S jednou láskou na věčné časy. Je pro nás monogamie zdravá?
Koho nedojme pohled na dvě věrné labutě! Tohle je symbol věrnosti a lásky na celý život. Jenže: jak má člověk vydržet dvacet, třicet, šedesát let s jedním partnerem? A je to vůbec přirozené?
„Jo, my jsme pořád spolu,“ ujistí mě kadeřnice. Probíráme její vztah i její single kamarádku, které táhne na čtyřicet a odmítá si najít partnera. Zkoušela kdeco, včetně seznamek, ale nakonec vždycky došla k závěru, že tohle nemá zapotřebí. Zvykla si žít sama a je jí tak dobře. „Upřímně, já se jí vůbec nedivím,“ povzdychne si kadeřnice. „Doma má uklizeno. Klid. Co bych za to dala, mít aspoň víkend pro sebe.“ S manželem jsou skoro dvacet let. Byla tady nevěra z jeho i z její strany, ale nakonec zůstali spolu. Kvůli dětem, ale i kvůli sobě. „Je to těžký,“ vzdychne znova a v tom vzdychnutí je všechno. Láska i nenávist.
TIP NA VIDEO: Existuje mentální nevěra? Odpovídá terapeut Honza Vojtko
To u mojí kamarádky M. jde občas skoro o život. Po poslední hádce zůstal v kuchyni vytržený lustr. Vůbec nechci přemýšlet nad tím, jak k tomu došlo. Ale když nadejde víkend a já ji lákám na procházku, jedou stejně s manželem na chatu. Jako vždycky. I z vlastní zkušenosti samozřejmě vím, že život ve dvou je občas varianta kurzu přežití. Všechny drobné zlozvyky a vlastnosti nabývají obřích rozměrů. A spousta nových se objevuje. A co teprve všechny ty nové dovednosti komunikace, umění jemné diplomacie, v jaký okamžik nadhodit téma letní dovolená, peníze na kroužek pro dítě nebo vlastně cokoliv, co je třeba zařídit společně.
Láska jako výstřelek
Monogamní manželství jako potvrzení romantické lásky je v podstatě výstřelek západní Evropy. Zní to hrozně, ale je to tak. V historii manželství sloužilo především k zajištění majetku, rodičovské investice a když se k tomu náhodou přidala láska, byl to spíš milý bonus navíc. „Když se nemilovali, učili se vážit si jeden druhého. Moc jiných řešení nebylo. Anebo pak Maryša otrávila Vávru. I to se stávalo,“ hodnotí lakonicky psycholožka Václava Masáková. „Rodina byla záruka toho, jak přežít. Zajistit sebe a své potomky.“ To zní celkem krutě. A ráda bych se ujistila, že dnes už nehrají roli jen tyhle praktické důvody.
„Zavolej našim! Jsou spolu od osmnácti,“ nabídne mi kamarádka, když hledám důkaz lásky navěky. Poznali se v roce 1965. Dva roky chození, pak svatba. Od té doby jsou spolu. „Někdy to bylo složitější, ale tak to víte, znáte to… Nebo neznáte?“ zazní opatrně ve sluchátku, když se odmlčím. Jaké byly vaše největší krize? „Zemřel nám první syn, oběma v té době bylo třiadvacet.“ Ve třiadvaceti jsem se dostala na vysokou a začala éra nekonečných mejdanů. Ani ve snu by mě nenapadlo uvažovat o svatbě nebo dítěti. Dva odlišné životy. „Někdy si myslím, že nás to stmelilo,“ pokračuje paní L. „Věděli jsme, že tu bolest vyléčí jedině další dítě, a to se podařilo. Postupně se nám narodily další dvě.“ Doba byla složitá. Natolik, že mladí manželé v roce 1968 zvažovali emigraci, ale nakonec zůstali. „Já byla doma s dětmi, bydleli jsme u mých rodičů, manžel vydělával, já se starala a na přemýšlení o něčem jiném nebyl čas.“
Za celou dobu našeho rozhovoru nepadne jediná výčitka nebo hořká poznámka, ze které by se daly vyčíst zapomenuté křivdy. Občasné hádky tu byly, ale nikdy nedošlo na slova o rozchodu. Role byly od začátku pevně rozdělené, žena domácnost, muž peníze. Každý měl svoje místo. Ale když bylo třeba role na chvíli vyměnit, šlo to i tak. „Chlapi jsou jiní než ženy,“ pomůže, když se marně snažím najít nějakou skulinku. „Nesmí se do nich moc šťourat. Nesmíte je srážet. A musejí mít koníčka, nějakou svobodu.“
V čem je to po těch letech pořád hezké? „Ráno si dáme společně snídani, pak máme každý své koníčky, já maluju, manžel hraje golf. Oběd, procházka, pořád si máme o čem povídat.“ A vy sama tušíte, proč vám to vydrželo? „Občas bylo potřeba něco přetrpět. Občas jsem si říkala, jestli ho mám po těch letech ještě ráda. Ale pak přijde nějaká nemoc nebo problém, a zjistíte, jaký o něho máte strach. A že je to pro vás nejdůležitější člověk.“
H. je o generaci mladší, ale šťastné manželství trvá už pětadvacet let. „Největší krize? Ta přišla po svatbě! Poznali jsme se v mých devatenácti a ve dvaceti jsem se vdávala. Protože já jsem se chtěla vdávat. Čtvrt roku po svatbě mi došlo, že můj svobodný život skončil. A já začala zlobit,“ upřímně přiznává H. „Hodně jsme se hádali.“ Krizi nakonec ustáli díky manželovi, který nebyl o moc starší, ale v hlavě to měl srovnané. Věděl, koho si vybral a byl rozhodnutý to nevzdat. S krizemi počítal. Dítě H. odkládala ještě pět let. Nakonec se po pěti letech narodila dcera a od té doby všechno klape. „Musela jsem si uvědomit, co chci,“ ví dneska už H. A zároveň vyvrací mnohé z toho, co jsem si nastudovala. Třeba teorii o vzájemném oddalování a přibližování, které pomáhají, aby si partneři nezevšedněli.
