Barbie pro mírně pokročilé: Chudáčci jsou skvělá komedie, ve vážných polohách ale ztrácí dech
Pokud byla Barbie Grety Gerwig mainstreamovou učebnicí liberálního feminismu pro začátečníky, Chudáčci Yorgose Lanthimose na ženskou emancipaci pohlížejí o něco pokročilejší optikou. Její základní myšlenky servírují s chytrým humorem a ve formálně ambiciózním obalu; v momentech, kdy se snaží filozofovat, ale ztrácí schopnost vzbuzovat opravdové emoce.
Když v roce 2009 na festivalu v Cannes hlavní cenu v kategorii Un certain regard vyhrálo psychologické drama Špičák, do té doby málo známý řecký režisér Yorgos Lanthimos se dostal do povědomí většiny cinefilů po celém světě. Otevřelo mu to cestu k čím dál větším a hvězdněji obsazeným projektům; jeho aktuální počin, černá sci-fi komedie Chudáčci, už patří k nejvyhlíženějším snímkům roku. Podmanivý vizuál v kombinaci s aktuálním námětem v průběhu uplynulých měsíců lákal nejen fanoušky výrazně výtvarně stylizovaných filmů. 25. ledna pak konečně vstoupí do českých kin.
Příběh Belly Baxter (Emma Stone) je moderní a svižnou feministickou variací na příběh Frankensteinova monstra; na rozdíl od samoty a vykořeněnosti, které prostupují slavné literární dílo Mary Shelley, jsou ale tady hlavními tématy ženská emancipace a rovnoprávnost v době, kdy právě ženy byly pouhým líbivým doplňkem, majetkem svých otců, manželů, milenců a zařízením na výrobu dědiců.
Bellu přivede zpět k životu svérázný vědec, doktor Godwin Baxter (Willem Dafoe): inteligentní a rychle se učící mladé dámě ale jeho futuristická londýnská vila začne být brzy malá, a tak zatouží po poznávání světa. Jde to ruku v ruce s odhalením existence vlastní sexuality a potěšení, jež jí smyslný fyzický kontakt přináší. Naivní hon za vzrušujícím dobrodružstvím samozřejmě vydrží jen chvíli a Bella se brzy musí srovnat se skutečnou krutostí světa i komplikovaností lidských povah a motivací. Spolu s tím ale roste a postupně se stává lepší a lidštější bytostí, než jsou muži okolo ní.
Chudáčci v mnohém evokují loňský divácký hit Barbie. Ten byl jakýmsi mainstreamovým úvodem do liberálního feminismu; Lanthimos jde o krok dál a místo učebnicové teorie předvádí jednoduchou, srozumitelnou, ale funkční praxi. Jeho svět je fantaskní, není to ale Barbie Land: od skutečného se liší spíše drobnostmi než celkovými poměry a uspořádáním. A jeho hrdinka sice není tak úplně člověkem, není ale ani panenkou. Je silná, neohrožená, nesvázaná dobovými konvencemi. Je si jistá tím, co chce a co nechce poznávat a pociťovat, touží po vědění, touží po požitcích, nemá žádný filtr. Je zábavné ji sledovat.
I formálně jsou Chudáčci samozřejmě ambicióznější než Barbie, ne ale nutně lepší. Snímek Grety Gerwig mimo jiné vynikal precizním řemeslem a promyšlenými kulisami; Lanthimosova novinka sice disponuje kvalitními maskami, ale zprvu dominantní, symbolicky silně promlouvající kostýmy z dílny Holly Waddington brzo ustupují do pozadí. Tam pak fungují jen jako hezká kulisa, místy připomínající téměř čtvrt století starou Ospalou díru Tima Burtona či del Torův Purpurový vrch z roku 2015. Kompaktnost celku narušují často přestřelené vizuální efekty i sugestivní, ale nevyvážený hudební doprovod Jerskina Fendrixe.
Naopak úplně stejně jako Barbie, i Chudáčci nejlépe fungují jako komedie. Scénář je o něco málo chytřejší a rafinovanější, ale stále velmi přístupný. To se mění ve chvílích, kdy se Lanthimos vrhá do serióznějších poloh a zkouší filozofovat. Nevyhne se při tom některým stokrát omletým klišé, a především pak začíná selhávat ve schopnosti vzbudit v divákovi autentické emoce. Velkou záchranou je v těchto momentech geniálně obsazená Emma Stone, která si svým výkonem před několika dny vysloužila Zlatý glóbus. Výtečný je ale i Mark Ruffalo, který se coby zhýralý právník Duncan Wedderburn předvádí v ne úplně tradiční poloze.
