Vostrejžová z #annaismissing: Najít novou hereckou tvář není těžké, jen ji nikdo nehledá

Co dělá generace Z na internetu? Nejen o tom je nový český thriller #annaismissing. Jednu z hlavních postav, patnáctiletou Ninu, v něm ztvárnila Alex Vostrejžová. S Alex se osobně známe, proto si v následujícím rozhovoru tykáme. Sešly jsme se krátce po premiéře filmu, abychom probraly jeho hlavní témata, ale také třeba pochybnosti a překážky, s nimiž začínající herečky v Česku bojují, či ekonomickou nejistotou, která se na herecké povolání váže.

Film #annaismissing se točí kolem náctileté influencerky, která se proslavila provokativním obsahem. Generace Z, do níž taky patříš, je ve zveřejňování takového typu obsahu výrazně otevřenější než generace předchozí. Jak to vnímáš ty?

Podle mě je hlavní rozdíl v tom, že to, co dřív bylo provokativní nebo kontroverzní, nám už provokativní ani kontroverzní vůbec nepřipadá. Content, který publikuje Anna, se týká sex edu nebo například konsentu. Kontroverzní je určitě spousta věcí na internetu, ale zrovna osvěta v oblasti sexu mně osobně kontroverzní nepřipadá. Moje generace je už víc zvyklá se o takových věcech bavit otevřeně, protože si uvědomujeme, že to je k dobru věci – že je to pak všechno mnohem příjemnější, když o tom mluvíme. Já teď třeba dostávám zprávy od dvanácti-, třináctiletých holek, které píšou, že je to téma bavilo a že film je super. Jsem moc ráda, že to má u cílovky takovou odezvu. Je ale mimochodem legrační, že lidé mého věku a starší naopak píšou, že je Anna občas cringe, že takhle teenageři vůbec nemluví, přitom skuteční teenageři tohle tolik neřeší.

TIP NA VIDEO: Podívejte se na trailer k filmu #annaismissing

Video placeholde

To je u českých filmů a seriálů o mladé generaci docela častý problém – zachytit slang autenticky, aby to neznělo trapně.

Já myslím, že je to strašně těžké. Neexistuje jeden uniformní slang, generační jazyk, který by používali všichni náctiletí. Jasně, většina používá anglicismy, to je taková typická věc, já je používám také, ale znám i spoustu mladších lidí, než jsem já, kteří je naopak nepoužívají vůbec. Třeba Magda (Magdalena Čečo, která ve filmu hraje nebinární postavu Robina, pozn. red.) měla ve scénáři výrazy, které by sama nikdy neřekla, některé ani neznala, zatímco já většinu z nich říkám běžně. Podle mě je u takových projektů důležité, aby režiséři mladé herce nechali s texty pracovat, trochu si je třeba i upravit, aby jim repliky šly lépe do pusy. Pak to okamžitě působí přirozeněji.

Ona je možná trochu potíž i v tom, že generace Z jako taková je těžko uchopitelná, protože je definovaná hrozně zeširoka – patří do ní lidé, kterým je teď patnáct i dvacet pět.

Určitě – další věc je, že Anna se točí kolem sociálních sítí a každá sociální síť ještě používá svůj specifický jazyk a termíny. Třeba zoomerům na Twitteru občas nerozumím ani já.

„Ninu jsem založila hodně na tom, jaká jsem sama byla v patnácti. Přemýšlí ale víc jako dospělá Alex,“ říká Vostrejžová. Zdroj foto: Aerofilms / Richard Hodonický
„Ninu jsem založila hodně na tom, jaká jsem sama byla v patnácti. Přemýšlí ale víc jako dospělá Alex,“ říká Vostrejžová. Zdroj foto: Aerofilms / Richard Hodonický

Naše tendence zapomínat, že co sdílíme na sociálních sítích, je veřejné a i obsahy soukromých zpráv mohou snadno vyplavat na povrch, je dalším z hlavních témat Anny. Kde je pro tebe hranice mezi tím, co ze soukromí na sítě ještě dát, a co už ne? A budeš si to po premiéře Anny hlídat víc?

Já jsem se už naučila se sociálními sítěmi pracovat hlavně jako s nástrojem k získávání a šíření informací, takže jsem zvyklá sdílet v podstatě jen věci spojené s mojí prací. Myslím ale, že Anna docela dobře ukazuje, že nejde jen o to hlídat si, co sdílíme, ale hlavně jak se k lidem na sítích chováme. Na Annu se v jeden moment sesune lavina hnusných komentářů od lidí, kteří ji ještě před pár dny zbožňovali, byli jejími fanoušky. U influencerů, obzvlášť u influencerek, se to stává často, stačí jeden přešlap. Lidé nemají záklopku a jsou schopni psát opravdu odporné věci. Málokdo si ale uvědomuje, že za tváří ze sociálních sítí je skutečný člověk a jaký dopad na psychiku mladé holky může vlna hejtů mít.

