Ve filmu Žáby bez jazyka se představí Regina Rázlová a Jaroslav Plesl.

Ve filmu Žáby bez jazyka se představí Regina Rázlová a Jaroslav Plesl. Zdroj: Cinemart

Režisérka Mira Fornay: Domácí násilí postrádá jakoukoliv logiku

Za svůj nový film Žáby bez jazyka získala režisérka Mira Fornay nominace na Českého lva v nejprestižnějších kategoriích. Její snímek vzbuzuje naprosto rozporuplné emoce – u některých odmítnutí jako „totálního úletu“, u jiných naprosté nadšení. Je jasné, že u filmu si rozhodně neodpočinete. Proč si autorka známá filmy Můj pes Killer nebo Lištičky zvolila tentokrát téma domácího násilí a velmi experimentální formu vyprávění?

Proč jste se rozhodla věnovat se domácímu násilí?

Už při dokončování předchozího filmu se mi v hlavě začalo objevovat toto téma. Spíš než brutální fyzické násilí ta manipulace a izolace partnera. Také jsem kvůli tomu přišla o jednu kamarádku. A i když jsem si říkala, že bych pro svůj další film chtěla nějaké lehčí téma, než jsem akorát dokončovala, nepodařilo se. Do toho jsem měla pořád v hlavě příběh o slepičce a kohoutkovi, který mi přijde vypravěčsky velmi silný, takový filmový. Jak se ona dusí na zahradě a on běhá po celém světě a pořád plní nějaké úkoly…

Na Slovensku je to obráceně? U nás zachraňuje slepička.

Ano, v Čechách je to obráceně, tam zachraňuje slepička. Tak já vzala tu slovenskou verzi, je to opravdu skoro až hororový příběh. Někdo se snaží někoho zachránit a jiní mu neustále dávají nějaké úkoly nebo podmínky. Tak jsem to vzala jako metaforu na partnerský vztah a začarovaný kruh domácího násilí a začala sbírat materiál.

Bavila jste se hodně s těmi, kteří jsou v těchto vztazích agresory. Proč jste zvolila jejich pohled, nikoliv oběti?

Uvědomila jsem si, že spousta příběhů o domácím násilí je psána z pohledu oběti, což je samozřejmě důležité. Ale mě vždycky zajímá i ta druhá strana. Zjistila jsem například, že i organizací, které pomáhají obětem je méně, než by bylo potřeba. Mělo by jich být víc. Ale těch, které by pracovaly s „násilníky“, je minimum. A jsou tací, kteří se chtějí změnit nebo rozklíčovat, proč jsou takoví. A podle mého názoru mají šanci se svou agresivitou pracovat, změnit se a někdy dokonce i zachránit rodinu. Našla jsem alespoň dvě skupiny (v Brně a v Praze) a dovolili mi se jich zúčastnit.

Ve filmu Žáby bez jazyka se představí Regina Rázlová a Jaroslav Plesl.
Ve filmu Žáby bez jazyka se představí Regina Rázlová a Jaroslav Plesl. | Zdroj: Cinemart

Věděli ostatní členové, že chcete na toto téma točit film?

Ano, to jsem jim samozřejmě řekla. Vždycky to říkám a také vždycky říkám, že budu pracovat jen s tím, co mi sami poví. Z terapeutické skupiny samozřejmě nesmíte vynášet nic ven. Já jsem také nepoužila žádný konkrétní osud, ve filmu se objevuje spíš takový archetypální obraz agresora – manipulátora. A asi i právě proto mi z toho vyšel až takový absurdní příběh, ale nakonec domácí násilí je absurdní. V tom chování není žádná logická příčina a následek: Nikdo si nezaslouží facku nebo urážku jen proto, že nedělá přesně to, co od něj chceme.

Producent film popisuje jako počítačovou hru, ve které se hrdina vrací v čase a má možnost některé věci udělat jinak. Kdy vás napadlo ten příběh postavit na tomto motivu?

Já to tedy jako počítačovou hru úplně nevnímám, ale asi to jako popis filmu funguje. Ve skupinách, které jsem navštívila, se ale často muži i ženy vraceli k nějakým svým životním rozhodnutím a ptali se: Co by bylo, kdyby se nestalo toto, kdybych se rozhodl jinak? Ale můj osobní názor je, že by se možná stalo to samé, jen jinak. Protože domácí násilí má absurdní logiku, kde jsou věci vzhůru nohama. Spousta lidí pořád hledá odpověď na otázku: „Co nebo kdo v životě může za to, že jsem takový?“ Často nalézají vinu nejen u druhých, ale u sebe, a obrátí tak i svou agresi buď proti sobě, nebo ostatním. Ale pak se dostanete do bludného kruhu hledání viny a to není dobré. Ale tady jen popisuji svoje pozorování. Rozhodně nejsem žádný odborník. Je to můj pohled na věc, který vznikl dlouhodobým pozorováním a studováním tohoto problému.

Změnil se nějak váš pohled na tuto problematiku?

