajistit potravu, udržet stabilní tělesnou teplotu ani dojít na záchod a jejichž přežití zcela závisí na jiné osobě.

Takovou schopnost logického uvažování a regulace emocí nemá ani řada dospělých lidí s plně vyvinutým mozkem, natožpak malé dítě. Když miminko pláče, znamená to, že mu něco chybí. Může mít hlad nebo mokrou plenu, ale taky se třeba prostě jenom ve tmavém pokojíčku a prázdné postýlce cítí opuštěné a potřebuje cítit blízkost. Vědci se dlouhodobě shodují v tom, že na začátku života si děti nějakou dobu ani neuvědomují, že jsou samostatným organismem, a ne součástí matčina těla. Že plačící dítě nakonec utichne a usne, ve většině případů znamená pouze to, že odpadlo vyčerpáním, a navíc s pocitem, že se o jeho potřeby nikdo nepostará. Opravdu kvalitní základ do života.

Že hon za dokonalým dětským spánkem západní společnost opravdu pohltil, dokazuje i fakt, že se právě na zmiňovaných sociálních sítích začíná objevovat stále víc kontraprofilů, které vysvětlují, že spánkový trénink je blbost. Že děti nejsou roboti, nemají mentální kapacitu se samy od sebe uklidnit a uspat, že každé miminko je jiné a má individuální spánkové potřeby. Že jako i vy někdy nemůžete usnout a polovinu noci se jen převalujete v posteli, platí to také u těch nejmenších. Spánkoví koučové jednoduše na rodičích napáchali takové škody, že musí nastupovat antikoučové, aby připomínali naprosto instinktivní věci.

Kdy to skončí?

Nechat spánek dítěte úplné náhodě ale také není ideálním řešením, obzvlášť pokud člověk musí pracovat – což minimálně jeden z rodičů zpravidla musí – nebo jen nechce přijít o zbytky energie a rozumu. Co tedy s tím? Bohužel nic moc. Další věc totiž je, že když už máte pocit, že jste dítěti zavedli jakýs-takýs režim, naruší mu to zuby, nemoc, separační úzkost nebo třeba změna času či venkovní teploty. Je to taková rada/nerada, ale v případě miminovského spaní opravdu stoprocentně platí, že je potřeba sledovat přirozený vývoj dítěte a s ním neinvazivně pracovat. Váš úkol je dítě ve spánku podpořit, ukázat mu, že je to něco zdravého, klidného a příjemného, na co se může těšit, a ne se tomu bránit.

Jedna z nejlepších věcí, co jsem si v souvislosti s tématem přečetla, zněla, že dítě ke spánku prostě nedonutíte. Můžete mu nabídnout příležitost, aby si odpočinulo: vytvořit mu klidné tiché tmavé prostředí vybízející ke spaní a celkově ho zklidnit, ale to je asi tak všechno. Když budete nervózně postávat nad postýlkou a se slzami v očích zcela bdělého potomka přemlouvat, aby dělal hají, protože podle plánu má zrovna teď spát, nepomůžete sobě ani jemu.

Jedna věc, která se objevuje v programech spánkových trenérů, se mi přece jenom osvědčila a osobně si myslím, že právě díky tomu syn večer usíná v klidu a víceméně samostatně: od osmého týdne jeho života s ním vždy večer dělám usínací rituál. Jde o sérii věcí, kterými ho připravím na spaní (zatažené závěsy, tlumené světlo, mlíčko, ukolébavka, čistá plenka a pyžamo). Dělám je každý den ve stejném pořadí a zhruba ve stejnou hodinu. Zkuste to také – nikdy není pozdě začít.

Tip pro unavené matky

Chce to pevné nervy a schopnost říct si o pomoc po náročnějších nocích – ať už babičkám, kamarádům nebo (a to především) druhému rodiči dítěte – aby veškerá péče neležela jen na primárním pečovateli. Znám děti, které od tří měsíců prospí deset hodin v kuse, ale i děti, které půjdou brzy do školy a ještě nedokážou spát jinde než v posteli rodičů. Dětský spánek je boj, ve kterém nemůžeme dělat nic moc jiného než si vybrat, jestli se necháme psychicky zcela vyšťavit, nebo přijmeme, že zrovna tohle je mimo naši moc a musíme se naučit být v tom pružní, jakkoliv je to náročné. Doporučuji to druhé.