Starat se, ale udržet hranice. Jaký je vztah s člověkem s duševní nemocí?

3 min čtení

3 min čtení

Nemoci duše se podle statistik týkají každého pátého Čecha, téměř všichni známe někoho, kdo se s nimi potýká. Mít s psychicky nemocnými intimní vztah je ovšem jiný kalibr. Ne každý to ustojí, ačkoli i tahle vidina může být podle psychologů reálná. Několik lidí se mi svěřilo se svou osobní zkušeností.

„Můj děda byl schizofrenik, otec alkoholik, babička sadistka a sestra bulimička. Zkus uhodnout, co zbylo na mě,“ směje se pětatřicetiletá Magda rodinné anamnéze. Podle nápadně štíhlých končetin hádám, že anorexie. „Bingo, i když teď mám blíž k bulimii s náběhem na alkoholismus,“ mrkne na mě kolegyně.

Podle všeho úspěšná v práci, nešťastná ve vztazích, které se vždy zvrtnou a rozplynou do nicoty. „Navázat vztah motivovaný sexem je pro mě snadné, ale nějaké důvěrné soužití se většinou nekoná. Myslím, že se toho bojím,“ dodává s překvapivým vhledem na vysvětlenou, proč se mezi jejími partnery tak často objevují páni Nedostupní. 

TIP NA VIDEO: První pomoc, když vás přepadne záchvat úzkosti

Střih. Potkávám Magdu po pěti letech. Vyklidněná, spokojená, s batoletem v náručí a přítelem po boku. Prý na sobě zamakala a všechno, po čem v hloubi srdce toužila, se začalo dít. Přeju jí to, ale v duchu myslím na svoji známou, Evu, která svoji válku s nemocí zatím nevybojovala. 

Sedmatřicetiletá žena trpí hraniční poruchou osobnosti, která se projevuje pocitem ztráty identity a častými změnami nálad. Což léta řešila soukromými alkoholickými dýchánky. Jenže Eva má svým způsobem štěstí. Není na to sama. Už rok a půl žije s Klárou, která má pro její stavy pochopení. „Když jsme spolu začínaly, přišlo mi moc fajn, že Eva dokáže mluvit o svých pocitech, což není úplně běžné. Zaujalo mě, že byla ochotná na sobě pracovat a chodit na terapie,“ vypráví Klára, která je profesí učitelka. Od té doby se ale hodně změnilo. Klára porodila dcerku, kterou coby jinak orientovaná žena počala pomocí IVF, a najednou se ve vztahu objevily trhliny. 

„Můj zájem je teď soustředěn jinde. A Eva nechápe, proč to malé dostane péči a lásku automaticky, zatímco ona je odsunutá na pátou kolej. To ji popuzuje k trapným projevům přerostlého kojence, který byl předčasně odstaven od zlého freudovského prsu,“ vypráví o jejich soužití. 

Za vším hledej příběh

Dává to smysl. Lidé s hraniční poruchou osobnosti, která vzniká v raném věku vlivem nějaké nenaplněné základní potřeby dítěte, si totiž nikdy nejsou jisti svými blízkými. Zároveň však potřebují jejich přijetí a bojí se odmítnutí. Často vytvářejí závislé vztahy, nebo se naopak chovají chladně. A zkuste s takovým člověkem chvíli žít. Po pár dnech bych měla dost, říkám si.

„Jenže ono to takhle černobílé právě vůbec není,“ namítá párový terapeut Pavel Rataj, podle nějž je nebezpečné řídit se obecnými poučkami, které si uměle napasujeme na náš individuální příběh, příběh našeho vztahu i jeho konstelaci. „Ostatně už samotný výběr partnera je především nevědomou záležitostí určovanou našimi vnitřními touhami a nevědomými vztahovými vzorci. A to s hlavním cílem – najít někoho, s kým si budu rozumět lépe než dosud. Někdy se naše podstaty hezky doplní nebo spárují,“ dodává. 

Nevědomé vzorce pak dají dohromady třeba člověka, který má výrazně akcentované hraniční prvky osobnosti, s někým, kdo má s vytyčováním hranic naopak problém. Nebo jeden pochází z rodiny, kde byl někdo nemocný a dotyčný byl odmala zvyklý o něj pečovat a upozadit sama sebe. „Později jeho podvědomé vzorce vyhledávají někoho, kdo bude za takové ‚pečování o něj a vzdání se sama sebe‘ podvědomě moc rád. A za to ho bude různě odměňovat, třeba láskyplným ujišťováním. Toto ‚koluzivní spojení‘, jak se tomu odborně říká, funguje měsíce i léta do doby, než dojde k přetížení ‚pečovatele‘ nebo jinému narušení stability,“ vysvětluje psycholog. 

Klára přiznává, že dnes jsou její hranice zkoušeny každou vteřinou. „Kdybych si je nedržela, tak mě partnerka ‚sežere‘. Třeba v momentě, kdy už po mně křičí nebo je sprostá, vím, že si to nemůžu nechat líbit,“ líčí běžnou realitu. Naposledy razantně odmítla jít s Evou do divadla, kam se velmi těšila, protože to, jak se k ní přítelkyně ten večer chovala, jednoduše přejít nechtěla. 

