Co dělal Hans Gruber, profesor Snape nebo poblázněný Harry z Lásky nebeské ve volném čase – tedy když zrovna nehrál? Deníky Alana Rickmana vyšly knižně a nyní jsou k dostání i v českém překladu. Záznamy hercova života jsou civilním čtením, kterému ovšem – možná právě díky věcné diářové formě – nechybí emoce. Kde Rickman rád jedl, na co chodil do kina a co si myslel o režisérech, se kterými pracoval?
11. června 2023.Dopoledne doma se synem.15:00 – pozdní brunch v knihkupectví Globe, poté přesun do komfortní zóny Míšeňské kavárny a psaní recenze Deníků Alana Rickmana pro Ženy.cz.Krátká procházka.Večer brzy do postele.
Obyčejná diářová poznámka sama o sobě působí fádně, nezajímavě. Proč by ale vlastně deník měl být zajímavý – a co to vůbec znamená? Od dětství jsem vyzkoušela různé formy deníků. Klasický dětský zápisník na zámeček. S příchodem puberty pak notýsky s pravidelně aktualizovanými žebříčky, s kým se kdo ka a neka. Měla jsem i deník plný fotek členů kapely Tokio Hotel vystříhaných z Brava. V rané dospělosti jsem pak zkoušela filozofický deník, jehož stránky trpělivě snášely všechny moje hloubavé myšlenky o světě, společnosti a vztazích. Samozřejmě byly i deníky, ve kterých jsem nedělala nic jiného, než rozpitvávala milostné vztahy a vypisovala se z toho, co jsem nedokázala říct nebo co už nikdo neměl zájem poslouchat. Někde bych ještě našla své snové deníky a za boha si nemohu vzpomenout na jméno aplikace, v jejíchž útrobách leží pod heslem několik digitalizovaných záznamů o mém životě.
TIP NA VIDEO: 7 věcí, které jste nevěděli o Lásce nebeské
U ničeho z toho jsem ale dlouho nevydržela. O deníku jsem totiž vždy uvažovala jako o něčem, co by někdo někdy mohl číst. Alanu Rickmanovi pravděpodobně nikdy nic takového na mysl nepřišlo. Deník, spíše diář, si vedl od roku 1993 až do smrti roku 2016. A ačkoliv mnoho dnů obsahuje jen jednovětné zápisy o tom, odkud kam letěl britský herec letadlem, případně kde a s kým ze svých přátel si dal dobrou večeři, jako sebrané dílo jsou jeho denní poznámky svěžím čtením, které vytváří portrét skutečné osobnosti a z něhož čiší pocit blízkosti a upřímnosti.
Jste-li coby filmoví fanoušci lačni po pikantních zákulisních historkách z natáčení Harryho Pottera nebo jiného Rickmanova projektu, na své si nepřijdete. Pochopíte ale Rickmanovo hořké rozčarování z korporátního přístupu velkých studií k vysokorozpočtovým projektůmi to, proč chtěl ze světa HP odejít. Přečtete si, jaké Snapeovy repliky se mu nezdály a kdy mu nejvíc vadilo, že jako profesor lektvarů nemůže být kreativní, protože vedení studia si přeje držet se scénáře. Rickman si všímal mladých talentů, a tak často píše o Danielu Radcliffovi či Emmě Watson a o tom, jak se v průběhu let vyvíjeli profesně i lidsky. Dozvíte se, proč si nebyl jistý svou rolí ve Sweeney Toddovi, proč byl spokojený s filmem Parfém: Příběh vraha či které své snímky by nejraději vrátil do střižny a nechal je celé předělat.
Pro londýnského rodáka bylo umění vším, a tak vedle vlastních počinů rád hodnotil i to, na co si zašel do kina nebo divadla, případně co stihl přečíst během přejezdů z filmového placu do hotelu či na rozhovor. Celkově je patrné, že pro Rickmana byl vždy nejdůležitější příběh a dobrý scénář, a když mu něco z toho chybělo, cítil se nesvůj.
Vedle vhledu do Rickmanovy práce si ale uděláte obrázek i o tom, jak představitel desítek oceňovaných rolí přemýšlel sám o sobě a v čem o sobě pochyboval. Uměl se pochválit stejně jako zkritizovat, aniž by propadal sebelítosti. Věcnost a nadhled jsou pojidlem veškerých jeho deníkových zápisků. Spolu s tím ale i humor, jistá kousavost, přemýšlivost a schopnost sebereflexe bez patosu – a když už je přítomen, Rickman si ho je velmi dobře vědom a vzápětí za něj dá sám sobě přes prsty. Třeba i tak, že zabrušování do filozofování vyvažuje poznámkami o jídle. Rickman se stravoval téměř výhradně v restauracích a bistrech, kam rád zval své přátele, a zpravidla trval na placení. Dobrou krmi si uměl užít stejně jako dobré víno a z jeho poznámek o kvalitních restauracích a barech by mohl vzniknout samostatný turistický průvodce.
Z deníků je ale zjevné, že Rickman žil především pro své blízké. Historky o večírcích s Emmou Thompson, Ianem McKellenem či Kate Winslet nikdy nezachází do bulvárních detailů, přesto má čtenář pocit, jako by u toho byl – jako že ví, o čem je řeč. Stejná vyprávění o setkáních s příbuznými či nehvězdnými známými pak nejsou o nic méně zajímavá. Rickman nedělal rozdíly, prostě jen rád trávil čas ve společnosti inteligentních lidí. Když se v březnu 2009 dozvěděl, že herečka Natasha Richardson, se kterou se osobně dobře znal, měla závažnou nehodu a v jejím důsledku zemřela, dle deníků to těžce nesl a vzpamatovával se z toho několik dní. Tash, jak americkou kolegyni oslovoval, věnoval několik dlouhých zápisů a obdobně se věnoval i smutečním slavnostem a pohřbům jiných lidí, jichž se v průběhu let zúčastnil nespočetněkrát.
Když pak během roku 2015 zjistil, že umírá na rakovinu, jediné, co si k tomu poznamenal, bylo: Tohle už je teď úplně jiný deník. Nenásleduje žádná dojímavá senzace, v níž by se muž pokoušel rekapitulovat svůj život a předat světu ještě poslední ze svých mouder a postřehů. V závěrečných týdnech byl zápisník Rickmanovi hlavně nástrojem, jak se udržet v chodu a příčetnosti a v němž termíny chemoterapie střídají krátké poznámky o tom, kdy ho má kdo přijít navštívit. O to víc zdrcující vyznění ale poslední stránky deníků mají a decentní doslov Rickmanovy partnerky Rimy Horton jen podtrhává pocit, že se právě loučíte s někým, koho jste dobře znali a na kom vám záleželo. Součástí publikace jsou hercovy deníky z mladých let, ve kterých je znát přesně ta snaživost, ta touha napsat něco zajímavého, co za zapsání stojí, kterou jsem vždy pociťovala i já. A stejně jako Rickman v 90. letech, i já teď pochopila, že nejzajímavější je zaznamenávat život tak, jak přichází, bez výmyslů a mašliček.
