Ona je vizuální umělkyně, herečka a kurátorka projektu Terapie sdílením, on psychoterapeut a spisovatel. Ester Geislerová a Honza Vojtko společně vedou přednášky o vztazích a mezilidské komunikaci. Proč je setkání tváří v tvář její nejzásadnější forma a proč horoskopy nefungují?
Za pět let jste četli tisíce vztahových zpráv, uspořádali desítky přednášek, ty se, Honzo, živíš jako terapeut. Nejste už z řešení vztahů občas unavení?
Honza: Naopak. Myslím si, že to, že mě Ester k Terapii sdílením pozvala, a že ji společně s ní můžu spoluvytvářet a realizovat, mi v práci i pomohlo. Původní profesí jsem andragog, tedy vzdělávám dospělé, k tomu jsem absolvoval mnoho psychoterapeutických výcviků, jak na individuální terapeutickou práci, ale především pro párovou terapii, jsem tedy párovým psychoterapeutem, proto je pro mě neskutečně důležité lidi vzdělávat, něco jim ukazovat, demytizovat spoustu věcí.
Ester mi k tomu dala neuvěřitelný prostor. Mohu se v něm pohybovat a dělat svoji práci, kterou miluju, obohacenou o nějaké, mé duši blízké herectví. Pomohlo mi tozůstat v branži a ukotvilo mě to v přesvědčení, že věnovat se vztahům je pro mě naprosto zásadní věc.
Ester: Pro mě jsou mezilidské vztahy tématem, které jsem řešila už od střední školy. Aniž bych se o to nějak snažila, byla jsem vždycky taková ta vrba, k níž se lidi chodí vypovídat. Ani jsem jim nic neradila, jenom poslouchala. Doma jsme byli zvyklí mluvit o tom, co cítíme, a možná to moji spolužáci a kamarádi nějak vycítili. Téma vztahů mě nepřestalo bavit ani na AVU, emoce mě inspirovaly, a dokonce jsem měla pocit, že nejvíc zajímavých momentů se děje při rozchodu, takže když do mého života přišel Honza, nasedlo si to na to, co už jsme řešili delší dobu.
Pro mě je to bez nadsázky dar, jsem hrozně vděčná a těším se na každou naši přednášku, kdy se spolu tetelíme na pódiu a je nám dobře. A zároveň si uvědomuju, že být v dnešní době kreativní člověk, který má možnost tvořit, je strašně vzácné, je to štěstí, světlá cesta před tebou, která se dá rozvíjet.
Honza: Jsem skálopevně přesvědčený o tom, že kdybych to měl dělat s kýmkoli jiným než s Ester, tak by to takhle nefungovalo. Lidsky jsme si strašně moc sedli. Bylo to jako láska na první pohled, která trvá dodnes.
Máte nějakou zpětnou vazbu? Ať už od návštěvníků přednášek nebo sledujících na sociálních sítích?
Honza: Jasně, lidi nám píšou nadšené, ale i kritické věci. Všechno přijímáme a přemýšlíme nad tím. Myslím, že lidé vidí, že se nesnažíme říkat nějaké jasně definované pravdy, které musí následovat, neděláme to pro naši větší slávu. Naopak cítíme obrovskou pokoru.
Ester: Jednou mi moje kamarádka psala, že se s námi cítí bezpečně, když jsme na pódiu, protože vidí, že se vzájemně respektujeme. Možná Honzův humor a můj hlas dokážou dohromady lidem navodit atmosféru, že jsou v bezpečí s kamarády, a díky tomu se pak nebojí zeptat ani na intimní věci.
Honza: Celým projektem Terapie sdílením se snažíme ukazovat, že základ jakéhokoli vztahu je pocit bezpečí a blízkosti. Jsme na jevišti za Ester a za Honzu, nelezeme si přes hlavu, abychom ukázali, kdo je větší borec, nejsme urážliví, a hlavně nehrajeme žádné neautentické role.
Ester: Na jevišti sdílíme věci i o sobě. Já povídám o svých slabostech a chybách v minulosti, Honza se taky otevírá a díky tomu je pro diváka snazší se s námi ztotožnit. Chodí nám krásné pozitivní ohlasy e-mailem, většinou jde o to, že jsme pomohli lidem nějaké téma pojmenovat, zařadit a díky tomu se posunout dál. Ale hlavně, že v tom nejsou sami.
Dokážete během přednášek vytvořit tak bezpečné prostředí, že se lidé z hlediště ptají i na hodně osobní, intimní věci?
Honza: Ano. Samotná přednáška trvá zhruba dvě hodiny, další půlhodinu je debata, a kdybychom ji nezastavili, tak běží mnohem déle. Diváci nám dokážou říkat opravdu velmi intimní věci, hodně na sebe vzájemně reagují, že mají stejnou zkušenost nebo že se jim stalo něco podobného. Ptají se, kdy už je čas najít si terapeuta, co dělat, když mají deprese, co si počít, když s nimi partner nemluví, jestli je to láska, když vznikla z přátelství nebo když mezi sebou nemáme chemii.
Z přednášek Terapie sdílením Reset vám ale občas někteří diváci odešli. Proč?
Honza: Je pravda, že když začneme mluvit o závislostech na sociálních sítích, dopaminu a zadních hořácích, tak většina lidí v sále ztuhne, začne se ošívat a není jim to příjemné. Ale neodcházejí nijak často, to zase ne.
Ester: To fakt ne. Stalo se to za těch pět let asi dvakrát...
Co jsou zadní hořáky?
Ester: V češtině tomu říkáme zadní vrátka. Je to situace, kdy jsme sice ve vážném vztahu, ale online udržujeme kontakt i s někým dalším.
Honza: Statisticky má heterosexuální muž takových zadních hořáků v průměru osm až devět. A je zajímavé, že to často ani neví, nedělá to záměrně. Prostě se baví s nějakými kamarádkami nebo známými online, občas je mu smutno, tak nějaké napíše, občas se vyfotí ve fitku, pošle jí to, dostane pochvalu a nic neplánuje.
Ester: Jenže ona mu na oplátku taky pošle nějakou fotku a pak písničku, která jí ho připomněla, občas si vymění pár flirtovacích zpráv a tak se vytváří pseudovztah, který oba z nějakých důvodů udržují. A pak se může něco stát v tom aktuálním vztahua ty se najednou máš velmi rychle komu ozvat, nebo máš dokonce možnost plynule přejít do jiného intimního vztahu.
Celý rozhovor s Ester Geislerovou a Honzou Vojtkem najdete v novém čísle časopisu Moje psychologie, který najdete na stáncích nebo na iKiosek.cz.