Tohle se typicky děje ženám, které sdílí obsah spojený se sexualitou. Jakmile holka mluví o sexu nebo ukazuje tělo a nestydí se za to, okamžitě je za děvku. Konkrétně moje generace mileniálů je slutshamingem úplně posedlá. Máš pocit, že Gen Z už je v tomhle vstřícnější?

Nedávno jsem zaregistrovala kauzu jedné youtuberky, ona měla nějaké společné fanoušky se svým expřítelem a vyšlo najevo, že ho podváděla. Schytala strašnou bídu, lidé jí pod videa i fotky psali naprosto nechutné urážky, byl to hnus. Jasně, když mám veřejný vztah, musím počítat s tím, že se k němu veřejnost bude vyjadřovat. Ale já si prostě nemyslím, že máme právo takto přísně odsuzovat osobnosti jen proto, že jsou známé. To, co vidíme na sociálních sítích, přece není celá pravda. Zároveň si ale trochu myslím, že lidi na internetu často naskočí na trend – vidí, že teď se zrovna hejtuje tahle holka, tak se připojí, a dál to moc neřeší. Je to princip klasického bulváru, jen přenesený do feedu na sociálních sítích, který máme neustále na očích, takže se tomu nedá vyhnout a je to mnohem intenzivnější.

Narazila jsi v rámci reakcí na Annu na nějaké negativní komentáře na sebe samu?

Popravdě zatím ne. Mám asi oproti ostatním trochu výhodu v tom, že Nina je taková neproblematická postava. Všechny charaktery v Anně jsou ambivalentní, na tom je film postavený, a i Nina občas utrousí něco jedovatého, ale to je všechno. Zaujala mě jedna recenze na ČSFD, kterou autor zakončil hashtagem #annaiscunt. Souvisí to s tím, jak se chováme k lidem na sítích: podle mě totiž Anna není cunt, i když to tak může působit. My totiž jako společnost občas zapomínáme, že těm holkám na internetu je pořád patnáct, šestnáct, i když vypadají starší. Chováme se k nim, jako by byly dospělé, a taky od nich očekáváme, že se budou chovat dospěle a zodpovědně, že domyslí veškeré následky svých činů, ale ony prostě dospělé nejsou. Popravdě mě to docela děsí.

Režisér filmu Pavel Soukup v rozhovoru u Čestmíra Strakatého řekl, že „herečky si s ním vytrpěly svoje“. Bylo natáčení hodně náročné?

Bylo. Já myslím, že ve stresu jsme byli úplně všichni, protože jsme měli poměrně málo natáčecích dnů a práce bylo opravdu hodně. A jak se to všichni snažili stihnout a urychlit, tak docházelo k určitým informačním šumům. Někdy jsme my jakožto nezkušené herečky přesně nevěděly, co máme zrovna dělat, a zároveň ne všichni okolo věděli, že nám nikdo neřekl, co máme dělat, takže vznikaly třecí plochy. Měli jsme ale skvělého asistenta režie, Dana Čápa – ani jsem nevěděla, jak důležitá tahle pozice u filmu je. Neustále lítal po place a zařizoval všechno okolo komparzu nebo nám předával poznámky. Režisér už třeba měl v hlavě, jak bude který záběr nakonec vypadat, co všechno v něm bude vidět, ale já to nevěděla, do té doby jsem měla zkušenosti jen z divadla, kde to funguje úplně jinak. Roli Niny jsem dostala krátce poté, co jsem ukončila školu. Byla jsem v tom klasickém absolventském módu, kdy člověk najednou neví, co s ním bude. Často jsem si tehdy říkala, jestli jsem si vybrala správně, že mi herectví možná není souzené. Tyhle pocity se mi pak při natáčení Anny vracely – třeba v momentech, kdy jsem i víc než třikrát za sebou pokazila záběr. To mi připadalo, že už mě na place musí všichni nenávidět.

To na tebe muselo působit šíleně hlavně po psychické stránce...

