Moje psychologie 06/2021

Moje psychologie 06/2021 Zdroj: Archiv Mojí psychologie

Psychologie naruby: Buďte svá. To ale neznamená nevychovaná a sobecká

Naslouchejte své duši. Náhody neexistují. Milujte sama sebe. Je spousta takových psychologických a spirituálních mouder, ale mám čím dál intenzivnější pocit, že pokud jsou špatně pochopena, mnohá z nich prostě jen nabádají k lenosti a sobectví.

Jdu si takhle kolem trafiky a mou pozornost upoutá velké plastové velikonoční vajíčko. Jsou na něm různé nápisy, křiklavé barvy a celé to působí dostatečně neekologicky a nezdravě, aby z toho mělo moje dítě velkou radost. Ale jako správná matka vejdu dovnitř, přestože vím, že hodlám koupit předražený kus plastu s bůhvíčím uvnitř.

Tip na video: Jak si doma rozdělit role, aby to bylo vyrovnané?

Video placeholde

„Dobrý den.“ Neodpoví mi nikdo, až po chvíli zahlédnu na židličce za pultem posedávat postarší dámu. Pomalu a neochotně odkládá časopis a navléká si roušku.

„Mohla bych se zeptat, co je v tom velkém plastovém vajíčku, které máte ve výloze?“ snažím se co nejvíce upřesnit cíl své návštěvy. Dáma neodpoví, ale udělá mým směrem dva, možná i tři kroky. Ale pořád nemluví. „Tady to,“ ukážu tedy prstem úplně přesně na to místo, kde se nachází ta plastová věc.

„Jak to mám vědět?“ Tahle odpověď mě překvapí, nevím, co na to říct. „V Kinder vajíčku taky nevíte, co je,“ dodá dáma na vysvětlenou, protože jsem zjevně natvrdlá a taky otravuju, když si chce v klidu číst svůj časopis.

„Chtěla jsem vědět, jestli jsou uvnitř bonbony, nebo hračka, nebo třeba čokoláda,“ vzpamatuji se po chvíli.

„Hračka a nějaký bonbony. Asi.“ Na pultíku nervózně poklepávají její dlouhé, oranžové, gelové nehty.

„Tak já bych si jedno vzala,“ vzdychnu, protože přece nezkazím dítěti velikonoční nadílku jen kvůli malému nedorozumění s prodavačkou.

„Tak si tam nějaký vyberte,“ pobídne mě, aniž se pohne. A tak se natahuji do vitríny a snažím se co nejrychleji rozhodnout, kterou barvu. Fialovou? Zelenou? Jde to ztuha, protože za sebou cítím zřetelný tlak negativní energie, která se dá snést čím dál hůř. Nakonec sáhnu překvapivě po růžové. „Prosím kartou.“

A pak se ve mně konečně všechno zavře. Všechny kohouty ochotné vyřešit tuhle situaci s úsměvem a nadhledem, protože tohle je prostě tak očividné a nefalšované, že se to nedá hrát dál. Vytáhnu peněženku, položím na stůl odpočítaných devadesát korun, vezmu si své růžové velikonoční vejce a jdu beze slova pryč. Když se otočím, vidím, jak si dáma spokojeně sedá na svou stoličku, bere do rukou časopis a v klidu si dočítá článek: Naučte se říkat ne.

A když pak jedu tramvají, přemýšlím nad touhle psychologií naruby. O radách nad zlato a moudrech, která jsou tak často, a v dnešní době možná i mnohem více než často, mylně interpretována. Záleží totiž, kdo si takovou radu přečte a jak si ji vyloží. Třeba tahle paní z trafiky, která by se měla místo ne naučit říkat ano. Stejně jako my všichni ostatní, protože až příliš často narážíme na neochotu udělat něco navíc, protože to přece není moje starost. Těch až příliš hodných, kteří se nechají zneužívat a kterým je tahle bezpochyby dobrá rada určena, je menšina.

Hodně se také v dnešní době mluví o sebelásce. Nic proti sebelásce nemám a sebeláska určitě důležitá je. Jenže zase jsme u toho. Každý jsme na tom svým nastavením trochu jinak. Někdo se rád nemá a někdo se má rád až příliš. A někdo si takovou radu přebere úplně jinak, než je myšlena. Protože dopracovat se ke spokojenosti se sebou sama je náročná cesta, kterou nelze zkrátit tím, že si zajdu na masáž a pak si lehnu do vany. Tyhle duchovní zkratky vedou úplně jinam a často na úplně opačnou stranu. Mám těch příkladů kolem sebe spoustu. Kamarádku, která se zoufale snaží milovat svoje tělo, ale není ochotna se mnou zajít do posilovny. Protože to je už příliš velká práce. A tak se učí, jak to svoje tělo milovat, i když na něj ve skutečnosti kašle, a tělo za to rozhodně nemiluje ji. Nese to s sebou spoustu dalších nepříjemných konsekvencí, jako například fakt, že muži jsou povrchní a balí raději tu krávu s vypracovanými stehny než ji.

A tak můžeme pokračovat. Jste královna a žena bohyně. Ano, jistě. Ale abych byla královna, musím pro to taky něco udělat. Něco umět. Znát. A zase se pravidelně hýbat, protože i zdravé tělo je součástí zdravé osobnosti a gelové nehty ze mě bohyni ještě neudělají.

Nesmiřovat se s malými cíli. To je velká pravda. Ale zase to má svá úskalí. Cesta za velkými cíli je dlouhá a náročná a vyžaduje mimo jiné spoustu pokory a práce. Možná by prostě všechny tyhle dobré rady měly mít v závorce za sebou ještě drobná upřesnění. Například:

Buďte svá! (Ale to neznamená nevychovaná, sobecká a líná!)

Milujte sama sebe. (Ale milujte i ty ostatní.)

Udělejte si čas sama na sebe. (Ale i na práci, povinnosti a věci, které vás tolik nebaví, ale jsou prostě součástí dospělého života.)

Rozmazlujte se. (Ale nebuďte rozmazlený fracek.)

Potlačte toho kritika v sobě a pochvalte se. (A taky zatněte zuby, když je třeba, a přiznejte chybu, pokud ji uděláte. Poučte se z ní a naučte se za ni omluvit.)

Radujte se z přítomného okamžiku. (Ale nebuďte nezodpovědná.)

Nikam nespěchejte. (Pokud nejdete pozdě.)

A tak dále a tak dále. Ale nabízím i tři moudré rady, které fungují i bez těch dovětků: Štěstí přeje připraveným. Když se mi něco neustále dokola nedaří, tak něco asi dělám blbě. A bez práce nejsou koláče.

Další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.

Moje psychologie 06/2021
Moje psychologie 06/2021 | Zdroj: Archiv Mojí psychologie