Do šperků promítám emoce, vzpomínky zákazníků i kousek své umělecké duše, říká Adéla Pečlová | Ženy.cz
 


Do šperků promítám emoce, vzpomínky zákazníků i kousek své umělecké duše, říká Adéla Pečlová

17. září 2020 • 06:00
Adéla Pečlová • Foto: Foto Tomáš Hejzlar

„Myslím, že pro mě není žádná škatulka,“ říká Adéla Pečlová, kterou možná znáte díky jejím nepřehlédnutelným šperkům. Adéla k tomu vede šperkařské workshopy a mimo to pomáhá začínajícím i zavedeným architektkám. Co ještě v životě zvládá a jak stíhá relaxovat?

Jak jste se při studiu architektury dostala k tvorbě šperků?

Musím přiznat, že po roce a půl studia architektury jsem zjistila, že to kvůli souhře okolností doma i ve škole nezvládám. Ukončila jsem studium, odstěhovala jsem se zpět k rodičům na jih Čech. Byla to pro mě obrovská rána a pocit selhání. Začala jsem pracovat jako asistentka prodeje v českobudějovickém butiku. Kromě oblečení se tam nabízely šperky, ale chyběly mi nějaké jednoduché, kterými by se daly doplnit nabízené zdobné šaty.

Tak jste je začala vyrábět sama?

Přesně tak, začala jsem s korálky a bižuterií. Tenkrát bylo náročné sehnat kvalitní kov, bižutérní komponenty nebo dobré korálky. Po půl roce jsem se znovu přihlásila na architekturu, znovu přes přijímačky, středoškolskou matematiku. Ale i díky tomu jsem si vlastně tvorbu šperků ponechala. Na fakultě jsem to mnohdy vnímala jako dril, práci pro práci a šperk mi zůstal jako filtr. Projekt, do kterého mi nikdo nemluví, možnost dostat svůj vnitřní svět ven. Našla jsem oblast, která mne baví a bavila už od dětství, když jsem na Šumavě sbírala v lese barevná sklíčka nebo obdivovala babiččiny šperky, materiály, tvary, barvy. A také oblast, kde mohu být svým způsobem specifická a oslovit lidi.

Šperky Adély PečlovéŠperky Adély PečlovéAutor: Foto Tomáš Hejzlar

V jakém momentu jste si řekla: Jsem opravdu šperkařka?

Tak to jsem si neřekla nikdy. V tomhle uvědomění mi pomohl Hanuš Lamr, se kterým jsem jeden čas pracovala. Má povaha je taková, že pokud si za něčím stoprocentně nestojím, tak se tím neprezentuji. Je to dobré v tom, že když jdu s něčím ven, dám za to opravdu ruku do ohně. Ale někdy člověk potřebuje povolit a neklást na sebe tak vysoké nároky. Je pravda, že s věkem si nacházím vlastní polohu. Nedokážu říct, jestli jsem šperkařka, zlatnice, nebo architektka. Asi pro mě není žádná škatulka, má tvorba je vzájemně propojená. Pokud je škatulka nutná, tak výtvarnice, vizionářka?

Jaký byl tedy váš první highlight?

První kolekce, na které jsem spolupracovala s Check Czech Fashion. Vždy hledám co nejvíce informací o materiálech, spoustu jich zkouším, hledám to nejvhodnější, nejlepší. Od začátku jsem pracovala tak, aby výstupy byly profesionální, s tím, co jsem v danou chvíli měla k dispozici. Dbala jsem na fotku, obal, komunikaci se zákazníkem, tak je to doteď. Prodávala jsem je na Fleru, ale chtěla jsem, aby to byla stoprocentně profesionální práce. I když jsem šperky začínala dělat u táty v garáži, v dětském pokoji u rodičů nebo na VŠ koleji.

 

 
 
 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Minimal stříbrné náušnice. Tvar jsem přizpůsobila chování materiálu. Horní oblouk je pevná linka a řetízek hravý pohyblivý prvek. Foto @tom_hejzlar_fotograf

Příspěvek sdílený Adéla Pečlová (@adelapeclova),

Své šperky nosíte. Bylo to tak vždycky?

Vůbec, dřív mi připadalo, že když mám na sobě své šperky, tak se nemístně chlubím. Člověk s tím šperkem strávil tolik času – vymýšlením, výrobou, prezentací – tak když jsem si ho vzala, připadala jsem si často, skoro jako kdybych byla nahá uprostřed Václaváku a čekala, co na to okolí řekne. Určitě v tom hrálo roli i to, že jsem tvořila mimo svůj studovaný obor. V tvorbě jsem opravdu dlouho hledala vlastní cestu.

Co vám v budování sebevědomí pomohlo?

Určitě to, když jsem minulý rok absolvovala mezinárodní výstavu šperků v Portugalsku. Zažila jsem neskutečnou podporu, žádné hodnocení, kdo je víc, co má větší potenciál, co se vystaví lépe. Jela jsem tam se třemi kusy autorských šperků a přišla zákaznice, která byla shodou okolností architektka, koupila si náhrdelník a náramek. Na podzim jsem v Kvartýru uspořádala samostatnou výstavu šperků. Udělala jsem to hlavně pro sebe a jako díky pro okruh lidí, se kterými jsem za ta léta spolupracovala, kteří mi pomohli na místo, kde nyní jsem. Mimo jiné i absolvování stáže v ateliéru K.O.V. na UMPRUM, zmiňovaná spolupráce s Hanušem nebo zlatnický kurz na učilišti Solunka.