Na natáčení byla k dispozici herecká koučka Lenka Olšanová, která nám primárně měla pomáhat se zapamatováním textů, já jsem ji ale nejvíc využila jako člověka, kterému jsem se chodila vypovídat, když toho na mě bylo moc. Měla jsem často pocit, že mi to fakt nejde. Uklidňovala mě, že se tak cítí všichni, což by mě normálně ještě víc znervóznilo, ale v tomhle případě to pomohlo. Řekla jsem si – fajn, nejsem úplně neschopná herečka, jen je to opravdu složité téma a těžká práce. Musím ale říct, že jsem si díky této zkušenosti uvědomila, že moje generace herců má výrazně větší potřebu vést s režisérem dialog. Na place na to není čas, ale řešila jsem to právě s Lenkou a režisér si i na to konto udělal čas, aby se mnou určité věci probral. To fakt moc oceňuji.

Alex Vostrejžová se narodila roku 1999 v Brně. Na konzervatoři vystudovala obor sólový zpěv, navázala studiem muzikálového herectví na Janáčkově akademii múzických umění. Aktuálně účinkuje v muzikálovém souboru Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni a hostuje v činoherním souboru Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Role patnáctileté Niny v thrilleru #annaismissing je jejím filmovým debutem.

Kdo je Alexandra Vostrejžová?

Mluvila jsi o pochybnostech – o sobě, o tom, že sis vybrala herectví – a o tom, že tě na place ovlivňovaly. Co děláš pro to, aby tě to úplně nepohltilo?

Lexaurin a terapie. Ale vážně – já doufám, že to přejde, až naberu praxi, už teď po Anně je to lepší. Filmové herectví je specifické tím, že přichází ve vlnách: máš roli, pracuješ, je to fajn, pak chvíli žádný projekt nemáš nebo něco nedostaneš, a najednou propadneš pocitu, že nic neumíš. Proto jsem vděčná za angažmá v Plzni (Divadlo Josefa Kajetána Tyla, pozn. red.), dává mi to určitou jistotu. Určitě mi pomáhá vědět, že už mám něco za sebou, což jsem před rokem vlastně neměla. 

Nebojíš se třeba i toho, že prosadit se natolik, aby ses herectvím uživila, bude problém? Český rybníček je malý, herců je hodně...

Podle mě to, že je český rybníček malý, je dobrá věc, ale člověk se do něj musí dostat, což je problém. Lidé jsou v reakcích na Annu hodně překvapení, že jsou v ní šikovné neznámé herečky. Já znám hrozně moc neznámých a šikovných hereček, akorát se většina z nich nedostane k pořádné příležitosti. Není těžké najít šikovnou a neokoukanou herečku, jen ji nikdo moc nehledá.

Jak jsi vlastně z pozice herečky prožívala pandemii? Třeba diskuze o finanční podpoře herců, kteří ze dne na den přišli o práci, ukázaly, že většina lidí tady považuje kulturu za zbytnou věc.

Já šla studovat herectví hlavně kvůli divadlu. To bylo to, co jsem chtěla dělat, má úplně jinou energii než film. Ale když právě v covidu divadla zavřela, musela jsem si říct – jestli budou zavřená ještě chvíli, tak prostě nemáš práci a musíš s tím něco dělat. Až v té době mě napadlo, že můžu zkusit natáčení. Zároveň si od té doby hodně uvědomuju svoje privilegium: mám rodiče, kteří mě finančně můžou podpořit, když je nejhůř – kdybych je neměla, nevím, jestli bych herectví mohla dělat, jestli bych ho dělala. To je komfort, který spousta kolegů prostě nemá.

Kdyby ti teď někdo nabídl roli v televizním seriálu, vzala bys ji?

To by hrozně záleželo na tom, o jaký projekt by konkrétně šlo. Je fakt, že i když to v Plzni mám moc ráda, jednou bych se třeba chtěla přesunout do Prahy. Lákalo by mě třeba něco z produkce Voyo.

Jaký typ postavy by sis ráda zahrála?

Princeznu! Je to možná klišé, ale mně to přijde hezké. Anebo bych naopak ráda zkusila nějakou vyloženě zápornou postavu.

A s jakou postavou bys naopak měla problém?

Dřív jsem si myslela, že by mi vadilo hrát třeba nacistku nebo tak něco. Pak mi ale došlo, že když jsou někde nacisti, jde s tím ruku v ruce jasná kritika a odsouzení jejich ideologie. Asi by mi víc vadilo hrát ženskou postavu, která je napsaná a uchopená šovinisticky, stereotypně, přímo proti mému vnitřnímu přesvědčení. A kdybych už se s takovým přístupem setkala na place, byla bych vděčná, aby o tom byl režisér ochotný se mnou mluvit a vzít v potaz můj pohled na věc.