Ani ne, protože jsem o ní nevěděla mnoho do hloubky. Znám samozřejmě stereotypy, které ve společnosti na to téma panují. Ale možná je nemám úplně v sobě. Snažím se porozumět, jsem zvědavá. Možná to lidé cítí, a tak se mi otevřou. Mluvila jsem pochopitelně i s oběťmi a možná u nich mě překvapilo, že ne všichni jsou z agresívních nezdravých rodin. Že ne všichni nutně musí opakovat násilný vzorec z domova. Někteří jsou naopak z velmi spořádaných svazků, kde všechno bylo ideální, nedocházelo k žádným hádkám nebo konfliktům. A oni se pak stydí za to, že u nich doma to nefunguje tak, jako to bylo u rodičů. Omlouvají to, hledají vinu u sebe a tají to. A snesou toho strašně moc.

Co byste chtěla, aby si divák odnesl?

Chtěla jsem, aby se na to téma lidé podívali jinak, prostřednictvím umění, metafory a nehodnotícího filmu. Chtěla jsem ale být pravdivá i k sobě. Udělat film podle svého přesvědčení a zároveň pro diváky. Mám totiž pocit, že teď jsou filmy realisticky zjednodušené. U filmů moc nepřemýšlíme a nic nás nepřekvapí. Věděla jsem, že jdu také proti očekáváním festivalových porot, jak má vypadat východoevropský artový film. Riskla jsem z té škatulky vystoupit, nikoliv ale proto, abych šokovala nebo ukázala, že jsem jiná. Chtěla jsem jen být věrná své autorské vizi a divákovi.

Co to konkrétně znamená?

Baví mě skrz práci poznávat svět, lidi, určitá témata a snažit se jim porozumět. A možná tím svým porozuměním pomoci ostatním nějaké věci pochopit. Vždycky se snažím udělat film pro široké publikum, myslím, že se mi k tomuto posledním filmem podařilo přiblížit, i když není úplně pro masového diváka. Nepřizpůsobuji se, ale nedělám umění pro vybranou bublinu, abych vyhrála festival nebo abych byla v encyklopedii filmu. Dělám svoji výpověď, a když někoho osloví, tak super. A i mě samotnou zajímá, co si divák z toho vzal. Film je pro mě forma komunikace a výpovědi.

Co děláte, když si potřebujete vyčistit hlavu?

Já strašně ráda nedělám nic. Někdy to mé okolí znervózňuje, moji kolegové z práce by mi to asi nevěřili, ale nemám problém na dovolené dva týdny spát nebo jen tak ležet. Je to podle mě strašně důležité, umět nedělat nic. I během pracovních dní se snažím alespoň hodinu denně jen tak sedět nebo ležet a nedělat nic. Pozorovat myšlenky a pocity a okolí a sebe.

Ve filmu Žáby bez jazyka se představí Regina Rázlová a Jaroslav Plesl.
Ve filmu Žáby bez jazyka se představí Regina Rázlová a Jaroslav Plesl. | Zdroj: Cinemart

A pak mám strašně koníčků, vyrábím dřevěné loutky, dělám sochy, natáčíme s kamarády filmy jen tak pro sebe. Snažím se v sobě nalézat klid a radost ze všednosti – myslím, že před sedmi, osmi lety se mi to začalo dařit nějak s lehkostí. Předtím jsem byla workoholik, řešila jsem, jestli budu úspěšná, jezdila po festivalech a nervovala se, že zase budu muset mluvit o sobě. Já neříkám, že ocenění není super, ale už to pro mě není úplně nejdůležitější. Dělám práci, která mě baví, ale chci trávit i čas s přítelem, s rodiči, sama se sebou a s přírodou a uměním.

Cítíte, že ve vašem oboru se žena prosazuje hůře než muž, nebo už to není téma?

V rozhovorech se mě na to hodně ptají, hlavně v zahraničí. Na Slovensku ještě stále cítím, že žena se k větším produkcím a penězům dostává velmi těžko. Jako muž bych to asi měla jednodušší. V roce 2016 jsem přišla na schůzku Filmového fondu na Slovensku a někdo z komise prohlásil, že mám hezké nohy. Takhle by se k muži nikdo nechoval.

Často se mě také v rozhovorech novináři ptají na ženské vzory ve filmu a já jich mám bohužel málo – ne, že by ženy netočily, ale jejich filmy se ke mně nedostaly. Jednou se mě australská novinářka zeptala, co bych vzkázala svým kolegyním – režisérkám. A já jí říkám: Zeptala byste se na toto režiséra? Jestli by něco vzkázal svým kolegům – mužským režisérům?

Ale je fakt, že jsme pořád ještě minorita, něco lehce exotického. A tak s takovými otázkami vždycky bojuji. Mělo by být normální, že ženy točí filmy stejně často jako muži. Ale není, a tak je asi ještě třeba o tom mluvit. Než to společnost přijme jako něco normálního, bude to nějakou dobu trvat a myslím si, že je nutné víc konat. Mým vzorem je slovenská prezidentka a její integrita. Když se jí ptali, zda pracovala nějak s tím, že je žena, a zda to ovlivnilo lidi při volbách, tak v klidu odpověděla, že s faktem, že je žena, nepracovala, neb jí přijde očividný. Myslím, že toto je cesta. Cesta integrity, sebeúcty a zdravé sebedůvěry.