Zadaná singl holka: Co se stane, když konečně začnu s někým chodit?

6. srpna 2017
Vztahy jsou složité • Foto: Unsplash.com

O tom, jaké to je, když se přestanete snažit „s někým se seznámit“ a místo toho se prostě zamilujete, napsala pro Moji psychologii blogerka Ema Krásová, autorka blogu Styky s Emou (www.stykysemou.cz). 

Asi před šesti lety, když jsem byla čtyři a půl roku po rozchodu se svým prvním klukem, mi jeden kamarád položil otázku, která mi nadlouho utkvěla. Šli jsme zrovna výšlap na Lysou horu a já jsem byla celá rudá a nemohla jsem dýchat.

„To se nebojíš, že už si nikdy nikoho nenajdeš, když jsi takhle dlouho sama?“

Poslední zbytky kyslíku v mém organismu zmizely a já měla pocit, že padnu k zemi. Co mu na to říct?

„Jasně že se bojím. Ale nebudu si rvát každej den vlasy, protože bez vlasů už bych si vůbec nikdy nikoho nenašla!“ Ne, nebudu trapná.

„Už čtyři roky jsem nedostala kytku a už dva roky jsem neměla sex, ale jo, jsem úplně v pohodě.“

Taky ne, to zní moc zoufale. Zvolila jsem rozumnou variantu, kterou jsem tehdy jako slušně vychované děvče měla naučenou.

„Ne. Tyhle věci přece nejdou uspěchat.“ Někde uvnitř jsem mu přála bídnou smrt v plamenech, ale usmála jsem se a trochu jsem ho i litovala. Nechtěla bych mít tak málo empatie jako on.

Já měla vždycky empatie na rozdávání. Milovala jsem totiž všechny. Nevím, jak to dělám, ale já prostě dokážu pochopit všechny lidi včetně těch, kteří pochopit nejdou. Samozřejmě hlavně když je neznám. Pravděpodobně i proto se mi odjakživa stávalo, že jsem se zamilovávala třikrát do týdne.

„Potkala jsem skvělýho kluka!“ hlásala jsem už ode dveří kavárny svým kamarádům, kteří pravidelně zvedali oči v sloup. Neustále se ztráceli v tom, který z mých objevů je který, ale ani v nejmenším jim nepřipadalo divné, že mě nikdy neviděli s nikým chodit. A já jsem si tak moc přála mít kluka. Pravděpodobně hlavně proto, abych na něj mohla ve společnosti ukazovat a říkat o něm všem: „To je on! To je ten můj!“

Přibližně v momentě, kdy s přibývajícími léty začalo přicházet do mých milostných historek tolik ironie, že moji přátelé už nevěděli, zda se mají smát, nebo mě utěšovat, jsem s někým začala chodit. A tentokrát jsem si to ani nevymyslela.

Představovala jsem si svoje seznámení vždycky jako z ruského románu. Poprvé ho uvidím, naše oči se setkají, srdce mi začne prudce bušit, a budu vědět, že je to on. Jenže jak jsem pak třikrát do týdne potkávala „ty pravé“, došlo mi, že to bude možná trochu jinak.

S Václavem jsme se seznámili docela normálně. Na oslavě. Moje kámoška měla narozeniny a on tam přišel taky, protože zná nějakého jejího kamaráda. Já jsem si cestou na tu oslavu vymkla kotník, a tak jsem si hned po příchodu dala pár panáků rumu místo analgetik. Díky nim jsem byla docela společensky otevřená a moje sebevědomí bylo na vzestupu. Za chvíli jsem viděla Václava, po kterém jsem „nenápadně“ pokukovala celý večer, jak míří ke mně. Přisedl si, a tak jsme si začali povídat. Asi během pěti minut se náš rozhovor proměnil v hádku, protože mě urazilo něco, co řekl. Takhle vlastně vzniká spousta rozhovorů, které vedeme doteď. Tehdy jsem se sebrala a šla jsem domů. Ale od té doby to šlo tak nějak samo. Měla jsem pocit, že se to děje víc bez mého přičinění, než abych se musela o něco snažit. Fungovalo to úplně jinak než vždycky předtím. Všechno se rozjasnilo a já jsem se trochu přizbláznila. Narážela jsem do lamp, na všechno jsem odpovídala, že „to je hezký“ a pořád jsem se smála.

Všichni mi vždycky říkali, že naučit se být sám je jeden z kroků, jak být s někým šťastný. Ale když jsem se to konečně naučila, tak jsem potkala Václava a zjistila jsem, že je to pěkná blbost. Teď se mám zase přeučovat, jak být s někým? No bezva…

Navíc jsou věci, které jsem si jako singl holka moc neuvědomovala. Mohla jsem si dělat, co chci a kdy chci, a nemusela jsem to nikomu vysvětlovat, protože tu nikdo nebyl. Sice jsem si nepřála nic jiného než potkat kluka, který by mě měl rád, ale ani ve snu jsem si neuměla představit, že bych ho opravdu potkala. Pořídila jsem si pár koček, zvykla jsem si na svoje podivnosti a začala je mít ráda. Teď tady byla najednou spousta dalších podivností a v kombinaci s těmi mými to byla dost výbušná kombinace. Navíc jsem byla zvyklá na nějaký svůj klid a Václav mi ho dost nabourával. Chtěl jezdit na výlety na kole, i když já nenávidím jenom představu, že bych kolo viděla na obrázku. Prakticky se spolu nemůžeme najíst, protože já jím vegansky a on by nejradši jedl maso v každém chodu. Taky jsem pochopila, že věta „K tobě, nebo ke mně, bejby?“ nemusí být jen jednorázově „romantické“ pozvání do postele, ale i začátek několikadenního konfliktu. Nebyla jsem zvyklá chodit na společenské akce za ruku a rozhodně mi nepřipadalo normální se s někým líbat na veřejnosti, pokud jsem neměla dvě promile alkoholu v krvi. A taky jsem si musela zvyknout na to, že na prožívání svých depresí a orgasmů nejsem sama.

Svět funguje prostě úplně jinak, když člověk není sám, a přese všechno zůstane úplně stejný jako předtím. Zůstaly mi všechny ty hezké i ošklivé věci, jen je teď často vnímám skrze Václava. Občas se zlobím a rozčiluju, a on pak přijde, a přestože se taky zlobí, tak mě obejme a vypadá to, že mě zrovna docela chápe. V takových momentech mám chuť si vyfotit selfíčko a poslat ho tomu „kamarádovi“, co se bál, že si už nikdy nikoho nenajdu.

Článek vyšel v časopisu Moje Psychologie.

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy

Horoskopy