„Všechno děláme spolu. Nikdy jsme bez sebe nebyli na dovolené. Jezdíme spolu na kolech. Hodně sportujeme, chodíme na túry.“ A co karanténa? „Potvrdilo se, že si vůbec nevadíme. Jsme na sebe napojení.“ Za roky manželství se naučili vyjít si vstříc i v blbostech, jako je systém ukládání nádobí do myčky. „Je jednodušší se domluvit, než aby on pokaždé přišel a zase to přerovnal zpátky.“ A co nevěra? Věříte si? „Pro mě je základem vztahu absolutní důvěra a vnitřní klid. Když doma zapomenu mobil, nemusím řešit, co by tam manžel mohl najít.“ A co když tam jednou něco najdete vy? „Rozhodně nebudu po ničem pátrat. Já jsem přesvědčená, že se do nikoho jiného už nezamiluju. Pokud by se rozhodl manžel odejít, tak se naučím žít sama se sebou.“
Stáří. Možná úzkost ze samoty. Krize, překonávání těžkostí, na to je vždycky lepší mít po boku parťáka. „Hodně párů najde klid až v pozdějším věku, kdy se začnou tolerovat. Pro člověka je prostě přirozené mít někoho po boku. Nejsme samotáři a jsme nastaveni na to, žít ve skupině, stejně jako opice. Žít jen sám se sebou v pralese umí málokdo,“ uvažuje Václava Masáková. Možná proto celý život hledáme svůj věrný odraz. Jenže kromě toho, že najít svoji věrnou repliku je v podstatě nemožné, je tady spousta dalších překážek, které ideálu brání. Tou nejčastější je nevěra.
Mimochodem i ty labutě si občas odskočí bokem. Je to rozpor, a proto s monogamií byly vždycky problémy. Řešilo se to různě, nevěry se trestaly, anebo se přimhouřilo oko, zvláště pak u mužů. Sex ženatých mužů s prostitutkou nebyl v naší společnosti dlouho považovaný za nevěru. Ale co si budeme povídat, ženy tuhle výsadu můžu nikdy nebraly jako samozřejmost a ani vztahy mezi metresami a právoplatnými manželkami nebyly nikdy upřímně vřelé.
Zorientovat se v dnešní nabídce vztahů a vybrat si není také jednoduché. Mužské a ženské role se v mnohém změnily. Žije se běžně na hromádce, protože ten papír nepotřebujeme. Rozvod už dávno není stigma a střídavá péče o dítě je běžná záležitost. Otevřeně se mluví o volných vztazích, přátelství s výhodami, polyamorii, singles nebo klidně o výstřelcích, jako je sologamie, kdy se můžete provdat či oženit sami se sebou. Může se téměř vše, ale otázka je, jestli s tím vším naše ega a emoce umějí zacházet, protože v hloubi duše zůstáváme pořád stejní.
„V desateru jsou sepsána základní etická pravidla. Mimo jiné i nesesmilníš, nepožádáš manželky bližního svého. A my jsme ateistická země a přitom žijeme v kultuře, která z toho náboženství vyšla,“ nabízí jeden z dalších možných rozporů české společnosti Václava Masáková. „Ještě generace mých rodičů přitom byla vychovávaná ve víře, že co bůh spojil, člověk nerozděluj.“ Pod zástěrkou monogamie se vždycky samozřejmě děly různé věci, ale statky a majetky držely rodiny pohromadě. Po roce 1948 se etické normy rozvolnily, ženy odešly ke strojům a tradiční rodina, tedy žena se stará o domácnost, muž vydělává, se rozpadla.
