Bývaly doby, kdy na přehlídkách haute couture nejvíc táhly renomované módní domy, které zná celý svět – Dior a Chanel. Dnes se oba potýkají s kritikou, která jim vyčítá stagnaci, nedostatek invence (Dior) i prapodivný styling, jenž znevažuje jinak krásné kousky (Chanel). Nejhlasitější aplaus i v rámci sociálních sítí tak minulý týden v Paříži sklidil někdo jiný – John Galliano, který si pro módní dům Maison Margiela přichystal vysoce uměleckou podívanou a podle mnohých vrátil haute couture její podstatu. Král je mrtev, ať žije král.
Tajemně nasvícená scéna pod nejkrásnějším pařížským mostem, ze které se modelové a modelky vynořují jako tajemné potulné bytosti. Někteří kráčejí pomalou smyslnou chůzí, jiní se performativně „klátí“, takže na první pohled připomínají loutky nebo živé mrtvé. Jakmile ovšem ustoupí stín a scénu osvětlí i pouliční lampy, naskytne se divákům pohled, jaký v rámci přehlídek haute couture už dlouho neviděli.
Kolekce Artisanal módního domu Maison Margiela, za kterou stojí John Galliano, připomíná nejlepší časy haute couture, kdy se módní domy nesnažily pouze o líbivý a nekomplikovaný luxus, ale aspirovaly na komplexnější umění. Letos se v této souvislosti hovoří o třech návrhářích, kteří to dokázali – Daniel Roseberry pro Schiaparelli, Robert Wun a právě John Galliano pro Maison Margiela.
ProGalliana to musí být mimořádně sladký návrat na vrchol, ve který možná už ani nedoufal. Připomeňme, že koncem roku 2010 poslal svou kariéru uctívaného návrháře ke dnu, když se v baru vůči lidem u sousedního stolu opilý dopustil urážlivých antisemitských a rasistických výroků. Skandál ho stál pověst, 6000 eur, které mu o několik měsíců později uložil soud jako pokutu, a prestižní místo kreativního ředitele u módního domu Dior, kde tou dobou působil patnáct let. Britský návrhář se španělskými kořeny se rázem ocitl na černé listině a jediný, kdo si od něho troufl objednat šaty (na svatbu), byla Kate Moss, která ho tím – jak o dva roky později přiznal v kajícném rozhovoru pro Vanity Fair – zachránila.
O patnáct let později je John Galliano zpátky v sedle a módní svět se opět klaní jeho talentu. Omluva byla přijata, pokání bylo dostatečně dlouhé. Dřívější provokatér, známý svou excentrickou vizáží, který přiznal, že si vždy po přehlídkách musel prolít hlavu alkoholem, se nyní soustředí výhradně na tvorbu a ta v nejlepším slova smyslu vyráží dech. Minulý pátek, v poslední den Haute Couture Fashion Weeku, vzal diváky (a potažmo publikum skrze sociální sítě) na přehlídku, na kterou se prý v kuloárech bude vzpomínat hodně dlouho – například podle magazínu AnOther navěky změní módu. Dnes třiašedesátiletý návrhář, který už dekádu relativně v tichosti tvoří pro módní dům Maison Margiela, si totiž od odborného publika vysloužil ten nejhlasitější potlesk.
Avantgardní scéna pařížského podsvětí, ke které Galliana inspiroval rumunský sochař a pouliční fotograf Brassaï, posloužila především jako prostředek vytržení ze současné reality a vtažení do filmového děje, který se odehrává někdy v dobách minulých. Však také jedním z tvůrčích poselství byl návrat do režimu offline, respektive někam mezi Belle Époque a devadesátky – tedy do dob, kdy jiná alternativa neexistovala. Namísto prázdných pohledů upřených kamsi za diváky navazovali modelové a modelky s přítomnými hosty intenzivní oční kontakt. Jejich dramatické siluety, proměněné stahujícími korzety a protetickými komponenty, byly pro změnu narážkou na honbu za nerealistickými ideály krásy – paradoxní je, že mezi hvězdami v první řadě byly i slavné Kardashianky.
Do dějin se též zapíše make-up legendární vizážistky Path McGrath, díky kterému modelky vypadaly jako porcelánové panenky – jednalo se o specifickou slupovací masku, jak odhalilo video z backstage. Samostatnou kapitolu pak tvoří design oděvů, který v sobě dokonale snoubil to nejlepší z rukopisu Johna Galliana i Martina Margiely – předimenzované siluety, dekonstrukce oděvu i fetiš. Transparentní šaty, které na sobě měly některé modelky, splývaly s jejich těly natolik, že vzbuzovaly otázku, zdali je ochlupení v rozkroku jejich vlastní, anebo jde o aplikaci na šatech. Druhá možnost je správně, šlo o lidský porost všitý do hedvábí. Mimochodem, zde Galliana inspiroval fauvistický malíř Kees van Dongen.
Návrhář, jehož jméno bude už navždy synonymem talentu, předvedl nejen ojedinělou spektakulární show, ale i úctyhodné řemeslo – v kolekci použil patnáct nových technik, tvorba některých oděvů zabrala devět měsíců. Jeho fantazie dalece přesáhla hranice standardní haute couture a vrátila jí její pravou podstatu – znovu z ní učinila sen, nikoli jen nedostižné luxusní zboží pro čtyři tisíce privilegovaných.