„Na druhou stranu o tom taky přemýšlím a snažím se jí vycházet vstříc, protože vím, že není agresivní nebo zlá jen tak, ale protože ji něco trápí, je s něčím v našem vztahu nespokojená, chybí jí blízkost a podobně,“ omlouvá ji Klára. A já si říkám, že nebýt na kluky, chtěla bych takovou tolerantní přítelkyni taky. 

Ona ovšem dobře tuší, že za tím, s kým teď žije, vězí mimo jiné její zvýšená potřeba o druhé pečovat. „Mám pocit, že Eva mě staví do role, že bych se měla starat i o ni. Je básnířka a vládne slovem. Já bych ale byla raději, kdyby třeba udělala večeři,“ usmívá se shovívavě. 

Přestaň, ale neopouštěj mě

Dlouhodobý vztah s člověkem, který trpí duševní poruchou, je podle psychoterapeutky Šárky Vávrové vždy náročnější, protože můžeme, aniž bychom chtěli, přejímat i jeho emoce. Žádoucí rovnováhu navíc může často narušit už to, že potřeby nemocného bývají podstatně větší než potřeby zdravého partnera. 

Šárka Vávrová ví, o čem mluví – a nejen proto, že s tímto typem lidí léta pracuje. „Žila jsem s patologickým žárlivcem, zažila jsem domácí násilí, jeden čas jsem chodila s budoucím sňatkovým podvodníkem – v té době ještě sňatkový podvodník nebyl, ale už byl patologický lhář – a také jsem žila s patologickým nevěrníkem a nesmím zapomenout na alkoholika. Všichni ti muži se mi jevili zpočátku inteligentní, úspěšní a naprosto normální. Možná jsem chtěla, aby tomu tak bylo,“ vzpomíná. Poté co zažila vztah s mužem, jenž měl nediagnostikovanou schizofrenii a trpěl paranoií a stihomamem, jí došlo, že si pro svůj vývoj v partnerství skutečně vybírala „pacienty“. Svého spasitelského komplexu, kdy měla své partnery tendence léčit, se dávno zbavila. Přesto je podle ní důležité umět se s problémy nemocného vyrovnat a mít větší pochopení pro jeho stavy. „Nesmí ale dojít k tomu, že druhému pomáháme na úkor sebe,“ dodává. 

A právě to je podle Pavla Rataje kámen úrazu. V intimním partnerství jsme totiž k druhému citově připoutáni a toto pouto často vytváří nevědomou obranu proti tomu, abychom si vztah kazili „ošklivou“ realitou. „Tím vzniká pestrá paleta různých vnitřních neuvědomovaných konfliktů typu ‚Tohle už ti víckrát nedovolím, protože si potřebuju zajistit bezpečí a důstojnost. No jo, ale když ti to nedovolím, tak to znamená, že zůstanu opuštěná‘. Výsledkem je, že dotyčná dál žije s tím, kdo jí překračuje hranice,“ vysvětluje Pavel Rataj, podle něhož je nejlepším řešením práce na sobě, která člověku pomůže zvědomit, co se děje, a místo výčitek vůči druhému vzít za stav svých děravých hranic zodpovědnost.

Udržet si hranice je ale jen jednou z ingrediencí receptu na oboustranně uspokojující vztah s člověkem s duševní nemocí. Další je ochota se v nemoci druhého co nejvíc zorientovat. Abychom si například od partnera trpícího depresí, která je objektivně velmi vyčerpávající, nevynucovali přípravu večeří. 

„Roli tu hraje i otevřenost. Naslouchat, ptát se, být empatický, ale uvědomit si, kde je ta hranice, když mě to už zasahuje, stahuje a kdy negativní emoce typu beznaděje, frustrace či smutku převládají nad těmi pozitivními,“ dodává Šárka Vávrová. 

Podle ní je totiž svět plný bezmoci, který sdílíme s partnerem, potřeba vyvážit časem plným radosti a tuto rovnováhu si neustále hlídat: „Stále si uvědomovat sami sebe a svůj vnitřní svět. Několikrát za den se zastavit a zeptat se sami sebe, jak se cítím, co právě potřebuji, abychom předešli zhroucení z přetížení.“ 

Hlavní záchranou takových vztahů však bývá často individuální a párová terapie. Klára s Evou se o ni zrovna pokoušejí. „Zatím je to tak, že když mě malá nechá vyspat a nemám PMS, jsem ochotná se s Evou v klidu domluvit a vyslechnout ji, proč je zrovna naštvaná. V opačném případě jdu hned do útoku a řvu po ní, jak mám všeho plné zuby,“ říká Klára, která si uvědomila, jak důležité je naučit se, jak s přítelkyní vycházet a společně řešit konflikty. „Tak, abychom v tom obě byly důstojně.“ 

Článek vyšel v březnovém čísle časopisu Moje psychologie. Ten si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.

Moje psychologie 06/22.