Na terapii chodíme proto, abychom sami sobě více porozuměli. Abychom se dokázali vypořádat s bolestmi a traumaty z minulosti a třeba se i tak trochu „dali do klidu“. Často tak vkládáme svou duši a svoje interní pochody do rukou cizího člověka, kterému důvěřujeme, a automaticky doufáme, že nás navede na správnou cestu k uzdravení. Jenže co když se stane, že vám terapeut místo pomoci zadělá na nový problém, který se stane novým důvodem pro vaše úzkosti?
A co když vás prostě nikdo nemá rád? zeptal se mě se zcela vážnou tváří vloni můj terapeut. Seděla jsem u něj v ordinaci zabořená v ušáku z Ikey, objímala na břiše polštář a svěřovala se, že opět prožívám pocity velkého osamění, které se mě párkrát do roka zmocní. V době, kdy jsem k tomuto psychologovi chodila, jsem se nacházela na velké životní houpačce, která vygradovala na mé oslavě narozenin uprostřed léta. Příslib hojné účasti, kterou na poslední chvíli zrušilo 90 procent kamarádů, ve mně zasel semínko pochybností a smutku. Mám skutečně nějaké kamarády? Mají mne lidé rádi? Ne že by přece na tom tolik záleželo, ale nikdo se nechce cítit ve světě sám… Ptala jsem se sama sebe.
TIP NA VIDEO: Co dělat, když vás přepadne úzkost?
Původně jsem si myslela, že z této narozeninové příhody udělám tradiční finální tečku za jedním sezením, kdy se mne v posledních deseti minutách terapeut vždy zeptal Je ještě něco, co byste chtěla rychle probrat? Nakonec se z toho ale vyklubal zcela nový, dost závažný problém, jehož plody jsem sklízela ještě před pár týdny.
Dotaz, co když mne moji přátelé ve skutečnosti nemají rádi, doplnil ještě lehce kousavou poznámkou, že je dost možné, že se na oslavě neukázali proto, že prostě nechtěli přijít a nebylo to pro ně důležité. Zalapala jsem po dechu a vykoktala na svou obranu něco v tom smyslu, že tak to rozhodně být nemohlo, neboť své přátele znám natolik dobře, abych věděla, zda jsou naše vztahy skutečně pevné. Jako odpovědi se mi dostalo ironického úsměvu adoporučení, ať se zamyslím nad tím, zda na své okolí nepůsobím příliš arogantně. Rozloučili jsme se a já dodnes lituji, že to nebylo finální rozloučení.
Ještě ten samý den jsem se doma doslova psychicky složila. Přestože mou prvotní reakcí – byť zatíženou šokem – byla obrana a ubezpečení jeho i sama sebe, že jeho věty nebyly nic jiného než holý nesmysl, brouka z hlavy už jsem nedostala. Propadla jsem se do propasti neskutečně sžíravých obav, které mne začaly budit i ze spaní. Co když jsem skutečně tak špatný člověk? Co když si nezasloužím být obklopená dobrými lidmi? Co když jsem skutečně úplně sama a všechna moje přesvědčení byla jen přetvářka a iluze?
Podtrženo, sečteno, můj terapeut ve mně zasel nový problém. Téma jsem u něj chtěla probrat jen proto, abychom se pobavili o tom, proč se občas cítím sama a co dělat s tím, abych se tak necítila. Výsledkem ale bylo, že se z mých občasných pocitů osamělosti zrodilo přesvědčení, že jsem skutečně na celém světě sama a nikdo mne nemá kvůli mé aroganci rád.
Postupem času se prvotní smutek přelil v bezbřehé naštvání. Naštvání na dotyčného terapeuta jakožto člověka, který zjevně vůbec nezvládl svou roli psychologa, a naštvání sama na sebe, že jsem nebyla schopná okamžitě rázně reagovat, ohradit se a místo dělání mrtvého brouka na dalším sezení se k situaci vrátit a na rovinu říct, že se mne dotkla a zasela ve mně další problém, který vedl ke zhoršení úzkostí.
„Na svých prvních terapiích jsem zažívala podobné pocity,“ svěřila se mi nedávno má známá, když jsme se k mojí zkušenosti dostaly v konverzaci u piva. „Vůbec jsem se u své terapeutky necítila komfortně. Cítila jsem se často jejími poznámkami zahnaná do kouta, což ve mně probouzelo další úzkost. Našla jsem ale dostatek odvahy a na rovinu jí to řekla. Byla překvapená, ale vše vzala v potaz a nakonec jsme se dostaly k velmi zajímavé debatě o tom, proč u ní takové pocity zažívám a co přesně je spouští,“ sdělila mi.
Chování mé známé dnes beru jako ukázkový příklad, jak by se člověk měl v obdobné nepříjemné situaci chovat. Zastávám názor, že terapeutická ordinace by měla v první řadě být absolutní safe space, kde si sice člověk může projít velmi nepříjemnými momenty, ale nikdy by neměl odcházet ještě víc (a hlavně bezdůvodně) rozhozený s novým problémem na svých bedrech.
Tímto se opět potvrzuje pravidlo, že na terapiích je pro úspěch skutečně klíčová komunikace. Sezení by nikdy neměla být monologem – ani vaším, ani terapeutovým. Dvojnásobně to platí v situacích, kdy se skutečně cítíte nekomfortně nebo se vás zmocňují velmi negativní emoce a myšlenky.
Někteří psychologové vám to dost možná neřeknou, ale zpětná vazba, ať už pozitivní nebo negativní, je na terapii nezbytná. Bez ní se totiž můžete dostat do začarovaného kruhu, kde se bojíte ohradit, a vše nakonec „vyřešíte“ tím, že si vůči dotyčnému člověku vytvoříte blok a už nikdy nebudete schopní jít v terapii do hloubky. Ostatně, přesně tak jsem to udělala bohužel i já. Po pár týdnech od incidentu jsem začala rušit svá sezení, až jsem nakonec z ordinačního kalendáře kompletně vyghostovala.
Je to už více jak půl roku, co na terapie nechodím a konkrétně problém s pocitem osamělosti si zatím zpracovávám sama dle svého uvážení. Bavím se s přáteli, kteří mi tehdy na oslavu nepřišli, svěřuji se jim se všemi emocemi, které jsem tehdy prožívala a otevřeně se jich ptám na názor na mě, na mou domnělou aroganci, kterou mi terapeut podsouval, i na to, co si o celém mém zážitku myslí. A reakce jsou více než pozitivní a uklidňující.
Vím, že kdybych zasáhla dřív, nemusela jsem strávit tolik času pochybnostmi. Jsem ale přesvědčená, že z mnoha negativních situací se dá nakonec vytěžit něco pozitivního. A pokud celé chování onoho terapeuta mělo vést k tomu, že se začnu velmi otevřeně bavit se svými blízkými, nebudu se bát zeptat na jejich názor ani na to, co pro ně znamená naše přátelství, tak se nakonec terapie naprosto vydařila. A na tom v konečném důsledku možná záleží vůbec nejvíc.