Muži měli podle Václavy Masákové tendenci hledat mladší milenky vždycky, a vždycky je měli, jen s nimi tak často nezakládali nové rodiny neboli jak se dnes říká, druhý vrh. 59 % rozvodů podle statistik bylo například v roce 2019 v rodinách s nezletilými dětmi a takzvané patchworkové rodiny, tedy rodiny poskládané z předchozích vztahů, jsou dneska naprosto běžnou součástí života. Velký rozpor pak vidí psycholožka hlavně v tom, že se dnes vlastní blaho staví nad blaho ostatních. „Já říkám, že se asertivita změnila v nasertivitu. Asertivita, původně technika obrany proti manipulaci, se změnila v nástroj sebeprosazení bez ohledu na druhé. A k tomu bych ještě přidala část mužské populace, která přišla o svoji roli a neví, co se sebou.“
Je to zdravé
Monogamní vztah ale naštěstí nabízí zjevně i jiné výhody než udržet majetek. Potvrzují to také studie, že žijící v dlouhodobých monogamních svazích se těší lepšímu zdraví než ti, kteří partnery střídají, nebo žijí sami. Adrenalinové jízdy můžou být chvíli jistě vzrušující, ale stejně většina z nás nakonec ráda sáhne po vnitřním klidu. Aby se dostavil, chce to trochu práce. Důvěřovat si. Mít společné své i vlastní koníčky. A umět ustoupit jeden druhému. A ještě něco. Žádná z těch žen, se kterými jsem rozebírala vztahy, které vydržely, za celou dobu neprohodila o svém protějšku jediné špatné slovo. Žádná stopa zášti a hořkosti. Pokud tam něco bylo, je to dávno odpuštěno. Protože na začátku toho všeho stálo možná to nejdůležitější: Dobře si vybrat.
Vědci rádi odkazují k živočišné říši, kde je monogamie vzácná. Ze 4000 druhů savců tvoří dvojice pouze 3–5 %. Je tady například pár druhů netopýrů, lišky, severský bobr, několik druhů tuleňů, albatrosi nebo zmiňované labutě. A co se týče lidských společenství, i tam se jiné druhy v soužití vyskytovaly a vyskytují. Každopádně už v předkřesťanské době Evropa tíhla k monogamii. V monogamních svazcích žili Řekové, Římané, Galové Germáni i Slované. Historicky první zmínka o povinné monogamii je pak od rabína Geršoma ben Jehudy, který v roce 1000 zavedl na shromáždění církevních zástupců v Mainzu povinnou monogamii u Židů jako ochranu před hrozícími pogromy. Rodině se prchá lépe než celým skupinám. Manželství spojené s věrností pak bylo pro křesťany uzákoněno až na Tridentském koncilu v roce 1563 a institut monogamního manželství byl zaveden také proto, aby vztahy byly přehlednější a jasněji zorganizované, což se týkalo majetku a výchovy dětí.
Historie monogamie
„Když lidi mluví o lásce, představují si nějaký ten prvek osudovosti. Lásku na první pohled. Ale měli bychom při výběru partnera uvažovat také trochu racionálně, přemýšlet, kdo se ke mně hodí,“ shrnuje psycholog a párový terapeut Petr Kačena. Pro monogamii mluví i statistiky. Od roku 2013 rozvodovost klesá. Podle psychologů dnes také partneři mnohem více využívají možnost manželského poradenství a párové terapie. Celkově je společnost nově naladěna na to věci opravovat a nebýt ve vleku stále nového a nového. Do manželství vstupuje více mladých lidí.
„My si chceme nejdřív dodělat školu, a pak se vzít. Děti bych chtěla mít až po svatbě,“ vyrazí mi například dech osmnáctiletá K. Potvrdí tak pravidlo, kdy se rozvolněná léta střídají s těmi méně rozvolněnými a žádné dramatické změny v soužití se nechystají. Polyamorie je pro média zajímavější téma než spokojený monogamický vztah po padesáti letech, a proto ji můžeme vnímat jako nastupující trend. Ale ve skutečnosti je to naprosto menšinová záležitost. „Víme, jak náročné je být ve vztahu s jedním partnerem, a teď si představte, že jich máte víc. Je třeba se rozhodnout, jestli v takovém vztahu nacházím smysl a jsem ochoten tomu věnovat energii a čas. A také jestli jsem schopen emočně strávit, že ten druhý je ještě s někým jiným. Aby na tohle člověk dokázal reagovat, musí to být osobnostně skutečně vyzrálá osobnost. Mít velkou dávku sebereflexe. Nejednat impulzivně. Na tohle většina lidí nastavená zkrátka není,“ hodnotí Petr Kačena.