Je něco, co byste udělala jinak?

Musím říct, že ne. Zpětně vidím, že každý přešlap byl posun. Jediné, čeho lituji, je, když jsem se třeba příliš nechala dotlačit k výrobě něčeho, za čím jsem si zcela nestála. Že jsem k sobě nebo svému okolí nedokázala být víc laskavá a trpělivá.

Šperky si můžete vyrobit i na workshopu s Adélou

Pořádáte i workshopy, při kterých si lidé mohou vyrobit svůj šperk. Kdo může přijít, co si vyrobí a jak to probíhá?

Může přijít kdokoliv, neprověřuji míru zručnosti. Sedne si za zlatnický stůl, který mám ještě půjčený od Hanuše, a může začít tvořit – náramek. Během třech hodin si člověk vyzkouší vrtání, řezání, pilování, já mu jsem celou dobu plně k ruce. Může přijít člověk, který si chce vyzkoušet, jestli by ho šperk bavil, mohou přijít dvě kamarádky a strávit spolu hezké odpoledne.

Jakými věcmi se ráda obklopujete?

Za dvanáct let, co jsem v Praze, jsem se asi 15x stěhovala. Z toho 20 kilo byla vždycky dílna, 20 kilo knihy a pak si člověk rozmyslel, co potřebuje a co ne. Ale rozhodně se ráda obklopuji uměním, ideálně pokud s umělcem navážu nějaký vztah a koupí jeho předmětu podpořím jeho tvorbu. Poznám věci, které nejsou kvalitní nebo vyrobené prvoplánově, to je můj dar i moje prokletí. Velkou vášní jsou také knihy, bez těch se neobejdu. Dříve mě bavily strohé interiéry, teď spíš oceňuji, když zrcadlí svého majitele a je v nich přítomný život. Obecně je pro mě méně více, kvalita nad kvantitou.

 

Říkala jste, že jednu dobu jste neměla úplně vychytaný takzvaný work-life balance. Jak jste na tom teď, je něco, na co si nenecháte sáhnout?

U mě se situace hodně změnila těhotenstvím. Na jednu stranu je to dar, protože kdo ví, jestli bych někdy dítě dokázala naplánovat, pořád je přece co dělat. Ale díky tomu velmi zvažuji, jak naložím se svým časem. Nemám potřebu se scházet s každým nebo každému vyhovět, brát každou zakázku. Vybírám si okruh lidí, kde je mi dobře, opouští mě potřeba se zalíbit, ukázat, zavděčit. Samozřejmě někdy narazím, ale často se otevřou jiná vrátka. Z jedné strany je to risk, ale je to autentické a rozvázala jsem si ruce.

Mluvila jste také o józe a tanci?

Ano, chodím na aštanga jógu k Alici Červinkové, teď na těhotenskou jógu s prvky hypnoporodu ke Kateřině Plzákové. A tančím biodanzu. Bio je život, danza tanec, jsem ve tříletém výcviku, je to můj nástroj poznávání se, místo pro čerpání energie. Můžete se jít „jen“ hýbat nebo to můžete pojmout jako druh bodyterapie, díky které můžete přijít na věci uvnitř sebe, které třeba nejdou vyjádřit verbálně.

Úplně jsme vynechali architekturu – máte na ni ještě čas?

Poslední projekt jsem dělala loni na podzim, výstavu šperků. Před rokem jsme s Alžbětou Brůhovou založily projekt Architektky, který edukuje a síťuje ženy v oboru. Nabízíme cestu, jak sdílet informace, vzdělávat se, vytváříme bezpečné prostředí pro sdílení zkušeností. Inspirovala nás Pavlína Louženská, která nám na začátku hodně pomohla. Během relativně krátké doby se nám podařilo vytvořit skupinu, kde je více než 700 žen, které si předávají zkušenosti, máme edukační večery i mentoring.

Na to konto nás oslovil časopis Era 21, pro který jsme kurátorovaly červnové číslo. Součástí toho byl i výzkum, který vznikl ve spolupráci se socioložku Terezií Lokšovou, architektkou Eliškou Pomyjovou a architektem Jakubem Kopeckým. Mapuje pracovní podmínky mladých architektů. Je profesionálně zpracovaný a ptali jsme se i na to, jestli si třeba mohou dovolit mít rodinu. Podařilo se nám sebrat opravdu unikátní data. Se širším teamem pracujeme na tom, aby se tyto informace použily pro další kroky a byly ku prospěchu. Teď posouváme Architektky ještě dál, byly jsme pozvány do bratislavského podcastu Živé město. V září začínáme v projektu 321 Dílna Karla Janečka, z 66 projektů nás vybrali mezi 10 těch, které se budou dál vzdělávat. Pořád je na co se těšit.

Jdi na homepage Zpět na začátek

Horoskopy